Zaklínač

V Cidarisu je přivítalo mírné přímořské podnebí, což byla po deštivých týdnech na severu úleva.

Ciri našel Geralt, když se vydal po stopách haštera, na nějž měla přijmout zakázku jistá zaklínačka. Ciri měla sice radost, že se s nimi zase shledala, ale neodpustila si námitky.

„Vím, že po mně pátrá král Koviru,“ namítala otráveně. „Proto jsem se vydala na jih.“
„Není tady bezpečno,“ oponovala jí čarodějka.
„Dokážu se o sebe postarat sama. Nejsem už malá.“

Geralt se zatvářil zasmušile. Yennefer zatvrzele.

„Pravda bolí, že?“ přisadil si básník.
„Víš co, Marigolde?“
„Drž hubu.“

Yennefer s Geraltem se vzácně na něčem shodli.

„Nesnáším Sever,“ bručel Marigold, když ten den už potřetí zmokli. Byl prokřehlý a mokré oblečení hřálo pramálo.
„Chtěl jsi dobrodružství, tak trp,“ popíchl ho Geralt.
Marigold nemusel říkat, že takhle si to rozhodně nepředstavoval. To bylo jasné všem. Že si představoval, jak na cestě potká ženu v nesnázích, ze kterých ji bude moct hrdinně zachránit, to raději nahlas nevytruboval. Zaklínač s čarodějkou by se mu vysmáli.
Ale on chtěl taky dokázat něco velkého. Byl slavným básníkem, to ano, dokonce i nechvalně proslulým milencem, ale chtěl být i něčím víc.
Ale teď by jeho chtíč nejvíc uspokojila káď s horkou vodou.

Ráno začal Geralt nakládat těla na jejich vlastní koně, které si večer prozřetelně přivázal ke kmeni.

„Víš, Elzee, někomu možná připadám jako šelma, krutá a krvelačná, ale takto je tady nechat nemůžu. Zakopat je, na to nemáme čas, odvezeme je do nejbližší vesnice.“

„A třeba se více dozvíme o tomhle, podívej,” sáhl do jedné ze sedlových brašen a vytáhl zlatý přívěšek, zdobený náhrdelník, hrst zlaťáků a další blýskavé cennosti.
„Nepřipadá mi, že tohle běžně vozí u sebe jezdci na cestě.”
Dívka přikývla.
Moc toho nenamluvíš, co, pomyslil si Geralt.
Dívka se pousmála.
Geralt se zamyslel, uvažoval, čeho si několikrát všiml.

Šelma vyskočila zpoza křoví...
„Marigolde, co to sepisuješ?“ nahlédl mu Geralt přes rameno. Bard seděl natočený k ohni tak, aby viděl na svitek, a snažil se psát.
„Dobrodružství, která jsem zažil na cestě,“ odvětil trochu nerudně Marigold.
...a vrhla se na nebohou ženu nesoucí košík s květinami...
„Marigolde, buď tak laskav a podej mi vak s vodou,“ vyrušila ho Yennefer.
„Jistě,“ ucedil básník.
...ale nestihla ji zardousit, neboť na její záchranu přykvapil zaklínač...
„Máš tam chybu,“ upozornil ho Geralt. „Tady. Přikvapil se píše s měkkým.“
„Já vím,“ zuřil Marigold. „Možna kdybyste mě neustále nevyrušovali, mohl bych se na psaní soustředit!“

Marigoldovým denním chlebem bylo teď trpět Yennefeřiny nálady a Geraltovu zamlklost.
Oběma jim příliš záleželo na Ciri, než aby se na sebe čertili kvůli hloupostem, ale panovalo mezi nimi napětí, což Marigold špatně snášel.
Dlouhou cestu si alespoň snažil zpříjemnit skládáním veršů o dosavadních dobrodružstvích.

„Kam kikimora nohu strčí,
zaklínač se s mečem točí,
zachrání tak barda včas,
zaklínačtství není žádný špás.“

„Co se vlastně dělo, když jsem byla pryč?“ zbystřila po Marigoldových posledních verších Yennefer.
„Co by, nic zajímavého,“ odpověděl se básník. „Ale můžu ti o tom zazpívat na zlepšení nálady.“
Yennefer se zašklebila.
„To snad raději ani ne.“

Geralt se vrátil k Elzee, která stála uprostřed bojiště.
„Opravdu jsi v pořádku? Neublížil ti?”
Dívka znovu přikývla. „Nic se mi nestalo.”
Zaklínač zkontroloval všechna tři mrtvá těla, aby nedošlo k dalšímu překvapení, pak otřel krev z meče do pláště bezhlavého muže, sáhl do brašny, vytáhl jemný hadřík a začal meč řádně cídit.

Dívka podle přesných a účelných pohybů poznala, že to je jeho každodenní práce.
Vyčistit zbraně, opravit zbroj, doplnit zásoby. Obvyklá rutina, ke které se Geralt ihned vrátil, neřešíc mrtvá těla, vyteklou krev, následky boje.
Na to bude mít čas později. Teď se jen rychle vrátit do stavu pohotovosti.

Oplášťovaný se svíjel bolestí po zemi, marně se snažíce zastavit krvácení z holenní tepny. Krev rychle vytékala. Muž s hranostajem vykládanou vestičkou se stále ještě svíjel po bolestivém kopanci. Geralt k němu zamířil. Muž začal drmolivě odříkávat zaklínadlo. S rozseknutou tváří mu to jít přestalo.

„Jsi v pořádku?" obrátil se Geralt na Elzee.
„Ano,” přikývla dívka.
„To je,” Geralt nedořekl. Jako Fénix z popela povstal za ním oplášťovaný, krví podlité oči mu svítili nepřirozeným svitem. Švihl mečem na Geraltův krk. Ten s obtížemi vykryl, odrazil i další úder, než se piruetou dostal vedle něj a silným sekem mu odťal hlavu.

Kdysi radostným Zvonečkovem ve Velenu se teď místo dětí proháněl po cestě jen vítr. Mraky ztěžkly deštěm a ležely na střechách roubených domů. Zvon na kostelíku stále pocinkával ve větru.
Všichni věděli, že se blíží Strach, a proto zalezli do svých domovů a choulili se k sobě u kamen.
Jednou za čas Strach přicházel z lesa za vesnicí a vybral si oběť, která na místě zemřela hrůzou. Jen co lidé zpozorovali náznaky jeho příchodu, šířil se děs celou vesnicí jako oheň.
Na koho Strach ukázal, ten zemřel.
Nikdo si na něj netroufal. Nikdo nebyl tak odvážný, aby se Strachu postavil.

Otřesen zážitkem s pavoukonohou kikimorou a objetím od Geralta jal se básník vyhledat nejbližší hostinec, kde by si obalil nervy pivem a jídlem.
Ráno vstal s lehkou kocovinkou znovuzrozený jako fénix z popela a náladu mu nezkazilo ani to, když v lokále zahlédl Yennefer.
„Vyrážíme,“ řekl místo pozdravu Geralt připínaje si na záda meč.
„Dobré ráno,“ prohodil bard k Yennefer, která byla zcela jistě zdrojem jeho budoucí nepohody.
„Ciri je nedaleko,“ odvětila a otočila se k východu.
„A co snídaně?“ protestoval Marigold.
„Snídaně počká!“
No to bude tedy den, pomyslel si Marigold a udělal směrem k Yenniným zádům neslušný posunek.

Geralt bloudil po lese, naprosto ztracen. Za ním klopýtal Marigold, příliš unavený na stížnosti. A já se zničeně plížil za oběma. Pozvali si mě jako stopaře a já co? Nestopuji. To zvíře tu někde je a já ho nemůžu najít! Cifix!
Nakonec jsem stopu zachytil.
"Geralte! Tamhle!"
Zvíře bezstarostně sedělo na větvi.
"Vypadá divně," poznamenal Marigold.
Vzápětí zvíře vzplálo.
"Do háje!"
"To nic, to je normální," uklidnil jsem barda.
Zaklínač mezitím umístil čerstvě vylíhlé ptáče do měkce vystlané bedýnky.
"To přece víš, že fénix vstává z popela jako... fénix z popela."
"Ale takhle doslova?"
Ptáče vykašlalo pár sazí.
"Ano. Doslova."