Zaklínač

Geralt s Elzee vyrazili do města zjistit, zda tu není pro zaklínače nějaká práce.

Procházeli ulicemi směrem k centru. Lidí přibývalo.
Výkřiky trhovců, klapot kol vozíků prodávajících. Dav.

Vzpomínky se vrátily bleskem jako špatný sen.
Jiné město. Jiné ulice, jiný trh. „Díky, Geralte, vivat, náš zachránce, hurá…“ Hlasy lidí, všichni jsou nadšení, provolávají mu sláva, házejí po něm květiny, klepou mu uznale na rameno…

Geralt se zarazil, tohle nejsou jeho vzpomínky. Tohle ….

Věděl, že tehdy bylo všechno jinak.

Kdo mu tyto vzpomínky vsunul do hlavy? Kdo mu chtěl… Uškodit nebo pomoci?
Vymazat ten pocit, že už není řezník z Blavikenu.

Elzee uslyšela kroky vracejícího se Zaklínače. Byla napjatá, s čím od čaroděje přichází.

„Jak jsi dopadl, Geralte?“

Jak bych mohl dopadnout, pomyslel si Geralt. Tvářil bych se umučeně, ale neumím to. „Odešel jsem, příliš brzy. Příliš rychle.“

Elzee mlčela. Četla v jeho myšlenkách jako v otevřené knize. Nemusel nic dalšího vysvětlovat.

„Chápu to, Geralte. Ani, nevíš, jak ti rozumím.“
„Co máš teď v plánu?“

„Musím vydělat nějaké peníze. A příště nedebatovat a rovnou platit. Nenechat se mučit řečičkami, myšlenkami, pochybnými názory. Jít rovnou na věc a získat pomoc pro tebe. Dostat zaplaceno a odejít. To mi jde při jednání nejlépe.“

Nevěstincem zní vzdechy a výkřiky, pleskání zadnic, svist rákosek a praskání nábytku. Elfí výprava řádí jako černá ruka. Víno teče proudem a proudem se řinou i zlaté mince z měšců. Na jejich aversu je hlava ženy jistě příbuzné té, která pije granadillový likér z klína nejmladší dívky podniku. Urozenost a bohatství vyžadují přivření očí, i když zpitý pár elfů soutěží, zda lze setnout více svic z velkého lustru jedním švihem meče, nebo kouzlem naostřeného nehtu.
“Tebe je pro provinční bordel škoda, odjeď s námi!“
Mamá své dívky nerozdává, ale představení se svícemi bylo příliš působivé.
Ubohá, zničená, nemravně zbohatlá Passiflora!

„Nad čím přemýšlíš? Co proti nám máš?“ Otočil se čaroděj.

Někdy nic a jindy všechno, proběhlo Geraltovi hlavou. Vadí mi vaše nadutost, okázalá chytrost, zkoumavé pohledy.

„A přesto tady pokorně stojíš, nic neříkáš, nic neděláš. Ano, jsme jiní, chytří, namyšlení, zvědaví a vychytralí. Vyznáme se ve věcech, o kterých jsi nikdy neslyšel a viděli jsme věci, o kterých se ti ani nesnilo. Ano, téměř všichni milujeme tvoji ženu a chtěli bychom prozkoumat tvé tělesné orgány, ale přesto nás neznáš, Geralte.“

„Vím, co udělám,“ pronesl zaklínač. „Vykašlu se na tvé chytré řeči. Odejdu. Můžeš si tady přemýšlet, co jsem ti chtěl.“

„Přišel jsi, Geralte. A za mnou...“.

Přišel, za kým jiným, potřeboval někoho kdo mu pomůže a současně kdo pochopí. Nebo se aspoň nebude tolik zajímat o něj, Yennefer, sudbu.

Geralt mlčel, čekal.

„Co tě přivádí, Geralte? Chceš vědět, který jed je nejsilnější? Nebo kde je sukuba nejzranitelnější?“

Geralt čekal. Věděl, že toto mentální cvičení s čarodějem může vyhrát jen těžce. Všichni čarodějové jsou stejní....

„Jsme stejní, říkáš si. Tak proč jsi tady? S prosíkem, přáním nebo výhružkou? Co na mě zkusíš?“

Čaroděj se ostentativně otočil k oknu své věže.

Geralt se držel, snažší bylo seknout příšeru než jednat s mágem.

Svítání.

Geralt se protáhl tiše uličkou podél stěny a pokračoval dál směrem k věži.

Nechtěl být spatřen více než bylo potřeba. Ranní dřímot města mu plně vyhovoval. Hlavně nikoho nepotkat, nevidět cizí vyděšené oči, odplivnutí, skryté nadávky. Stačí řešit co přijde, stačí, že bude muset vést jednání, které nikdy nevyhledával.

Zvuk zvonů jej překvapil, nečekal jej takto brzy. Bylo to příliš brzy, příliš nahlas a úplně všude.

Město se probouzelo. Slyšel vzdálené láteření, nadávky, ale i dívčí zpěv. Kroky v uličkách poblíž, zvučný mužský hlas odrážející se od kamenných stěn.

Nespatřen neprojde. "Ale vadí to?", položil si otázku.
Úkol nepočká.