Zaklínač

„Na pár dní vás opustím,“ prohlásila Yennefer jeden večer. „Potřebuji si něco zařídit a cestování na koni je příliš pomalé. Za tři noci bych měla být zpátky.“
„A není to málo?“ zakašlal Marigold.
Yennefer ho zpražila pohledem, ale neřekla nic.
„Měli bychom především najít Ciri,“ řekl ustaraně Geralt.
„Právě proto jedu pryč. Podle posledních zpráv by se měla pohybovat v Cidarisu, ale musím to ověřit. Vy zatím pokračujte na jih.“
Pak zmizela ve světelném kruhu portálu.
„Nemusela by s tím návratem spěchat,“ ušklíbl se básník. „Na jih je stejně dlouhá cesta.“
Geralt nic neříkal, ale viditelně se mu taky ulevilo.

"Geralte, to je za ty sežraný kytky, viď? Jinak to nemyslíš vážně, že?"
Zaklínač však zůstával vážný. Asi to nebyl žert.
"Ale já..."
"No?" zeptal se Geralt.
Svěsil jsem ramena.
"Tak dobře, já jdu."
Dovlekl jsem se až na břeh řeky a proměnil se. Doposavad bylo všechno v pořádku. Jenže já se teď měl vyválet v bahně, abych se při vzdušném průzkumu neprozradil blyštěním svých šupin.
"A co křídla? Když je vyválím v bahně, tak nevzlétnu."
"Neboj, Marigold dělá saze."
Vypadal jsem hrozně, ale fungovalo to. Neprozradilo mě jediné blýsknutí, jediný záblesk.
A Geralt mi pak dokonce zaplatil návštěvu lázní.

Cesta na jih se nadále nevyvíjela dobře.
V prví řadě s nimi stále cestovala Yennefer. Marigold se vždy snažil se všemi být zadobře, ale s ní to nešlo, i kdyby se snažil sebevíc. Pravda, v tomto ohledu neprojevil snahy příliš, nicméně už předem věděl, že by to přišlo vniveč.
Ale jako by její přítomnost nestačila k tomu, aby to Marigoldovi otrávilo cestu za Velkolepým dobrodružstvím (jak měl v plánu svůj básnický cestopis nazvat), ještě ke všemu už několik dní vkuse pršelo.
„No tak, Marigolde, nebloumej a pojeď!“ křikl na něj zaklínač.
Marigold zadrkotal odpověď a v záblesku světla popohnal koně.

"A není to málo?" zapochyboval Jaskier, když přepočítal mince, které Geralt dostal za svou poslední práci. "Myslím, že ti měli zaplatit víc."

Geralt si povzdechl.

"Taky že zaplatili. To bylo předtím, než jsem musel uhradit to, co jsi zdemoloval."

"No dovol?" Jaskier se nafoukl jako žába. "Já přece nic...!" zmlkl, když na něj Geralt upřel vražedný pohled.

"Opil ses, svedl jsi hostinského dcery, zničil postel a potom rozbil okno, když jsi uprostřed noci utíkal pryč."

"No, ano, ale..."

"Barde, chceš přežít?"

"Jistě."

"Tak zmlkni."

"S Yennefer by byla větší zábava," brumlal Jaskier.

"Měl bych ji zavolat?"

"Bože, jen to ne!"

„Geralte, jsou tady, tady všude, a není jich zrovna málo.“
„Co šílíš, Marigolde. Co se tady děje?"

„Jsou, jsou,“ dýchal přerývavě Marigold, „běhají tady i tam, běhají všude a nic je nezastaví.“
„Nic? Ani hradní stráž? Ani posádková hlídka?“
„Ty! Ty ani náhodou. Musíš to udělat ty, Geralte. A asi úplně zadarmo.“
„Zadarmo? A není to zrovna málo?“
„Jedině ty to tady zachráníš, bohatým je to totiž úplně jedno a chudina si s nimi nějak poradí. Ale Anarietta, ta se z nich může zbláznit. A víš co se děje, když kněžna šílí! Jsem ztracen, kvůli zatraceným krysám. Zachraň mě, Geralte."

Mým celoživotním údělem bylo lovit nestvůry, monstra. Dalo by se říct, že jsme chránili lidi před jejich nočními, a někdy i denními, můrami. Striga, lešij, lámání obtížných zakletí… žádný problém. Je to naše živobytí.
„A není to málo?“ měl jsem kolikrát na jazyku při přebírání odměny za hotovou práci. Zaklínače si plně může dovolit málokdo. Nejsme levní a nepomáháme z dobroty srdce. Taky potřebujeme jíst, spát. Přežít další den.
Titulujete nás nadávkami, říkáte, že jsme čarodějníci, zplozenci pekla či zavšivení vědmáci, kteří se nemají plést pod nohy. Kdo vás ochrání, když ne my?

z deníku Vesemira
zaklínače z Kaer Morhen

Ráno mě probudilo šramocení, slídění a tlumené kletby. Jedno otevřené oko mi ukázalo Zaklínače, kterak s pilností krtka přehrabává veškerý svůj majetek a nadává u toho jak hejno špačků. Po chvíli Geralt přestal hrabošit a začal budit Marigolda.
"Kde jsou?"
"Kdo?" zeptal se pěvec rozespale.
"Moje byliny! Měl jsem se v ranci, věděl jsi o nich! Za co si je vyměnil? Za struny? Za kus žvance?"
Podle stupně rozezlení by si jeden mohl myslet, že bez nich Zaklínač umře... pak jsem si uvědomil, že se to může stát.
"Geralte, počkej! Marigold za nic nemůže!"
"Ne?"
"Já je sežral," hlesl jsem.

„Ach, mně je zle,“ bědoval Marigold, zatímco se kymácel na koňském hřbetu. „Co to bylo za divnou pálenku?“
„Elfové nejsou padavky, jejich samohonka leckoho položí,“ informoval ho Geralt. „Zkus odvar z máty, zázvoru a fenyklu, bude ti líp.“
„A kde to mám sehnat?“ Marigold se rozhlédl okolo. Široko daleko to nevypadalo, že by mohli potkat nějakého apatykáře.
„Na louce. Podívej, támhle zastavíme,“ ukázal Geralt před sebe. Soucit s přítelem se mu nedal upřít.
Marigoldovi zhruba rostliny popsal, nicméně dál jeho soucit nesahal.
Jen se nestoudně bavil při pohledu na básníka, jak se šourá po louce a marně hledá správné bylinky.

Geralt seděl na sudu, tvářil se přísně.
Čekal.

Čas se nepříjemně vlekl.

"Tady musí být, šel tudy," pronesla starší matróna, která táhla za ruku ufňukanou, namalovanou slečinku.
"Maminko, mě nemůže odmítnout, mě si musí vzít," kníkala plačtivě.

Geralt se zamračil více.

"Vážené dámy, copak nevidíte, že tady čekám na ursebika. A vy nevíte, že tento netvor vydává takový zápach, že budete smrdět ještě 14 dní! Copak vám to starosta neřekl? Okamžitě opusťte tento prostor a utíkejte nejdál co to půjde! Rychle!"

"Dík Geralte," pronesl Marigold, vylézaje ze sudu, "snad už od ní bude pokoj. Tahle je opravdu ze všech nejhorší!"

„Tak, jaký jsem byl?” usadil se rozzářený bard vedle Geralta.
„Mmmm.”
Jaskier pokývl, jako by přesně tuhle odpověď čekal, uchopil korbel a zhluboka se napil. Byl to povedený večer.
Najednou u jejich stolu stála velmi krásná dívka.
„Jsem vaše největší fanynka! Vaše pověst vás předchází, ale ani zpola se nevyrovná skutečnému setkání s vámi.”
„Děkuji!”
„A pokud byste měl volný večer, bydlím nedaleko,” svůdně zamrkala.
Bard se ani nestačil nadechnout a silná ruka okolo jeho ramen ho strhla do pevné náruče.
„Nemá volný večer,” zavrčel Geralt výhružně a na potvrzení svých slov Jaskiera vášnivě políbil.
A on nemohl být spokojenější.