DMD č. 29. pro 29. 4. 2014. Téma: Za poslední stránkou

Nenávidím je.
A mohou skrývat dechberoucí rozuzlení, vyšumění do ztracena, nebo úchvatný (un)happyend.
Já je nenávidím.
O něco míň, pokud jde o díly série, která má pokračovat, nejvíc u dílu, který sérii uzavírá.
Po nich už nic... Jen nutkavá potřeba domýšlet si, ještě chvíli žít aspoň ve vlastní hlavě s příběhem, který mě omámil a lapil.
Za poslední stránkou číhá absťák. Vážně, nepomáhá čokoláda, sex, studená sprcha, horká sprcha, nic... jen čas. A někdy to trvá zatraceně dlouho, než odezní. Mezitím se prokousávám další knihou k další poslední stránce.
Nepoučitelná.
Čtení je vlastně akt vrcholného masochismu.
A nedočítat není řešení.

Stránky se lepily k prstům. Vybledlý inkoust a zažloutlý papír. Vůně jiných světů.
Bylo jich mnoho. Desítky. Stovky. Přesto jich bylo žalostně málo.
A jejich konec neodvratný.
Poslední stránka byla nejohmatanější. Mysl se snažila oddálit tu definitivnost. Oči četly stále dokola poslední větu. Jejíž význam zůstával dosud skryt.
Otočení strany se oddalovalo.
A stále zbývala naděje. Že příběh z knihy vyskočí. Že ožije. Že tam bude zaklínadlo pro přechod do jiných dimenzí. Návod. A že realita je přece jen relativní.
Finální odhodlání. Teď a nebo nikdy. Přetočení listu.
Ten papír křičel prázdnotou.
Za poslední stránkou totiž nebylo vůbec nic.
Nikdy.

„A co bude, až ji najdeš, Muldere? Až otočíš poslední stránku toho tajemství?“ zeptala se ho jednou Scullyová.
„To nevím. Už jsem ztratil naději, že takový den jednou přijde,“ odvětil sklesle. „Ale asi nikdy nepřestanu hledat tajemství toho, co se schovává tam nahoře nad námi. Toho, co způsobuje všechny ty nadpřirozené jevy. Možná jsem Samanthu už dávno přestal hledat a je jen záminkou pro pokračování vyšetřování Akt X.“
Scullyová se na něj smutně usmála.
„Ať už to bude jakkoliv, Muldere, jsem tu vždycky pro tebe.“
Vrátil jí úsměv a pevně ji objal. Byla jediná, na koho se kdy mohl spolehnout

Dostaly se až na konec. Překonaly všechny překážky, propletly se příběhem a poslušně vykonaly to, co měly. Smály se a plakaly. Byly dobré i zlé, ale vesměs hlavně lidské. Chápaly, že jejich údělem je prožívat. A tak žily.
Byl to dobře napsaný příběh a dobře napsané postavy. Autor je trápil, házel jim klacky pod nohy, ale neupíral jim vlastní vůli. Až do poslední stránky.
Za poslední stránkou je tlustá cihlová zeď. Není jim ji dovoleno překonat. Někomu patří. Jsou duševním majetkem. Jejich příběh skončil. Autor je odložil a zapomenul a nikdo jiný jim nesmí vdechnout život.
Ta zeď zaslouží zbořit.

Znovu ji celou přečetl. Občas vzal pero a do levého dolního rohu připsal poznámku. Stálo ho to mnoho sil a přemýšlení bolelo. Žil tím příběhem. Zkrabatil čelo, když hlavní hrdina udělal nějakou hloupost, usmál se, když si přečetl o jakémkoliv jeho dobrém skutku či úspěchu. Až došel na poslední stránku. Chvíli přemýšlel a pak poznamenal: "Chybí poslední věta." Ztěžka se natáhl pro pero a roztřeseným písmem ji tam dopsal. Pousmál se...
A tak ho našli. Stále se usmíval, oči zavřené, s perem v ruce a otevřenou knihou na klíně.
Zahleděli se na poslední stránku. Na poslední větu.
A potom... umřel.

Alžběta seděla před krbem a vzdychala. Měla by být ráda, že tahle kapitola jejího života skončila, ne? Prostě je normální žena.
Nelítá už bůhvíkde s dračicí, nebojuje s obludami, neosvobozuje rukojmí, nepronásleduje korupcí prolezlé zadavatele veřejných zakázek. Musí si zvyknout.
Kdyby se aspoň tak zoufale nenudila!
Najednou vztyčila hlavu. Ten stín za oknem měl povědomej tvar! Zubatej! A teď na ni mrklo poťouchle zářící dračí oko.
„Brandy! Ty ses vrátila!!!“
Pocit štěstí byl tak intenzivní, že si těch plamínků na záclonách nejdřív vůbec nevšimla. Automaticky je uhasila.
Jenže pak se podívala na Brandy, zubící se za oknem. Zavřeným!
„A sakra!“

Tam za stránkou poslední,
těsně předtím, než se rozední,
nový svět se před námi otvírá,
kde jeden končí, jiný zas začíná.
Co noc pod peřinou ukrývá,
to s ranním sluncem znovu zazpívá.
Možná už nejsou další stránky příběhu,
ale v srdci je místo pro lásku, pro něhu.
Co nedokáže žádný kouzelník,
na to nám stačí pouhý mžik.
A mrtví znovu ožívají, milují a vypráví,
navzdory autorům, navzdory bezpráví.
Životy, lásky znovu rozkvetou,
někdy příběhy trochu popletou.
Ale to nevadí, to se občas stává,
ne každá cesta je hned ta pravá.
Některá ano, stačí jít dál,
napsat, co by sis přál.

Kolikrát ptám se sama sebe, proč vlastně čtu,
proč nechávám do sebe nasát tu příšernou tmu,
že každý příběh přeci má svůj vlastní konec,
vše nějak dopadne a zazvoní pomyslný zvonec,
jenže je to strašně depresivní, moji drazí,
občas z té lidské smrtelnosti až mrazí,
každou jednou opustíme tenhle šedivý svět,
nemá smysl nad těmi osudy dlouho bdět,
stejně nikdo neví, co potom bylo, málokdo poví to,
musel by si totiž přiznat – každá sklenice má svoje dno,
každou vodu jednou dopiješ,
každé sémě jednou doseješ,
a i za tou nejkrásnější, nejmilejší schránkou,
všichni víme, co je za poslední stránkou.
Smrt.

Elrond se nemohl dočkat, až bude blíž těm, které ztratil. Bezděčně přejel po Vilye na své ruce.
Glorfindel, který dosud šel podle Erestorova boku, jej objal paží kolem pasu. V přístavu už na ně čekala jejich labutí loď.
Galadriel se těšila, že spatří pravý Lórien.
Lindir se držel za ruku s Elladanem a jeho zamilované srdce toužilo skládat nové písně o nových krásách a dojmech.
Celebrinel s nadšením očekával, že se bude učit a zdokonalovat a jednou snad vyrábět takové šperky, že dojmou nejednoho elfa.
Asfaloth neklidně frkal, jako by ucítil vůni té nejšťavnatější trávy, jakou dosud neměl příležitost ochutnat.

Jednoho krásného letního dne Mach naposledy vydechl ve spánku, neuplynuly ani tři měsíce a i Machová zavřela svá víčka navždy, a tak se stalo, že jejich vnuk Jonatán a vnučka Sylvie přišli vyklízet pozůstalost po stařečcích, načež Sylvie povídá, podívej, sluchátko, a Jonatán se usmál, myslíš, jako takové, o kterém nám babi vyprávěla ty krásné pohádky, a pak vzal to sluchátko ze zaprášené krabice od bot, přiložil ho k uchu a zahlaholil, ahoj babi, moc na tebe vzpomínáme a máme tě rádi.
Protože ale suverénně držel sluchátko vzhůru nohama, už vůbec nezaslechl z reproduktorku ono tichounké špitnutí: „Vždyť já vím.“