Zaklínač

Přenocování u řeky proběhlo v klidu. Žádné nečekané překvapení v noci se nekonalo.

„Děkuji ti Geralte,” pronesla Elzee, když odjížděli od pastevce poté, co jej informovali o smrti jeho sestry.
„Za co?” divil se zaklínač.
„Nejen za moji záchranu tam u cesty, ale i za tvoji lidskost, za tu mravenčí práci, kdy jsi zjistil něco více o mužích, které jsi zabil. Kdy jsi hledal původní vlastníky lupu, který měli u sebe. Nemusel jsi to dělat. Nebyla to tvá povinnost. Ty ale nejsi žádný netvor, který zabíjí pro zábavu, kterému je jedno co udělal. Zajímá tě příčina, důsledky i vyrovnání dluhu.”

Geralt s Elzee zůstali poblíž, věděli, co je zítra čeká. Říci bratrovi smutnou zprávu, že jeho sestra už není. Pohřbili ji u řeky pod vývrat, který zaházeli hlínou a kameny.

Teď měl však zaklínač jiné starosti. Zručně podřízl jehně, které koupil na trhu, krev chytil do dvou čutor a do obou něco nasypal.
„To ti bude na chvíli stačit,” otočil se na Elzee.
Dívka přikývla.
„Napij se,” podal jí jednu čutoru.
„Neboj se, co jsem tam nasypal, jen způsobí, že ti krev déle vydrží.”
„Stačí mi trochu,” špitla Elzee, „matka říká, že jsem stále ve vývinu. Moc toho ještě nepotřebuji."

Zdálo se, že Marigoldovo dobrodružství se vyvíjí nadmíru dobře.
Dosud nepřišel k úrazu ani o život. To bylo nejzásadnější.
Byl jen jednou ve vězení. Zážitek to ovšem intenzivní.
Ve zdravém rozumu (s výhradami) přežil společnost jisté své neoblíbené čarodějky.
Jeho přítel zaklínač ho nenechal ve štychu a velkou část cesty ho doprovázel.
Pomohl varovat před hrozbou už ne tak malou zaklínačku Ciri.
Strávil bezpočet plodných večerů po krčmách a dokonce si i něco vydělal.
Jen jedno tomu chybělo.
Ještě pořád nezachránil žádnou ženu z nesnází.
A Marigold moc dobře věděl, že takové ženy bývají velmi štědré a dokonce i povolné.

Baron je vřele přivítal díky Marigoldově výřečnosti, což byl jediný okamžik, kdy byl Geralt za přítelovu užvaněnost vděčný.
Po cestě nezažili mnoho pohodlí, proto baronovo pozvání bez váhání přijali. Baron byl převelice zvědav na zaklínačovo vyprávění, protože sám byl, jak zmínil, sběratelem prapodivných nestvůr, pro jejichž expozici měl vyčleněno celé jedno patro.
Kterým musel znavené poutníky samozřejmě provést.
„A toto,“ ukázal pyšně na exemplář pověšený na zdi, „je vzácný druh baziliška černoskvrnného!“
Geralt pohlédl na baziliška a chtěl zkonstatovat, že se jedná o prachsprostou wyvernu, Marigoldův pohled ho ale umlčel.
Ostatně... co na tom sejde, že je baron za hlupáka?

Geralt ztuhnul, chtěl již odejít, ale zarazila jej kresba nad postelí. Na vesnické poměry krásná malba zobrazující dvojici pastevců, kteří objímají syna a jeho mladší sestru. Rodinná idylka.

Mě takový obraz doma nevisí, pomyslil si Geralt, nemám příliš vzpomínek na domov. Matné a jen na matku. Můj domov – to je visící meč nad krbem a vysvětlující Vesemir.

„Já také nemám doma takový obraz,” promluvila Elzee, která se tiše objevila za ním.
„Matka zabila otce krátce po tom, co jsem se narodila. Za to co mi provedl. Nezvládla mu odpustit. Nemám ani jednu jedinou jeho kresbu, neznám ani jeho podobu. Nic."

Cesta na jih ubíhala příjemně. Tedy alespoň pro Marigolda. Dny si krátil zpěvem a mluvením, byť poněkud jednostranným, Geralt tu a tam vyrazil zneškodnit nějakou tu potvoru a večer v krčmě propíjeli jeho skromný výdělek.
„Je to jako se vrátit zpátky v čase,“ zkonstatoval jednoho dne Marigold. „Zpátky k začátkům, když jsme hledali Ciri.“
„Máš pravdu. Jen nemusíme tolik spěchat,“ usmál se Geralt.
„Pamatuješ na Zoltána a jeho tlupu? Ach, a Milwa, chudák...“
„Milwu jsem měl rád. A Regise. Nakonec i Cahir mi chybí,“ zasmušil se zaklínač.
Odmlčeli se.
Koňská kopyta klapala cestou dál a oni se ponořili do vzpomínek.

Jeli k pramenům, přesně tam, kam je poslal sedlák. Malý domek u řeky byl schován v lesním zákoutí. Vypadal neobydleně, rybářské pruty již nebyly vzorně opřeny o stěnu domku, ale popadány v zákoutí.

Nikde ani živáčka, dveře vyvrácené.

Geralt tasil meč a opatrně se protáhl dovnitř.
Bylo to tak, jak si myslel, vzadu na loži v malé místnůstce našel mrtvolu mladé ženy. Kupcova sestra, se kterou se pohádal a ona ve zlém odešla. Jí patřil jeden ze šperků, které našel u mužů, kteří je nedávno napadli. Potrhaná sukně dokreslovala celý obraz, co se v chatě udál.

Vše do sebe zapadlo.

„Ne, nevíme, neviděli jsme to u nikoho.”
Odpověď se opakovala u trhovců už poněkolikáté. Geralt začal pomalu litovat, že dal na starostovo doporučení a vyrazil se ptát na trh. Pomalu si připadal jako kolovrátek, položil dotaz, zda někdo šperky neznal, dostal zápornou odpověď. Pořád dokola. Nekončící příběh.

Přišel k dalšímu stánku. Starší sedlák zde prodával ovečky a výrobky z vlny.
„Neznáš někoho, komu to mohlo patřit?”
„Neznám,” pronesl sedlák nabroušeně.
„Nenech se odbýt,” špitla Elzee.
Geralt poslechl.
„Dám ti tři zlaťáky za to jehně, když povíš co skrýváš,” udeřil znovu pevným hlasem.
Sedlák chvíli váhal, sledoval zlaťáky a pak spustil.

„Kam pojedeme teď, když je Ciri v bezpečí a Yennefer se vrátila do Vengerbergu?“
„Nevím, poohlédnu se nejspíš po nějakých zakázkách ve Velenu, tam je vždycky dost práce.“
„Hm, zase na sever. Tam to nemám rád. Samé mokřiny a hluboké lesy, jednomu ani nestíhá uschnout promoklé oblečení.“
„Hm.“
„Co kdybychom jeli na jih? Nemyslím do Toussaintu, však víš, od jisté doby...“
„Ano, vím.“
„Ale třeba do Nazairu. Je tam teplo, moře, jistě se tam i nějaká ta příšera k setnutí najde...“
„Hm.“
„Dneska nejsi příliš výřečný, Geralte.“
„Zato ty meleš jako obvykle, Marigolde.“
„Tak co myslíš? Nazair?“
„Jen jestli zmlkneš.“

„Ne, nepřivítám tě, Geralte. Řeknu ti pravdu, nechceme v naší vesnici takové jako jsi ty, ani tobě podobné. Je kolem vás příliš mnoho povyku, krve a v závěru pak starostí.”
„A nezajímá tě ani tohle?” Vysypal Geralt na stůl obsah brašny. Zlato zacinkalo a šperky se zatřpytily.
„Tohle,” zasvítily starostovi oči.
„Patří to mrtvým mužům, které jsem přivezl. Zlato může být tvé, stačí, když je řádně pochováš u vás na hřbitově. A u ostatního mě zajímá, jestli nevíš komu to patřilo. Netušíš, zda tu někdo s tímhle neobchodoval, nebo se to někomu ztratilo? Případně se někdo nehledá?"
Starosta se zamyslel.