Zaklínač

Sešli se v léčebně. Všichni tři.
Geralt promluvil: "Půjdu za ním, trpaslík tvrdil, že je to dobrý čaroděj."
"Blázníš, viděl jsi už dobrého čaroděje?" oponoval Marigold. "Snad jen čarodějku..."
"Ale já to musím zkusit, chci vyčerpat všechny možnosti abych Elzee pomohl. Pokud nepomůže přesvědčování, sliby, lichotky, tak zaplatím nebo budu i prosit."
"To spíše budeš drsný, jako měkotu tě neznám. To nejsi ty, Geralte."
"Proč bych to nemohl být já, dokážu být i lidský, nejsem jen chodící zabiják."
"To netvrdím, ale..."
"Já mu rozumím," špitla Elzee. "Chce splnit slib, který dal mé matce. A chce pro to teď udělat cokoliv."

Jaskier: (nonšalantně) …Znáte to. V každém městě je spousta krásných dam. Potkal jsem jednu takovou… (zkousne si ret) No, však víte. Vdaná. Občas jsem za ní zaskočil. (mrknutí) Asi za měsíc byl čas vydat se dál, nabrat novou inspiraci. No a najednou mě v krčmě shání tahle dáma. Tak si říkám: Na rozloučenou. A ona že mešká. Ženské věci. (pokrčí rameny) A já že manžel bude mít radost. A ona že manžel přece celé léto pracuje za horou v lese. A já že ať si teda nechá namíchat u čarodějnice lektvar.
To vám povídám, takhle rychle jsem ještě odnikud neodjížděl!

Marigold vystřídal řadu výrazů, celou paletu od "chce se mi zvracet" až po "to nemůžeš myslet vážně". Načančaný bard sledoval s nakrčeným nosem a děsem v očích zaklínačovo počínání.
Topivce zkušeně vyvrhl, oddělil maso od kostí a pak, rychlým pohybem rozlousknul topivčí lebku jako skořápku vlašského ořechu. Ostatně i obsah připomínal vlašský ořech ("Už asi nikdy nedokážu sníst vlašáky, ó né!").
Mozek vyňal a pomalu, aby ho neporušil, vložil do bublajícího kotle. Když nabral lžící a pokynul, aby tu vynikající polévku ochutnal, bardův žaludek to konečně vzdal.
Geralt se smál: "To je lektvar, ty přecitlivělý tvore. Ale dostal jsem tě!"

„Vidím ťa Geralte. Neskrývaj sa. Mě ty fígle neoblafnů.“

Zaklínač trpaslíka uviděl hned, jakmile se objevil v šenku. Chtěl jen vědět, jak rychle jeho maskování prohlédne.

„Mužeš skryť meče, svazať vlasy do ohonu, ale oči, ty nevyměniš. Stareho přitela neoblafneš a šach ani mat mu nedaš.“

„I já tě rád vidím,“ potřásl Geralt trpaslíkovou pravicí. „Jen jsem nechtěl, aby mne všichni hned poznali.“

„To kvůli ni? Nová milenka?“ Mrkl trpaslík na Elzee.

„Ne, pomáhám její matce i jí.“

„Zajdi za Immanuelem, je to dobrý čaroděj a vyzná sa. Obchodujem s nim a je to rovný chlap. Nemusiš sa ho bať.“

Geralt nechal své meče odložené na ošetřovně. Chtěl se o čaroději, než se za ním znovu vydá, dozvědět co nejvíce. Chtěl být v hostinci aspoň trochu nenápadný. U sebe si tak nechal jen dýku a i vlasy si netradičně svázal do copu. Další své poznávací znamení - černý oděv, mohl narychlo změnit jen těžce.

V hostinci si sedl do stínu, do rohu, s Elzee po boku. Teď se mu její schopnost číst myšlenky náramně hodila. Oba popíjeli pivo, tedy zaklínač popíjel a dívka jen předstírala.
Poslouchali ten cvrkot kolem sebe, tak typický pro dobrou hospodu - cinkání půllitrů, občasné zamlaskání, odříhnutí, smích.

"Co mlčíš jako zařezaný," obrátila se léčitelka na Marigolda.
Ten byl opravdu nezvykle tichý.
"Ano, věřím ti, že tě zaklínač vystrašil, ale mluvit snad ještě můžeš ne?"
"Můžu, ale slíbil jsem, že tady budu potichu."
Dívka se rozesmála. "Neboj, tady jsme dobře schovaní, tady tě nikdo neuslyší. Jsme v zadní části domu léčitelů, sem nikdo nesmí chodit. Ani místní stráž."

Marigold viditelně pookřál, poočku se na ni podíval. Pousmál se. Trochu odvážněji, hodně svůdně.
"Tohle na mě ale nezkoušej, jsem v přísaze čistoty. Na to můžeš rovnou zapomenout."
"A co budeš dělat za pět let? Můžu se zastavit? Rád počkám."

„Neblázni, Geralte, já, to ne, to mi nemůžeš udělat," blekotal zoufale Marigold.
„Nemůžu skončit tady, v tomhle zaplivaném provinčním městečku! A ještě ženatý s nějakou fuchtlí."
„Já, prostě a takto."

Marigold se konečně trochu uklidnil, nadechl se a spustil: „Já, já mám vyšší cíle, potřebuji zachránit svět, poznat cizí kraje, přeplavat Jarugu, vydat básnickou sbírku, zachránit lepou pannu, ochutnat maso harpyje, vypít všechno víno ze sklepa domu v Chrámové čtvrti, vysrkat žbrndu, přelepit neslepitelné, uštknout zmiji, dát pohlavek Yarpenu Zigrinovi, pomilovat se s Yennefer."

„Zastav," pronesl důrazně Geralt. Musím teď začít věřit, že funguješ jen jako stroj náhodných slov. Jinak..."

"Tak už to má za sebou," lomí rukama košíkářka.
"Nepovídejte," opáčí Markéta. "A kdo?"
Žena se nakloní blíž k lazebnici, aby tu novinku neslyšel nikdo nepovolaný.
"No, přece," významně pozdvihne obočí, "Bílý Plamen."
"Jo ták," pokývá hlavou, "Tak Ježek odešel."
"Jaký Ježek, hlupaňo? Císař přece!"
"Však mu říkali Ježek z Erlenwaldu, ne?"
Košíkářka poděšeně hýkne.
"To jsem jaktěživa neslyšela. Tak ještě Dunny z Maechtu, to bych věděla."
Obě se zamyšleně odmlčí.
"By mě zajímalo, jaký plamen teď bude tančit po jeho mohyle."
"Kdepak mohyla, má milá. Ciri ho nechá spálit, popel rozprášit."
"Ten by se asi divil. Ježek v peci."

Geralta z přemýšlení o čaroději vytrhl dusot kroků a výkřiky.
„Geralte, Geralte, potřebuji pomoci. Pronásleduje mě a mám si ji vzít.“

„Počkej, povídej co se stalo.“

„Nedá mi pokoj,“ mluví Marigold zadýchaně. „Ano koketoval jsem s ní, očkem házel, ale nic jsem jí nesliboval. A teď jsem dušený jako ježek v peci.“

„Počkej, píchal jsi ji?“

„Ne, co si o mě myslíš? Jen jednou,“ začervenal se.

„Pak se nediv, že tě chce usmažit nebo si tě vzít.“

„Ale já nechci, zachraň mě, vezmi mě třeba do cechu zaklínačů nebo něco takového.“

„Ty a zaklínač? Bojím se, že té peci neunikneš.“

Geralt odcházel z tržiště.

Přemýšlel o léčitelce. O tom, jak jej dokázala překvapit. O vášnivé debatě, kterou s ní měl. O tom, jak se tak tiché a milé děvče dokázalo rozvášnit při debatě o čaroději.

Že by spolu něco měli? Nebo se ho jen zastávala? Nebo je za tím ještě něco dalšího a zdánlivě klidná voda láká plavce, aby jej vzápětí stáhla do hlubiny. A on měl být tím nezkušeným plavcem.

Ale pokud si to takto někdo naplánoval, u něj to určitě platit nebude. Geralt věděl jak zůstat ve střehu. Zkušeností měl habaděj.

Přesto musí být u čaroděje velmi opatrný.