Budeč: Liškomág Evžen

Velenínský zaskřípe zuby. Sféra zase nevydržela ani vteřinu. Nikdy by ho nenapadlo, že ten prokletý ametyst má takovou strašnou sílu. Kdo ví, jestli Elvíra kouzlo nezvládla, připletla se k roztříštěné vitríně náhodou nebo ji zabil ten kámen.
Pod bizarně zkrouceným golemem zachrastí cosi lesklého. Že by?
Evžen Vulpes se hbitě prosmekne okolo, taky si všiml: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Ten liškomág už mě taky štve, co si o sobě myslí? „Zkusím to kouzlem. Je přišroubovaný k podlaze.“
Golem se prudce zvrátí i s dlaždicí. Velenínský nestačí uskočit, švihnutí uvolněným drátem pálí jako ďas.
„Do prdele, vysrat se na to!“

Bořek křečovitě mačká svůj achát. Šeptem k němu promlouvá. Hladký blankytný kamínek rozpřádá jemnou síť uklidňující síly. Černé chmury se nerozplynou úplně, ale aspoň se vytratila palčivá touha lehnout si a umřít.
Prostorem problikávají chabá světélka jako zmatené bludičky. Sféry pohlcuje fialová tma.
Bořek se rozsvítit ani nesnaží. Neudržel by štít.
Napne tedy sluch.
Dupání, rány, šoupání věcí po podlaze.
Nezaměnitelný tátův panovačný tón: „Odsuňte tohle! Zaberte pořádně, zatraceně!“
Huhlavé odpovědi Velenínského není rozumět, následnému proudu šťavnatých nadávek naopak až moc.
Šouravé kroky napravo, nezřetelné mumlání: „Sůl… šalvěj… rychle…“ Kaček.
Bořek šátrá po stěně, tápavě vyráží na pomoc s hledáním.

Evžen zbrkle odhazuje rozbité harámpádí, začíná ztrácet nervy. Magické vibrace se tříští a rozmělňují. Truchlící ametyst se zanořil do vírů zbytkové magie, rozplývá se ve vlnách temného zoufalství, snažit se zachytit jeho stopu je jako plavat v dehtu.
„Tati,“ vydechne Bořek ztraceně.
Evžen je vmžiku u něho. Jemným dotekem posílí ochrannou moc achátu zahřátého chlapcovou dlaní. „Nepouštěj amulet,“ radí šeptem. „Jestli se ametystu poddáš, sežere tě. Snaž se vytvořit si štít.“
Bořek zatne zuby. Začíná ho bolet hlava.
„Dobře, ještě zaber,“ povzbuzuje ho Evžen. „Musíš se bránit sám. Já vím, že je to těžké, ale měl bys to zvládnout. Správně.“

Ochranný granát na hrudi se neklidně rozechvěje. Probleskne skrz tenkou látku trička jako krvavá krůpěj.
Evžen zbledne, přikryje amulet dlaní.
„Jsi zraněný?“ hlesne Bořek. Avšak odpověď ho vlastně nezajímá. Zavalí ho drtivý pocit naprosté marnosti a beznaděje. Pod tíhou žalu se choulí do sebe.
Evžen vyškubne z Bořkovy kapsy modrý achát, jeho pomocný kámen, pevně ho vtiskne chlapci do dlaně: „Prober se!“
Světlo sféry bodá do očí.
„Cítíš to? Truchlící kámen! Musíme najít toho panáka s pytlem! Sebral ametyst a rozsypal sůl! Zatraceně, kde je?“
Horečně prohrabává trosky. „Potřebuju šalvěj, spoustu šalvěje, možná černobýl, víc soli, turmalín… Rychle, hněte sebou!“

Velenínský mlaskne a zakroutí hlavou, posměšný tón se v jeho hlase nedá přeslechnout: „Hádal bych, že vám zanášela nejen zlato…“
Kaček jako by neslyšel. Zdrceně myslí na Elvířinu zasněnou roztržitost střídanou podrážděním, na pozdní návraty z vycházek do města, na nevysvětlitelně nízké tržby, na šperky, které občas záhadně zmizely… Na hádky, při nichž mu Elvíra vyčítala neschopnost, tvrdila, že vyhazuje zlato oknem, předstírala přičinlivost, i to muzeum byl její nápad… jak mohl být tak slepý?
Vystavěl si okolo ní vzdušný zámek, vystoupal až na nejvyšší věž blaženosti… až Elvíra podtrhla cimbuří křehké iluze a nechala ho zřítit se do propasti.

Evžen strhne kus závěsu, spolu s Bořkem zakryjí mrtvé tělo. Přitom si všimne zvláštních run, které má Elvíra nakreslené na dlaních. Překvapeně přemýšlí, jestli je možné, že by jeho náhlé podezření bylo správné.
Kaček s Velenínským na sebe ještě pořád syčí jak podrážděné kobry, ale pomalu začínají obracet pozornost k oběma liškomágům: „Je tu ještě třetí možnost.“
„Sklapněte už konečně!“ zakřikne je Evžen. „To jste si ničeho nevšimli?“
Muži skutečně zmlknou a užasle se rozhlížejí kolem sebe.
Bořek zprvu neví, po čem se dívat. Vtom si to uvědomí: ticho. Útoky přestaly. Figuríny bezvládně popadaly, magicky vdechnutý život z nich vyprchal.

„Tohle si vypijete!“ zuří Velenínský. „Poženu vás před Velkou radu!“
„Jsem zničený člověk, přišel jsem o všechno,“ hořekuje Kaček. „Dokonce o manželku!“
„Snažil jste se předstírat přepadení, aby nikdo nepoznal, že jste na pokraji krachu! Jen do toho kyselého jablka kousněte a přiznejte se!“
„To spíš vy jste to nastrojil! Loupežníku! Vrahu!“
Evžen se znechuceně odtáhne stranou. Pevně obejme zdrceného Bořka kolem ramen.
Chlapec by si nejradši zacpal uši, aby hádku neslyšel. Mokrými pěstmi rozmazává slzy na tvářích. Ona tam pořád leží… Černé vlasy, bílá kůže a všude kolem rudo a mokro. Jako Sněhurka, co se nikdy neprobudí. Princ nepřijde.

Evžen se zoufale snaží vyprostit napůl omráčeného Velenínského ze zajetí jakési jeptišky. Pot z čela kape do očí, prsty pálí. Sveřepý obličej figuríny se roztéká, ale zaťaté železo vzdoruje, zařezává se do měkkého masa.
Kaček s prázdným pohledem klečí u Elvířina těla, roztřesené prsty vztažené nad širokou ránou na jejím krku.
Bořek hrůzou jektá zuby. Kaluž krve připomíná skvrnu od červené barvy, která ho tolik pobavila – bylo to před hodinou? Nebo před dávnými lety?
Úzkostně se hryže do rtů, musí něco udělat, ale co?
Za vyvrácenými dveřmi zahlédne plechové umyvadlo. Voda, voda ji vzkřísí! Gumovou hadicí napouští vodu do kbelíku.

Horké kapky krve tiše ťukají o kamennou podlahu, kap, kap, zvláštní, že jsou v okolním hluku slyšet tak zřetelně, jako tikání neodbytných hodin, slévají se nejprve v tenký pramínek, pak přijde splav, červené řečiště si razí cestu dál a dál, bublavá říčka obklopí rozkřáplý skleněný stojánek s drahocenným zlatým vláčkem, maličkou lokomotivu čísi noha bezohledně rozšlápla, už není pomoci, všechno je zničené, nic se nenapraví, odlomený vagónek se topí v krvavém jezeře, zvolna se zanořuje pod hladinu, Elvíra široce rozevírá oči, ale rozezná už jen zlatou šmouhu uprostřed rudých vln, obraz se zamlžuje a zatmívá, a pak už nevidí nic.

Z příšerného zaskřípění tuhne krev v žilách. Ocel se zakousne do mramoru, zasrší oslnivý ohňostroj jisker.
Evžen stěží uklouzne stranou. Jeho znehybňovací kouzlo se neškodně odrazí od panákovy železné kostry, ale tříštivá kletba urazí pěst s mečem v zápěstí.
Rytíř švihne zmrzačeným pahýlem. Strašlivá rána opět těsně mine.
Bořek se probere ze zděšené strnulosti, pokusí se o vlastní tříštivé kouzlo. Další kus paže odpadne, nezdolné monstrum se vrhá na nového protivníka.
Evžen strhne kamenný sloup. Rytíř pohřbený pod troskami konečně znehybní, jen prsty druhé ruky v rozmačkané rukavici se ještě škubou.
„Poběž!“ ukáže Evžen do tmy.
Někdo tam zoufale mává.