Autorův výběr 2014

Mlha obarvila krajinu pastelovými barvami a zahalila ji do zádumčivosti. Jakoby se lesu na vršku svezla šála z ramen, tak působilo svažující se úzké políčko. Došel k němu chladem a začal orat.
Kůň šel rozvážným krokem.
Prásknutím biče ho chtěl popohnat, ale kráčel dál svým tempem.
Tentokrát bič zanechal otisk na zvířecích zádech.
Kůň zaržál na protest.
„Tak pohni!“ Hněvivý výkřik probral ráno z ospalosti.
Brázdy však přibývaly stejným tempem.
Osm otisků.
Kůň nepatrně zrychlil.
Netrpělivý sedlák zlostí bez sebe kousnul koně do ucha.
Ten zběsile vyrazil.
„Lidičky, já neořu, já letím.“ ječel muž a nohy mu vlály za pluhem.

Když nastoupil na Skřivánka jako kadet, bylo mu sotva dvanáct let. Vypadal ale spíš na deset. Byl to takový plachý, nenápadný chlapec, který po večerech ještě plakal po matce. A kdyby mohl, poslal by jí ho Harris obratem. Ten kluk se na moře nehodil. Neměl odvahu. Přezdívky, které si vysloužil od svých druhů, byly až příliš trefné.
Pak přišla Doyleová. Přiřadil jí ho do družstva. Trochu z bezradnosti. Trochu za trest. O několik měsíců později se přihlásil jako dobrovolník k akci takřka beznadějné. Musel jí být přítěží. Přesto na něj v hlášení nezapomněla. Námořníka z něj už ale udělat nestačila.

Odešel.
Bolelo to, ale chtěla to přece tak. Chtěla přítele.
Poslouchala tesklivě šumění větru v obilí a občas ji napadlo, že tohle přátelství bylo poslední. Lidé stále někam pospíchají, už není nikdo, kdo by si ji ochočil. A tu si opakovala ta slova, která řekla na rozloučenou malému princi. Aby je nezapomněla. A nejednou záviděla té růži, kterou on měl tolik rád.
Tu se kdosi objevil. Neznala ho. Posadil se vedle ní do trávy a mlčel. Druhý den přišel znovu a potom zas.
Pátého dne na ni promluvil:
"Víš, liško, hledám někoho, kdo by si mě ochočil. Budeš mou přítelkyní?"