DMD č. 1. pro 1. 4. 2015. Téma: Na vlastní nebezpečí

“What’s the worst that could happen? What’s the worst that could happen?! You could be killed! Captured! Raped! They could decide to have a little fun and torture you-”
“Point,” I admit. “I don’t like pain.”
Mithra’s hand jerks like she wants to smack me for being too stupid to live.
I stare at her. I’ve been told that I’ve got a dead eye. Wish I could say I practiced in front of a mirror; the truth is that it comes naturally.
“If you get killed, don’t come crying to me,” she snaps.
I solemnly nod. “I promise I won’t.”

Anakin nezapomněl, jak jej Mistr Yoda nechtěl do Řádu Jediů přijmout.
Nyní s Mistrem Qui-Gonem cvičili postřeh s mečem.
Náhle vešel Yoda zkontrolovat výcvik.
„Teď uvidíš, já pravým rytířem jsem!“ pomyslel si Anakin.
Světelný meč zasvištěl vzduchem.
První cíl zlikvidován. Druhý. Třetí.
Řinčelo ničené vybavení. Socha dávného rytíře se poroučela k zemi.
Po ní lustr zavěšený pod vysokým stropem.
Mistři se vrhli k zemi.
Převržená knihovna. Hluk, jak když se sypou brambory. Hrobové ticho.
Anakinův triumfální úsměv.
Yoda zlostným pohledem Qui-Gona probodl: „Já pravdu měl. On skrytá hrozba jest. Na výcvik jeho, aby i zkušený mistr zbrojní pas vystavený měl.“

Tak se stalo, že Azirafal vymyslel takové ty cedulky NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ. Nalepil je všude (i na raketoplány, vosí hnízda a všechny pěkné ženské - když spaly), ale výsledek nebyl dobrý.
„Lidé teď olizují namrzlé zábradlí, přechází na červenou a chovají hady, jen aby zjistili, co to udělá,“ mručel.
Crowley odlepil cedulku NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ z lahve červeného vína a naplnil dvě skleničky.
„Mně se to náhodou líbí,“ usmál se. „Hele, nebude ti vadit, když to nahlásím v pekle jako svůj vynález?“
„Pfffff!“
Crowleyho úsměv se rozšířil. Potom vzal jednu cedulku a nalepil ji Azirafalovi na čelo.
„Teď je to kompletní.“

Dveře výstrojního skladu se čtou jako komiks. Tadyhle je cedule varující před výbuchem. Hned vedle ní obrázek pistole. I tomu rozumím; část výstrojního skladu slouží jako testovací střelnice. Následuje řada veselých piktogramů – poleptání, otrávení, elektřina.
"Takových zbytečností," povzdechne si Boothroyd.
Poslední obrázek nechápu. Přesýpací hodiny ve tvaru lebky?
"Ale to nic, mladší Q," mávne Boothroyd rukou. „To jsme sem dali během studené války, kdy SIS začalo experimentovat s teorií relativity."
„K čemu to všechno je?“
„To je právě to. K ničemu. I přes všechny ty výstrahy si sem agenti chodí jako domů, berou si co chtějí a nikdy nic nevrací!“

Mladýmu Jonesovi se ještě pořád říkalo mladej, přestože mu táhlo na čtyřicet a na kontě měl tři děti. To oslovení pramenilo ze skutečnosti, že jeho duše byla dospělým životem prakticky nedotčená a menší pud sebezáchovy už měly jen akvarijní rybičky.
„Jonesi, já přísahám Bohu, že mě vůbec není snadný vytočit, ale jestli se ke mně ještě jednou přiblížíš s olejem v ruce, tak zažiješ nefalšovaný peklo!“ zahulákal šerif King a s umaštěnými vlasy ho pronásledoval temnou nocí.
Přiznávám, že jsem měl velkou radost, když si v neděli přišel poslechnout moje kázání. Ačkoli jsem měl asi líp vysvětlit termín „hlava pomazaná“.

Kamna príjemne hriali, kožušiny tiež, o tele vedľa nehovoriac. Labužnícky sa natiahol, sťa mačka, hoci nevyzeral na domáceho kocúrika. Nie, jeho spoločník ho spod privretých viečok posúdil na horského leva.
"O čom premýšľaš?" ozval sa Dorian, vidiac, že bdie.
Trevelyan mu to povedal a komnatou sa rozľahol pobavený smiech.
"Tak lev?" v očiach sa mu zase zablyslo, kútik povytiahnutý v úškrne.
"Priam taký prítulný," kývol Trevelyan a zvedavo, spýtavo poškrabkal mága za uchom.
Na jeho prekvapenie skutočne zapriadol.
"Rozmaznávaš svojho leva," zamručal pôžitkársky. "Stlstnem sťa chlpaté mačky, čo šľachtičné nosia na rukách, a..."
"Nuž, to ty si prišiel za mnou."

Byli dva.
Auto nechali u cedulky s výstražným nápisem.
Pomalu stoupali po strmé stezce.
Pot štípal, ale občasné nárazy ledového větru varovaly před odmotáním šály.
Před sundáním rukavic.
"Už tam budem?" nadhodil jeden z nich v půli cesty.
Druhý si rychle prohrábl zpocené vlasy a zas je beze slova zakryl čepicí.
Provokaci v mínus dvacet raději ignoroval.
Drobně sněžilo, ale předpověď slibovala krásné fotky na vrcholu Lysé.
A hora samotná další vertikální kilometr do sbírky.
Cesta ubíhala, jenže nakonec to málem vzdali.
Těsně pod vrcholem je totiž někdo předhonil.
V krátkých kalhotách a do pasu nahý.
Ján Čupa, třiašedesátiletý důchodce...

"Možná jsem měl ke vstupu dát nápis 'vstup pouze na vlastní nebezpečí'", pronesl Laurent, když Damen vešel do stanu. "Ale to by nepomohlo, že? Pořád se vracíš, jako pes ke svému pánovi."
Damen ho znal příliš dobře, než aby se nechal poznámkou odradit. "Nepomohlo. Laurente, já..."
"Nech si svoje omluvy."
"Jenom chci, abys věděl, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Nechtěl jsem, abys ses to dozvěděl takhle."
Laurent na něj tiše hleděl. "Věděl jsem to od začátku. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl," řekl pak. "Myslím, že jsem měl dost času se s tím vyrovnat. Nezlobím se. Už ne."

"Ve městech má sakra někdo žít. Kam se všichni propadli?"
"Dávej bacha, aby ses nepropadl taky," zubil se Mike a zadupal na zem, jakoby kontroloval pevnost chodníku.
"Žít ve vojenský zóně jako civil na vlastní nebezpečí? Ani náhodou. To radši tohle," Dan pohladil svou pušku.
"Seržo, Dan má pravdu," promluvila tiše Julie, "v některejch domech, bylo i nedojedený jídlo. Je tu moc ticho."
"Proto jsme tady..." Seržant nedořekl, když uslyšel blížící se vozidla.
"Náklaďák. Dveře." Ukázal a než to dořekl, Mike je otevřel a vběhl dovnitř. Julie, seržant i Dan ho následovali. Na poslední chvíli zmizeli z dohledu obrněného konvoje.

„Otče, musím se tam aspoň podívat...“
Smutný pohled. Únava stará jako sama věčnost.
„Nejsou připraveni. Běž – ale na vlastní nebezpečí.“

„Hoď první kamenem, kdo jsi bez viny,“ klidnil rozhádaný dav.
„SLUŠNEJ ČLOVĚK snad může něco říct, ne?!“
„Tady z vás zůstane jen hromádka prachu – schováváte se za vlajky a obrazy, a nevidíte sami sebe. Dusíte se nenávistí, ničíte se tím.... Ale láska...“
„Zasranej multikulturní sluníčkář, co ví hovno vo životě! Kdo tě platí?!“
„Proč se klaníš té soše?“
„Seš snad ňákej muslimák, že máš ty fousy?! Bůh dá, že vychcípáte!“

„Nuže?“
„Snad jsi měl stvořit raději víc tučňáků...“ zakroutil hlavou.