DMD č. 1. pro 1. 4. 2015. Téma: Na vlastní nebezpečí

Od doby, kdy začal malovat, ho všichni považovali za blázna. To nikdy nezvládneš, slyšel ze všech stran. Nikdy nebudeš úspěšný!
Propadal depresím, když týden skoro nejedl, protože si to nemohl dovolit (za peníze od Thea zaplatil modely), a nakonec jeho oběť přišla vniveč. U Goupila jeho studie nechtěli. A pak přišel další týden, s vervou se pustil do díla, kreslil doslova o život. Prodá pár pohlednic? Ne, nebudou prodávat dílo někoho, kdo živí prostitutku.
Věděl, že tenhle způsob života ho jednou zabije. I přes to nebezpečí Vincent vytrval. Pozbyl důstojnosti, ale i tak měl občas pocit, že je neskonale šťastný.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- Ja len tak, či si slušne oblečený, nejaký človek v obleku sem mieri.
- V obleku? To bude minimálne z Bratislavy. A čože ty tu chceš, biedna duša? Omrzelo ťa voľačo?
- Dobrý deň. Ja som Karol Strčnos, idem tu vykonať daňovú kontrolu.
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Len kľud Pištík, nechaj zatiaľ valašku. Kontrolu vravíte? To vás predseda poslal?
- Nie. Ten ma varoval, že sem idem na vlastné nebezpečenstvo. Pustiť ma nechcel.
- Pravdu mal. Keď Pištík zistí, čo tu idete robiť, už mu valašku z ruky nikto nedostane.

Zatímco se schylovalo ke konci mudlovské války, v kouzelnickém světě se napětí přerodilo v začátek násilí. Grindelwald hlásal nadřazenost kouzelníků. U čarodějů, vystrašených brutalitou války, našly jeho myšlenky odezvu.
Minerva se vrhla do psaní filipik s vervou, jakou člověk může mít, jen pokud je mu dvacet. Redaktor Denního věštce ji přijal.
„Je to dobré!“ řekl. Odpovědí mu byl Minervin pohled.
„Ale nemůžeme to otisknout.“
„Proč?“ Hlas zazvonil jako kulka o železný plát.
Trochu vykolejeně pokrčil rameny.
„Bezpečnostní politika.“
Minerva vstala a při odchodu potlačila nutkání říci mu „srabe!“ Nebylo by to vhodné. Na vlastní náklad a nebezpečí to vydala sama.

Byl jsi nejlepší pes na světě. Dokonce i když jsi mě za sebou táhl po břiše na poli.
Seděla jsem ve škole, když jsi odešel. Učitelka naštěstí nechtěla vědět, proč dvě holky v první lavici tak hrozně brečí.
Byl jsi popelnice, uštěkanec a útěkář. Jednou jsem seděla v lese dvě hodiny a čekala, až se vrátíš.
Odešel jsi 23. prosince a byly to nejsmutnější Vánoce.
Byla jsi neočekávané překvapení. Malý lachtánek, který spokojeně plaval uprostřed rybníka, když jsem ho na chvíli spustila z očí.
Odešla jsi dneska.
Pořídit si psa bohužel znamená také přijít o kus srdce při jeho ztrátě.

Zvědavě se dívala a přemýšlela. Má nebo nemá? Zadumaně naklonila hlavičku na stranu a přimhouřila oči. Vždycky s ní tady někdo byl. Někdo velký, silný, laskavý, někdo, kdo ji vždycky dokázal ochránit. Nikdy nepřemýšlela, jestli tu ochranu doopravdy potřebuje. Nebylo to nutné. Vždycky tady někdo byl. Mohla být lehkovážná, mohla být nezodpovědná, a přesto se nemusela bát.
Teď je to ale jiné. Teď ji nikdo nezachrání, kdyby doopravdy hrozilo nějaké nebezpečí. Tak má nebo nemá? Pořád jí říkali, ať se nebojí. Nadechla se a pomalu vykročila.
Malá černá kočička došla opatrně k velkému smutnému psovi a olízla mu něžně čenich.

Setkali se po letech v zatuchlé přístavní knajpě kdesi na jihu.
Hustý dým se převaloval lokálem. Židle i stoly stály nebo ležely bez ladu a skladu a kolem panovala zuřivá vřava.
„Co se to tu, ksakru, děje!“
Jeho slova vyzněla do ztracena. Tak tak, že stačil uskočit před letícím korbelem, když řev hrdlořezů přehlušil výstřel.
„Zpátky, vy prašivý psi!“
Stála zády opřená o výčep. V ruce měla pistoli a tváře rudé vztekem. Zlatá epoleta k pomuchlanému kabátci snad ani nepatřila.
„Co jste tu, u všech rohatejch, dělala?“ zasupěl, když se probili k zadním dveřím.
„Verbovala posádku,“ ucedila.
„Tady?“
„Riziko povolání.“

Starý svět je pryč. Mladí nevědí jak zmizel. Staří mlčí. Mnozí jsou mrtví.
Vláda? Pryč.
Zákon? V rukou polovojenských organizací. Nikdo neví, kdo je vlastně řídí.
Silnice? Neschůdné.
Ve městech zbývá jen hrstka obyvatel.
Stačí z města odejít a riskujete život.
Sirotci a vyvrhelové se věnují zvířecím zápasům a sází na ně peníze. Kolem těchto zápasů se točí vše, co zbylo z mediální produkce.
Proto je v každém městě nemocnice, ale v celém regionu jen jedna škola.
Mlčenlivý chlapec se vydává do tohoto světa.
Říkají mu Red a deset svíček na jeho dortu stále hoří.
Plní si sen. Hledá slávu.

„Ty seš ale fakt praštěnej, lézt na ty slabý větvičky, sypej odsud!“
Jak asi, to mi neporadíš, co. Kruci, vlaju tady na těch větvičkách fakt hodně, sem si myslel, že to dám, ale asi ne, a domácí umí za plotem jen hulákat, hele nehulákej a pojď mě chytat, nevidíš, že se na těch proutkách neudržím, jéžiš, to klouže, pomoc, hrabáky zasekněte už někde, honéem, že já sem sem lez, už mi zas klouže zadek, škoda, že nemám chápavej ocas, krucipísek, se neudr…
Dopad byl naštěstí do měkkého.
Bohužel ale na Silvera.
Hnal mě pak přes dvě zahrady. A těch facek!

Proč mi nikdo neřekl, že se v noci nevyspím, že nebudu cítit ruce, a že mi stejně nikdo s tím nákupem nepomůže? Ráno vstát, postavit vodu na čaj, který si stejně dřív než ve dvě odpoledne udělat nestihnu a znovu se pustit do toho denního koloběhu pláče, paranoidního strachu a pokakanejch plínek, jemuž se říká mateřství. Vítej u nás doma, rozhlídni se, tohle byla dřív kuchyně, teď je to past s ostrejma rohama. A záchod je jak z japonskýho Kruhu. V porodnici mi měli na malou nalepit nějakou výstražnou cedulku. Třeba takovou, jaká je na cigárách - jenže ty můžeš vyhodit.

Žijeme v nádherném kraji, kde se Vysočina lehce dotýká jižních Čech, v kraji bílých bříz, hlubokých lesů, remízků v kamenitých polích. Žijeme mezi třemi vrchy, strážci zadumaných údolí, zpívajících potůčků, zeleného mechu, tichých lesních tajemství. Básníkův kraj, kraj perleťových mlh, zlatého listí, ševelícího rákosí. Přijeďte nás navštívit, kochejte se zjevnou i skrytou krásou. Ale dávejte dobrý pozor. Kdo se nechá vplést do sítí veršů, kdo se zapomene, už se nemusí nikdy vrátit zpět.
Ty české rybníky jsou stříbro slité, žíhané temnem stínů pod oblaky!
My místní dobře víme, že básník měl vodníky v přízni. A jeho stezka vede kolem divoženek.