Zaklínač

Geralt se zamračil. Nebyl si jistý, jestli už opravdu nebyl na svoje řemeslo příliš starý, protože paměť měla vzácnou schopnost vynechávat v poměrně důležitých okamžicích. Třeba když šlo o život a jiné maličkosti. Klepna měla v sedlových vacích oleje, odvary, lektvary a byliny. Ale k čemu to všechno, když si občas nemohl vzpomenout, jaký olej nebo zbraň použít?
Na okamžik se mu zatajil dech, vyprázdnil mysl a slyšel Vesemirův hlas. Opakoval poučky z bestiáře: hmyzovití, nekrofákové, prokletí, přeludy... relikty! Relikty, to je ono. V hlavě se konečně vynořilo jméno. Morvudd.
"Za všechny sežrané ze Skellige," zamumlal a potěžkal ďáblovu pecku.

Marigold se nadechl.
„Ne,“ uzemnil ho Geralt.
„Ale ani nevíš co jsem chtěl říct!“
„Vím. Vždycky vymyslíš nějakou hovadinu a potom musím bojovat s příšerami. Tentokrát si prostě chci chytit obyčejnou rybu, ne žravuchu, nebo něco podobného.“
Zaklínač se zasmušile díval na vodní hladinu.
„Ani?“
„Ne!“
„Jak myslíš.“
Hodiny ubíhaly. Geralt se od jezera nehnul a Marigold si opodál skládal novou melodii.

Náhle prut zabrnkal. Geralt vytáhl malou rybku. Nebyla ani zlatá. Zamyšleně si ji prohlížel.
„Tak to vidíš,“ řekl Marigold. „Sám si to chtěl. Snažil jsem se ti naznačit, že tu žádné velké ryby dávno nejsou. Je po výlovu!“

Být s Triss znamenalo...
Vlastně to znamenalo všechno.
Po boku rusovlasé čarodějky cítil jistotu toho, že mu vždycky kryje záda, ztratily se obavy z toho, že je vydán na milost rozmaru.
S ní zažíval cestu kompromisu a ne věčné a nekonečné hádky.
Jejich milování bylo harmonické splývání, žádné sobecké využívání pro vlastní potřeby (i když ten jednorožec tomu poskytl pořádnou dávku exotiky, uznával).
Trvalo dlouho, než si uvědomil, jaký je rozdíl mezi vášnivou láskou k Yen a poklidným citem k Triss. O to víc ji potom miloval.
Když se váhavě otázala na život v Koviru, věděl, že odpověď je "ano".

Pravila věštkyně zaklínači: „Ve stínech čeká tvá smrt, nepřítel už číhá ve tmě aby tě srazil na kolena a napil se tvé krve. Nelidská zrůda cítí pach tvého strachu a žene se temnotou po tvých stopách. Vezmi pochodně, svíce a lucerny a drž se lidských obydlí. Neb jedině světlo a důvěra v přátelství tě ochrání.“

Zaklínač šel. Příšer se nebál, protože je znal. Lidem se vyhýbal, protože oni jsou největší bestie. Tmu si oblíbil, protože v ní viděl každý stín a každé nebezpečí.

A dobře udělal, protože to byla stejně mizerná věštkyně, jako minule. Příště ji pošle rovnou k čertu.

Létat si v oblacích... co může být krásnějšího? Cítit vítr na své kůži, koupat se v dešti dřív, než kapky spadnou na zem a vyhřívat se ve slunečních paprscích...

"Tam! Tam nahoře, vidíte? Je to on! Na něj! Zabte ho! Střílejte, tak střílejte!"
Zakroužím nad nimi a pak zapadnu do lesa. Chvíle soustředění...

"Pane rytíři! Neviděls tady draka? Velikého, zlatého draka!"
Zavrtím hlavou.
"Někde tu byl! Pane rytíři... ééé."
"Borch," ukloním se mírně, "Borch Tři kavky."
"Pane Borchu, neviděls?"
Znovu zavrtím hlavou a odcházím. V kleci lidské podoby, fascinován tím druhem, který dokáže být tak krutý a zlý bez příčiny.

Yarpen Zigrin seděl v hospodě, pivo, několik prázdných korbelů a lahev s kořalkou před sebou. Seděl, chlastal a vrčel na celý svět. Geralt přesto zamířil přímo k němu.
"Zdravím."
Yarpen zabručel něco nesrozumitelného.
"Nemáš zrovna dobrou náladu," řekl Zaklínač a sedl si.
"Geralte, já su tak nasraný," začal trpaslík.
"Copak?"
Yarpen zničeně zavrtěl hlavou.
"Ty víš, že mám synovca. Hodný kluk to je, šikovný. Sekerou sa oháňat umí, chlastat umí, sprostých slov zná víc než já..."
"Ale...?"
"Ale musim se ho zřéc. Kluk sa zamiloval či co. Už nechlastá, ani robky pomuchlovat nechce... je, jak vy vzdělanci to říkáte... trapný."

Tlustý muž opile funěl, když si spěšně sundával oblečení. Jeho měšec ve tmě vesele cinkal.
„Máš pohádkové oči, jako smaragdy,“ opile šeptal plavovlasé dívce, když ji osahával. „Jsi princezna.“
Ciri si s úšklebkem sundala šátek z tváře a jeho oči se rozšířily strachem.
„Víš, kdy pohádky přestávají být pohádkami? Když jim lidé začnou věřit.“, šeptla Ciri a podřízla muži hrdlo.
„Už jsem si myslela, že mu dáš,“ ozval se z temného rohu uštěpačný ženský hlas.
„Mistle, mlč pro jednou.“
„Pojď spát, Falko. Ráno přijede Hotsporn, prej má nějakej návrh. A má nádhernou novou klisnu.“, políbila Mistle Cirillu naposled do vlasů.

Geralt poplácal Klepnu po hřbetě. Yennefer stála vedle své klisny připravena nasednout.
"No, jarle, snad tu příště pobudeme déle. Ale když královna volá..."
"Neomlouvej se. Jsem poslední, kdo by tě zdržoval, když tě potřebuje. Navíc bych se nerad dostal se Lvicí do křížku."
Jarl Geralta objal, Yennefer velice dvorně políbil ručku a pomohl jí do sedla.
"Kde je vlastně Marigold?" zeptala se čarodějka.
Geralt se zamračil.
"Určitě někde prohání holky."
"Už jsem tady!"
Udýchaný bard vláčel v ruce košík.
"Co to je?"
"Langusty na červeno."

Musel jet dvacet kroků za čarodějkou a co nestihl sníst do první zastávky, musel vyhodit.

"Nechoď tam, Marigolde!" varoval ho Geralt.
Marigold vstoupil do muchomůrkového kruhu. Zaklínač si povzdechl.

O hodinu později bard stále ještě tancoval s nahou vílou.
"Je k zulíbání, ale už mě to přestává bavit! Udělej něco," křičel udýchaně Marigold.
Rozbiju ochranu kruhu a vytáhnu ho, uvažoval zaklínač. Zkusím znamení Aard, to většinou pomůže.
Znamení se odrazilo. Ani stříbrem se do kruhu nijak nemohl dostat.
"Musíš si zatím poradit sám. Snad mě ještě něco napadne."
Marigold ještě chvíli tancoval a pak vílu chytil za prsa. Ta mu dala facku, vyhodila ho z kruhu a zmizela.
"No jo, tohle vždycky funguje," poznamenal smutně.

-chceš si užít?-
-mám to takovýho, že neuvěříš-
-dokážu- --- -nebo i- --- --- --krát-
Geralt stál u stěny a zamyšleně hleděl na vzkazy. Dlužno říci, že u toho prováděl i činnost, pro kterou sem původně přišel.
"Co ti tak dlouho trvá?" ozval se za dveřmi Marigold, který odešel do druhé místnůstky a tak nějak byl hotový dřív.
Zaklínač přestal luštit nadrásané vzkazy a oblékl se.
"Cos tam tak dlouho dělal? Nemáš doufám... problémy s... víš co myslím."
"Četl sem si, jestli ti to nevadí," zabručel.
"Á, nová bezejmenná seznamka. Je zajímavé, že těm chlapům pořád nedochází, že si to nikdy nepřečte ženská."

V podrostu cosi šustilo. Otočil hlavu za zvukem a naslouchal. Tichounké pískání bažinného tvora přešlo v klapání kloubnatých nohou. Tichý, sametový zvuk vytahovaného meče. Pak se rozstříkla voda, bláto a na rákosí okolo taky zapáchající tekutina.
"Už možem dolu, kurva?" ozvalo se z olše nad Geraltem. Yarpen tam hřadoval jako nějaká obrněná slepice.
"Můžeš," přikývl Zaklínač a přidřepl k bestii.
Tvor se ještě hýbal, ale už to byly jen smrtelné záškuby.
"Ty, Geralte," řekl trpaslík, sedl si na padlý kmen a zapálil si, "nejsme už... totok... moc staří na tyhlecty... hrdinné... věci?"
"Poznám, že jsem starý, až mě něco zabije."

Na soddenský pahorek opatrně vstoupilo jaro. Stébla trávy se rozvlnila ve větru a vrcholek začaly pokrývat drobné kvítky, které se postupně vybarvily do ruda.
Od bitvy o Pahorek uplynulo pár let a lidé si začínali šeptat, že rudé kvítky vykvétají tam, kam dopadala krev čtrnácti mrtvých čarodějů. Brzy si všichni zapamatovali jména, jež kdosi neznámý vyryl do kamene. Každé dítě vědělo, kdo byli Axel, Raby, Atlan Kerk, Vanielle z Brugge, Lawdor, Lytta Neyd, Korál, Gorazd, Yoel Grethan, Dagobert, Trissaa de Vries, Yennefer z Vengerbergu, Triss Ranuncul a Vilgefortz z Roggevenu.
Nikdo však netuší, že třináctá svůj život neskončila na Pahorku.

"No a pak zme je zrubali, že svoje rodiče volali. Hnáty zme jim zlámali, prdele nakopali. Už si nikdá nedovolí, na slabší si dovolovat. Hajzli zasraní," odplivl si Yarpen Zigrin, toho času ochránce slabých a bezbranných.
"No a co ty, Geralte? Slyšel sem, že máš spoustu práce. Obludy, příšery a tak," trpaslík si přihnul z korbele a pak mohutně říhl.
"Jde to," odvětil zaklínač.
"No, hlavně že peníze sú," zavrtěl se Yarpen na pařezu a pak kromě dalšího říhnutí vypustil i podobně mohutný pšouk.
"Omlúvám se, Geralte. To to pivo."
"Spíš duše těch čtyřech jazyků, co jsi před chvílí zhltnul."