DMD č. 29. pro 29. 4. 2014. Téma: Za poslední stránkou

"Pronesete poslední větu, madam, potom odejdete z jeviště."
"Ani náhodou!"
"To musíte, v divácích musí doznít poslední slova. Pak vás za bouřlivých ovací vyvolají zpátky!"
"Určitě? No já nevím, radši nikam nepůjdu!"
"Ale madam, jste velká herečka, uvidíte, že budete mít velký sukces!"
Představení jedné herečky probíhalo za naprostého ticha.
Ticho bohužel trvalo i po posledním Stellině slově.
Podle instrukcí odešla ze scény a napjatě čekala. Už? Už?
Nic se nedělo. Nakonec osvětlovač nevydržel a rozsvítil v sále. Světla lustru osvítila řady prázdných sedadel.
V zákulisí bušila Maria Stella do režiséra a vztekle dupala: "Chci svůj potlesk, chci a chci!!!"

„Leží tam v komoře, nožky má nahoře, bojím se, bojím, že umře,“ recitovalo Sovátko. Leželo na zádech, křídla rozepjatá, drápky komíhalo ve vzduchu.
„Není čas umírat,“ poznamenal vedoucí. „Máš před sebou noc, den a půl noci.“
„A potom?“
„Zaplní se poslední stránka, a konec.“
„Co budu dělat pak?“
„Hodně jsi zesílilo, Sovátko. Přidělím ti mikropovídky.“
Sovátko vzrušeně zahoukalo, vzlétlo z podlahy a usadilo se na bidýlku.
„Ale příští duben chci dělat zase tohle!“ vymiňovalo si.
„Myslel jsem, že umíráš,“ usmál se vedoucí.
„Já? Ani nápad!“ zasmálo se Sovátko a vyletělo ven.
Ještě mělo co dělat, než dojde na poslední stránku.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Pištík, a kde si, že ťa tu nikde nie je vidieť.
- Kde by som bol? V kadibúdke som uviazol. Kalendáru na stene už posledná stránka došla a za ňou už len tvrdý kartón zostal.
- Však si mohol zakričať. Lístia by som ti natrhal.
- No ešte to tak. Ako minule predsedovi – žihľavu si mu doniesol.
- No a môžem ja za to, že pri našej chalupe nič inšô nerastie? Ale tak Anča tu nie je, vyliezť môžeš a aspoň tú pumpu, čo tu predseda nechal postaviť, dajako využijeme.

"Tak už jsi to dopsal?" zeptala se Jezerní dáma svého manžela a odložila knihu.
Ambrose zavrtěl hlavou. "Vždyť víš, že tohle nikdy nemůžu dopsat. Všichni žili šťastně až do smrti... Jenomže Mýty nikdy neumřou. Táta s mámou žijou už pěkných pár set let. Ty jsi ještě starší. Pořád budou nové příběhy."
"A ty budeš mít pár set let na jejich sepsání."
Ambrose zavrtěl hlavou.
"Já stárnu. Možná se to zastaví a možná ne. Ale s tebou budu určitě šťastný až do smrti. Už jsi to dočetla?"
"Už jsem zaklapla za poslední stránkou."
"A můžu k tobě?"
"To víš, že jo."

Kazatelna mariánského kostela tiše mlčela, neboť mistr Mikuláš musel Prahu narychlo opustiti, jsa stižen klatbou za kalich. Pro některé měšťany pražské znamenalo ticho úlevu. Ještě minulou neděli volal Mikuláš po krvi purkmistra i konšelů, kupce Kříže nazval pomocníkem ďábla. Boží jazyk měl nyní promlouvati ústy mladými, náhradní kazatel však rozklepáním slova nenacházel.
Polkl a konečně počal citovati z listů, které po sobě Mikuláš zanechal. Slova krásná o trojích ostatcích zaplňovala prostor. Svátost oltářní i slovo Boží jako jediné ostatky hodné pozornosti věřících. Náhle se chrám opět ponořil do ticha. Třetí ostatek chyběl, jelikož žádný další list po sobě Mikuláš nezanechal.

Hazel se probudila. Připadala si, jako kdyby spala celou věčnost. Snažila se rozpomenout na sen, který se jí zdál. Byl tak živý. Měla rakovinu. Potkala chlapce. Jak se jmenoval? Nemohla si vzpomenout. Ale pamatovala si, že se do něj zamilovala tak, jako když usínala. Pomalu a pak najednou docela. A on měl rád metafory. Usmála se. Vlastně to byl docela hezký sen. Pak si vzpomenula na konec. Povzdechla si.
,,Hazel jdeme do kostela!" zavolala matka.
Občas měla kostelní chvíle. Jindy tam nechodili.
Hazel se v kostele protlačila dozadu. Vrazila do někoho.
,,Pardon."
,,Moje chyba," řekl Augustus Waters a usmál se.

“Your mother left something for you here. Just in case… you ever came by…”
I know that my mother is aware of my visits to Croatia. I changed my name, refused contact and won’t ever return to her, but I wouldn’t deny her the little my grandparents know about me.
Granddad comes back with a book. He shoves it into my hands and walks away, angry at being used as a mailman.
It’s my old copy of Sherlock Holmes.
I turn it over and look under the dust cover.
They are there: all five existing photos of Yorick and me.

Jon stál na Zdi, tvářil se smutně, vítr mu čechral tmavé vlasy. "Nevíš nic, Jone Sněhu," zašeptal vítr.
...
"Kam asi chodí děvky?" přemýšlel Tyrion, zatímco klečel na kolenou před khaleesi.
...
"Že bych konečně zamířila na západ?" napadlo Daenerys, "ale ne, budu dál dělat bordel na východě."
...
"Hledám pannu s kaštanovými vlasy," oznamovala každému na potkání Brienne.
...
Jaime stál nad hrobem své sestry. Na náhrobku stálo:
"Lancel Lannister, Osmund Černokotlý a Měsíční chlapec, podle toho co vím."
...
Na Jihu začaly dopadat na zem první vločky.
***
Čtenář se zasupěním padl na zem a začal čekat na osmou knihu.
Zima možná konečně přijde.

Frodo svým přátelům mával tak dlouho, jak jen jejich zmenšující se postavy stojící v Šedých přístavech viděl.
Zanedlouho mu ale výhled na břeh Středozemě zmizel a vidět bylo už jen nekonečnou mořskou hladinu. Mladý hobit znenadání zbledl.
"Gandalfe, jak dlouho poplujeme?"
"Inu, to záleží na tom, jak budou větry příznivé," zauvažoval čaroděj, "jsem si ale jist, že cesta bude pokojná a bez komplikací."
"Ale za jak dlouho tam budeme," dožadoval se Frodo přiškrceným hlasem.
"Za dva týdny. Proč? Zapomněl sis kapesník?"
Frodo neodpověděl, jen z bílé barvy obličeje přešel k zelené a s rukou před pusou se vrhl k zábradlí.

Jako obvykle jsem ze školy zamířila do antikvariátu, kde mi starý prodavač schovával nové přírůstky z mých oblíbených žánrů za hubičku. Toho dne na mě zářil už přes výlohu: „Mám tu úplně nového Dumase, přinesl ho nějaký mladík, že ho dostal od kámošky ale tohle nečte, tak ať mu dám aspoň na pivo.“ Doma jsem knihu zhltla jedním vrzem a zasněně ji zavírala, když tu jsem za poslední stránkou objevila obálku s dopisem. Zvědavost mi nedala a tak jsem četla: „Už dlouho tě miluju, jestli mě chceš, přijď večer k vrbě.“ Jenže ten neromantický hejhula šel evidentně radši do hospody.