DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

Milý deníčku,
dneska se stala fakt divná věc.
Utíkal jsem před těma holkama a rýžákem a docela mi to šlo.
Schoval jsem se v takovém srandovním altánku u jezírka.
Trochu jsem tam vyděsil nějakého pána, ale jenom omdlel.
Horší bylo, že mi Síla našeptávala samé divné věci.
Úplně jasně jsem cítil, že je někde blízko krabička určená k snědení a nikdo se k tomu nemá.
Prostě čirý peklo!
Nemohl jsem to tak nechat, jsem přece žedáj, ne?
Přeskočil jsem plot, šel za nosem a Silou a tu krabičku jsem našel a snědl.
A ty housenky v ní taky nebyly špatný.

Co si budeme povídat, krabička s nápisem SNĚZ MĚ nemohla nikoho z trojice hrdinů na toulkách říší divů moc překvapit.
Její obsah, špíz z housenek, co s trochou představivosti vypadaly jako marshmallows, už trochu jo.
Batman sice nedávno prokázal, že s hmyzem vlastně žádný problém nemá, ale teď dělal princeznu. Dorotka soudila, že není moudré jíst něco, co byla ložená past Srdcové královny, a Edvinovi se zase příčilo poslouchat příkazy nějaké piksly.
Ovšem protože Síla je mocná a stěny mezi realitami jsou v dubnu obzvláště tenké, problém se záhy vyřešil sám, to když kolem proběhl Simbacca prchající před slečnami Bennetovými.

Kdyby se zastavila, kdyby si povolila okamžik klidu, musela by se rozběhnout a běžet, dokud by neskončila v zapadlé uličce, v kavárně, dokud by zase neokusila ten neuvěřitelný stav, neskutečný prožitek. Neměla v sobě probouzet vzpomínku na návštěvu v domě Lucasova otce, na šálek čaje, ale dveře se otevřely a démon byl vypuštěn. Gömeršaül. Už to slovo jako by ji rozechvívalo neodolatelným nutkáním pít plnými doušky, polykat. Kdyby existoval v pevné podobě, snad by si jej rvala do úst jako neandrtálec. Otřásla se tou představou, nazula si lyže a znovu a znovu se pouštěla dolů plazmovou dráhou, až do zemdlení.

Byla maličká, v černém, a celá se chvěla. Roztomilé culíčky se třásly vzrušením a rozkošná ústa se křečovitě svírala vzlyky. „Neboj se, já tě neukousnu,“ prohlásil jsem.
Trochu se přestala třást. „Já vím, tatínek mi říkal, že nekoušeš.“
Díky Bohům za rozumné rodiče, aspoň to dneska nebude žádné velké stresování. A pan král ani své dceři nelhal, polykám totiž děvčátka v kuse. Ňam ham.
Byla krví doslova cítit a asi proto jsem si nevšiml, že když plula mým krkem, rozkousla obří dávku cyankáli.
Tohle na mne ještě lidé nezkusili. Ale co, za chvíli zjistí, že draci jsou vůči jedům imunní.

„Ochutnej,“ řekne spiklenecky.
Zhluboka se nadechnu, snažíc se nevnímat její lahodnou vůni. „Ne, nechci!“ Na svou odpověď jsem hrdá.
„No tak, copak nemáš chuť?“
Proč mi to dělá? Přemáhám se, abych po ní neskočila. „Ne, nesmím!“ řeknu. Otočím se, abych se na ni nemusela dívat.
Zachechtá se. Její vůně opět provětrá mé chřípí. „Nikdy jsi tak zdráhavá nebyla, co se stalo?“
„Prostě ne,“ řeknu rozhořčeně, ale sliny se mi sbíhají v puse.
„Nevoním ti? Vzpomeň si na mou chuť.“
To už se nedalo vydržet. Vrhla jsem se po ní, až z čokolády zbyl jen papír. Moje Dieta je v troskách.

Tentokrát to bylo všechno jiné. Sukni měla příliš krátkou a punčochy roztržené. Když dopadla, bílý králík tam na ni čekal. Měl na sobě vestu. Jenom vestu. (Doteď to nikdy nevadilo.)
"Vyrostla jsi, Alenko."
(Stál moc blízko.) (Dnes se tu poprvé cítila strašně malá a bezbranná.)
"Koláčky tentokrát nebudou. Ale můžeš vzít do pusy něco jinýho. Pak bude větší."
Usmíval se, fousky se třásly nedočkavostí.
"Tak dělej," zasyčí na ni. "Ať můžeš dovnitř. Pamatuješ si Kloboučníka? Tydlitáka a Tydliteka? Královnu? Oni si tě pamatují moc dobře, Alenko. Všichni si tě pamatujeme. Už dlouho se těšíme, jak si budeme s tebou hrát."

Ta protivná a studená kapka potu si našla přesně ten správný kanálek a pomalu mi stékala po páteři. Chtěl jsem polknout, ale ani slin se mi nedostávalo. Ruce se mi klepaly. Písmenka se přede mnou začala provokativně míhat a dřív, než jsem stihl polapit jakoukoliv myšlenku si mě docent zavolal k sobě. Usmál se na mě svým pověstným šklebem zlého vlka. Jako bych měl na čele nápis "sněz mě". Věděl jsem, že si na mě pěkně smlsne, pokud jeho gastronomické lačnění po vědomostech studentů neuspokojím nějakou zvláště kořeněnou chuťovkou.
Škoda jen, že jsem si nebyl schopen vybavit ani vlastní jméno.

"... a to mi věřte, drahá Miss Dorrit, byl v šoku, úplně v šoku, když mě spatřil."
Flora Finching nedokázala zadržet příval slov už od zápraží. Amy stoupala za ní po schodech a snažila se neztratit nit.
"Ach, bývali jsme tak sladcí, ale, dobrý Bože, to vůbec nesmím zmiňovat, ty časy jsou dávno pryč. Jistě jsem na svém půvabu tolik neztratila, ne, o tom pochybuji, ale přece jen, víte, drahý Artur, tedy, jéje, pan Clenham, mě takto ještě neviděl. Je to pro mne těžké, nebohý pan Finching mi odešel a ty dobrůtky pomáhají, všechny jako by říkaly - sněz mě, bude líp!"

Bilbo Pytlík dopsal řádek a spokojeně se usmál.
„Lindire!“ zavolal, „Jdete jako na zavolanou! Chtěl bych vědět, co si myslíte o mé nové básni.“
Lindir se nervózně ošil a popotáhl si límec.
„Děje se něco?“
Elf se usadil vedle půlčíka uhýbaje pohledem.
„Tak ven s tím,“ vyzval ho Bilbo.
„Inu, jde o pana Elladana. Měli jsme jaksi... schůzku. A on chtěl něco…“
Bilbo odložil pergamen a zvídavě naklonil hlavu.
„No copak?“
„Jak to jen říci,“ vzdychl Lindir a zapýřil se, „Je to velice příjemné a používají se při tom ústa.“
„Ježkovy voči!“ vykřikl Bilbo, „Že on chtěl, abyste ho snědl!“

Sněz mě, našeptává ti jahodový dortík se šlehačkou. Jsem jemný jako hedvábí, těsto vláčné, jahůdky čerstvé jako právě otrhané, rozplynu se ti na jazýčku.
Sněz mě, lká pravá italská pizza z pece na dřevo. Jsem křupavá a do zlatova vypečená, plná sýra a šťavnatých rajčátek, obložená uzenou šunkou.
Sněz mě, láká tě i salát. Jsem bio, ze zahrádky, samé vitamíny, s porcí grilovaného dietního kuřátka.
Celý den a pořád dokola. Večer stojíš před zrcadlem ve spodním prádle.
Jsi tlustá, říká zrcadlo. Podívej se na ty nechutný stehna, na ten špek na bocích.
Zavřeš oči a i dnes jdeš spát hlady.