Autorův výběr 2014

Kdysi si dal jméno. Představíte si pod ním někoho, kdo pomáhá. Zachraňuje životy. Takový chtěl být.
Skutečně zachránil tisíce životů. Dokonce celé planety a galaxie.
Ale všechno vždycky nejde podle plánu. Musel dělat i ošklivé věci.
Tak ošklivé, že si myslel, že si jedno z jeho já to jméno ani nezaslouží.
Jeho pověst ho předcházela. A tak zatímco někde ho vítali s nadějí a jásotem, jinde před ním s hrůzou prchali a vinili ho ze všeho, co se nepovedlo.
Nesl to těžce.
Ale když do křížovky jako "původce problémů" automaticky naškrábal "Doctor", pochopil, že napřed musí přestat vinit sám sebe.

Mé lásky vzácný pane, tvá krása jest věru vzácný skvost,
já k tobě poután co tvůj vazal chci dokázat ti svoji oddanost.
Svou lásku k tobě vyjádřím něžným hemžením slov a vět,
vždyť bouře, mráz ni krupobití nezničí překrásný náš svět.
Hvězdy snad jednou poctí lásku naši svou přízní nebeskou,
zatím však tiše oči mhouří nad mou tváří skrytou, nehezkou.
Odvahu našel jsem ve své písni a nebojím se říct svá slova,
doufám, že neomrzí se ti přízeň přísahaná zas a znova.
Nahá a cudná je láska moje k tobě, můj přesladký pane.
Však kroužit kolem tebe přes nástrahy nepřestane.

Zůstat musím do západu slunce.
Stejně jsem zvědavá na klášter. Podívám se aspoň zvenku.
Když ale objevím pootevřená vrátka, neodolám. Přestože se klepu, aby mě nenachytali.
Nikde nikdo, ale radši zapadnu do kostela. Tympanon vypadá nádherně, ale neodvažuju se tu okounět.
Uvnitř vidím mnicha, naštěstí pohrouženého do modlitby. Zalézám za pilíř. Slunce už skoro zapadá.
Úžasný chrám. Vznosná klenba, elegantní sloupoví, jemně tesané hlavice, barevná skla. Meditující mnich působí pokojně. Jako celé tohle místo.
Jen barva vitráží připomíná krev.
Vysvitne slunce.
Protější okno se náhle rozplývá. Vše pohlcuje planoucí, ohnivá červeň…
Probouzím se doma.
Naproti září v oknech zapadající slunce.

Znovu ji celou přečetl. Občas vzal pero a do levého dolního rohu připsal poznámku. Stálo ho to mnoho sil a přemýšlení bolelo. Žil tím příběhem. Zkrabatil čelo, když hlavní hrdina udělal nějakou hloupost, usmál se, když si přečetl o jakémkoliv jeho dobrém skutku či úspěchu. Až došel na poslední stránku. Chvíli přemýšlel a pak poznamenal: "Chybí poslední věta." Ztěžka se natáhl pro pero a roztřeseným písmem ji tam dopsal. Pousmál se...
A tak ho našli. Stále se usmíval, oči zavřené, s perem v ruce a otevřenou knihou na klíně.
Zahleděli se na poslední stránku. Na poslední větu.
A potom... umřel.

„Tohle má být konec? Léta bojů, a za všechno smrt?!“
Mrtvý hrdina se zuřivě vyplazil přes poslední bílou stránku z knihy ven.
„Odrovnala mě jenom proto, že jsem byl vedlejší postava! Ten hlavní si bude klidně chodit světem! Káča pitomá, krvelačná!“
Vzlétl do noci, lehký jako myšlenka, jak polibek na víčka.
Tiše šeptal do spících uší.
Dej mi nový život!
Těla se neklidně zmítala na lůžkách.
Vzkřis mě!
Oči se otvíraly do tmy.
Napiš mě!
Autoři fanfiction zmámeně položili prsty na klávesnice.
Příběhy ožily.
A on s nimi.
Kdyby věděl, s kým vším bude donucen ulehnout, zůstal by raději mrtvý.

První Mezihvědná Čerpací měla skrze zmapovaná souhvězdí rozeseté pobočky s pravidelností, že by se Galaktické Bankomaty mohly stydět. Všechna mezihvězdná plavidla dávno přešla na sebepohánějící jaderné pohony a na pumpách se čerpaly akorát zásoby spolu s čisticími prostředky a strojovými oleji.
Když jsme přistáli na Nestonu, zapomenuté hvězdičce na okraji Železného mračna, naskytl se nám pohled na rozpadající se vyřazené stojany na Stres, palivo našich dědečků.
"To musely být časy," povzdechla jsem si.
"Buď ráda, že se na naší lodi nemusíme potýkat s emočními mraky," oponoval poručík.
"Jádro je méně vypočítavé, ale zamořuje planety podobně," odpověděla jsem z ochranného obleku.

Manchester třicátých let bujel dýmem továren. Narodit se do dělnické rodiny těsně před krizí nebyla pohádka. Matka zemřela, v chudém bytě zůstala láska. Tatínek byl její skálou.
Ta krása se denně skláněla nad jehlou a hedvábím. Přátelství hladilo, slepé a muzikální.
Mladý Carson ji chtěl, Jem ji miloval. Carsonova smrt rozpoutala bouři.
Spěch, Liverpool, lodě, soud. Horečka a záchrana.
To strašné břemeno pravdy, která ji přepadla ze zálohy. Do tatínkovy smrti vydržela. Pak byl čas vyplout.
Kanada. Neobjevená, neznámá, prostá a rozlehlá. Domek u cesty a její malí chlapečci. Tatínek Jem se vrací.
Jestli Mary porodí holčičku, pojmenuje ji Esther.

Slunce stálo vysoko na obloze.
Zářilo. Žhnulo. Pálilo v místech duše, tam, kde už zbyl jen popel.
Vlekli ji na popraviště. Tváří v tvář smrti byla stejně krásná. Nebo možná ještě krásnější.
Ta bronzová kůže. Ty tmavé vlasy. A oči. Nožky tancující při obyčejné chůzi. Nikdo je nikdy neměl. A míti nebude.
Oprátka se ladně komíhala ve vzduchu.
Už ji utáhli. Už ji nasadili na úzký krček.
Na té chvíli bylo něco zvráceného a zároveň fascinujícího.
A pak se sluneční paprsky odrazily od cikánských penízků okolo sukně a ve vlasech. Zlatavé odlesky. Třpytivé krásky. Tisíce pampelišek.
Které on nikdy neutrhne.

Nechápala, proč musí pořád žít.
Proč musí trávit dny obklopená přístroji a podstupovat terapie.
Proč jí syn nedovolí zemřít.
Proč ji kdysi dávno odvezl z Naboo na Coruscant.
A přitom za ní nikdy nepřišel, jen o svátcích posílá drahé dárky.
Žena starší, než si kdokoli dokázal představit, stála u okna.
Smutně se dívala, jak slunce zapadá za věže Coruscantu.
Stejně jako včera, dnes, zítra ...
Jak dlouho ještě?
A pak, jednoho dne, přišla zpráva.
Endor.
Její syn, všemocný Palpatin, je mrtvý.
Usmála se.
Vrásčitou rukou odpojila přístroje, odmítla léky.
Usedla do křesla.
Zavřela oči.
Konečně je volná.
Konečně bude mít klid.

Bořek si zase našel chvilku, aby se potají vytratil.
Brouzdal sám trávou na břehu slepého ramene řeky a ve zpocené dlani zahříval malý zelený kamínek. Uprosil tátu, aby mu ho dal, a teď s ním měl velké plány.
Tady potkal zelenovlasou dívku poprvé. Ona se jednou určitě vrátí. Ukáže jí svůj vltavín. Vysvětlí jí, že je to kousek nebe, který se spojil se zemí a miluje řeku. To se jí určitě bude líbit.
A potom jí ten kamínek daruje. A potom…
Bořek se vznášel s hlavou v oblacích.
Vltavín jeho sny spokojeně polykal a třpytil se jako klidná vodní hladina.