DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

"Chichí! Tatííí! Snez mi, snez mi!"
Lucinka poskakovala po zápraží a výskala na celé kolo.
"Tááátííí, tak už snez!"
"A co kdybys to nejdřív řekla pořádně, holubičko?" ozval se tatínek z obdélníku azurové oblohy.
"Sn... Sň... Sněz mi, tatí!" Zazubila se směrem k okapu.
"Jen počkej, obludičko!"
Maminka vykoukla z chodby.
"Co se to děje? Dneska budeme jíst mladé libové člověčí?" naoko vycenila zuby na ďáblíka v zelené bundičce.
"Nééé! Táátííí! Sněěěěz mi! A mamince takýý!"
Ze střechy se snesla sprška jiskřivých sněhových krystalků. Rovnou Lucince za límec.
"Jééé! Tudí! Hihihihi!" rozesmála se, že to bylo slyšet až na Hančáku.

Hostina byla vcelku komorní - pouhých padesát lidí.
Přišel čas na krájení dortu.
Děti nezajímal ani tak dort samotný, jako spíš na něm umístěné marcipánové figurky. Rozdala je všechny hned po nakrojení prvního kousku - samozřejmě kromě dvou úplně nahoře.
Krájela a rozdávala zbytek dortu, když ji něco zatahalo za sukni.
"Mamí, já nemám koko..." postěžoval si její téměř dvouletý syn smutně.
Usmála se a zvedla ho tak, aby dosáhl na figurky na vrcholu dortu.
"Tak si dej - mě, nebo tátu," pobídla ho.
Malá ručka se zastavila napůl cesty k nevěstě.
Koutky pusy dítěte se stáhly a z očí začaly tryskat slzy.

Tééééda! Bejby, dělej si se mnou, co chceš, jen když s tebou budu moct být chvíli sám! Mám rád, když má holka tvary, a tahle je fakt kus! A viděls ty nohy?! Na takový končetiny by měli dávat zbroják!
Cože dělá? Jaký blbý zvyky? Jo tohle! Klídek! Co mě bude tenhle šmajchl stát, to vím, ale je mi to fuk - hlavu jsem úplně ztratil, už když otočila tu svou a upřela na mě ty tvoje obrovský oči v úplně jasným a jednoznačným pozvání... Chápeš?
Tak se měj, já letím na věc, tahle kočanda bude moje, jako že se Mantis* jmenuju!

„Tady, tady!“ řval malý skřet a házel šiškama po obrovské chlupaté bestii. „Tvoje máma je tak tlustá, že fotka, kterou jsem ji pořídil minulý Vánoce, se pořád ještě tiskne!“ pištěl, ale teď už couval a obratně přeskakoval kořeny stromů. Bylo jisté, že se snažil toho strašlivého vlkodlaka nějak odlákat, ale od čeho a proč, to bylo tajemstvím.
„A z huby ti smrdí, jako bys žral mrtvý děti!“ pokračoval a sebevražedně ignoroval sílící vrčení.
„Tak už mě seřer, čokle!“ vypískl naposledy a lykantrop po něm skočil.
Ještě z jeho malých úst vyšlo tiché Kebab Akbar a po polknutí přišla krvavá detonace.

Oslava byla v plném proudu. Elfové se bavili, nejvíce samozřejmě dvojčata, a očekávali překvapení. Když sluhové konečně přivezli obrovský překrytý dort, dalo se napětí krájet. Na Glorfindelův pokyn odkryli to, co zůstávalo skryto a tohle nečekal nikdo, dokonce ani Glorfindel.
Na podnose seděla trpaslice oděná ve zbroji zakrývající hruď a v dolní části imitovala minisukni, čímž skrývala opravdu jen to, co opravdu nikdo nechtěl vidět. Na nahé kůži byla ulepená od krému a ve vlasech jí ulpívaly marcipánové květy. Omluvně se podívala na Glorfindela a vysvětlila mu, že tak voněl a lákal ji, aby jej snědla, že prostě nedokázala odolat.

Útočilo to na mě ze všech stran. Ten hlas! Nabádal mě, abych porušila svoje předsevzetí a pustila se do díla. Ale obezřetnost mě držela zpátky. Past byla nastražená výtečně, milovala jsem to. A zároveň se děsila, protože mi bylo jasné, jak by to dopadlo, kdybych poslechla volání delikátní čokolády s příměsí chilli. Nehodlala jsem ten hlas, kterým na mě bonbón volal, poslechnout. Bylo by to nejdříve smyslné a báječné, ach ano. Pak bych měla krátkou chvíli, abych si vyčítala slabou vůli, a pak, jistě, pak bych umřela. Velmi bolestivě a velmi pomalu. Ten mrzák Jonáš by mi rychlou smrt nedopřál!

Lucien a Peregrin se pustili do jídla hned jak jim ho přinesli. Místnímu guláši se jen tak něco nevyrovnalo. Laureen nejdřív nejistě prohrábla misku, pak začala lovit kousky čehosi.
"Co děláš?" zeptal se Peregrin s plnou pusou.
"Vybírám cibuli," odpověděla. "Je odporná."
"Mně nevadí," pokrčil rameny Peregrin. "Dokonce si myslím, že bez ní by to nebylo ono."
Lucien přikývl.
"Pokud mě jí chcete zbavit, prosím, jen do toho," nabrala pečlivě vytříděné kousky a hodila je do misky Peregrinovi.
"To bych si nechal líbit častěji, abys mi přidávala jídla," pochvaloval si.
"Můžeš mi vyjídat z porcí třeba rajčata, nebo rozinky..." odpověděla.

Vypadají tak lahodně.
Přímo neodolatelně.
Jsou tak barevné!
Největší chut máš na oranžové oválné.
Víš, že budou pomerančové.
Možná mají i tekutou náplň uvnitř!
A nebo červené fazolky!
Určitě budou žvýkací...
Nemůžeš z nich spustit zrak.
Nemůžeš se od nich odtrhnout.
Volají tě.
A ty bys je tak rád poslechl.
Tak rád bys je vycucal.
I když je ti jasné, že by tě bolely zuby.
Ale nemůžeš k nim, i když jsou tak blízko.
Nemůžeš se jich dotknout.
Jen je celé dny přesouváš a přesouváš a přesouváš... A trpíš.
A místo, abys je všechny snědl, ony hltají tvůj čas.
Prokrastinuješ.

Kocourova smutná očka se rozšiřovala a jihla a jihla. Všichni se octli v přímé palbě jeho pohledu, a ti zkušení rychle odvrátili zrak.
Chramst!
Dračice si uvědomila, co udělala, zpanikařila, ale po chvíli dávení se jí podařilo oslintaného a mírně ohořelého kocoura vyplivnout.
Stydlivě zabručela něco oslovi do ucha.
"Drahoušku, víš přece, že normální tvorové nejsou tak trvanliví jako naše dětičky. No hlavně že to dobře dopadlo," poplácal ji oslík něžně po pařátku. "Příště už budeš vědět, že si na toho troubu máš dát pozor."
Otočil se k naštvanému kocourovi: "No co, byl jsi k sežrání, tak co se divíš?"

Chápu že adaptace prostě musí být jiná než knižní předloha, navíc předloha tak rozsáhlá jako ta, kterou má na svědomí pan Fousatý Ledovec.
A tak se musí něco poupravit, pár postav zmizí, pár postav se změní na klaďase/záporáky, pár postavy zestárne, pár postav je přitažlivějších.
Ale nejvíc postrádám těch sto šedesát popisů královských a panských hostin i prostých jídel.
Člověk to čte po jídle a hned by si dal dalších pár porcí.
Proč se knihy neprodávají s kapounem naloženým v prakticky čemkoli? S citronovými koláči? S kancem? S exotickým ovocem z Essosu?
Chápu jen tu absenci jeleního a koňského srdce.