DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Možnost stát se slaměným vdovcem by měl uvítat každý muž.
Nick představoval výjimku potvrzující pravidlo. Prázdné pokoje jejich společného domu se na něj výsměšně šklebily. Kdykoliv zavřel oči, vybavil si zkřivené obličeje lidí, kteří byli přesvědčeni, že zavraždil svou ženu.
Nedokázal je přesvědčit, že pouze zmizela, dobrovolně odjela. Kdo by také věřil tomu, že dokonalá sladká Amy nafingovala svou vlastní smrt? Něco podobného by dokázal udělat jen někdo s chorým mozkem a Amy si dávala zatraceně pozor, aby nikdo nepoznal, jak je ve skutečnosti vyšinutá.
Nick ale zjistil, že sám musí být ještě větší blázen. Stýskalo se mu po ní.

My jsme tak strašně hodní...

„Dobré ráno, má paní,“ zašeptal jsem do tmy. Vždycky se budím první. Krom dneška.
„Má paní? Lavender!“
Královna sedí u řeky.
Čerstvé zprávy čtu z jejích očí. Už není o čem mluvit, pro co bojovat. Uchopím ji za ruku a políbím ji. Čekáme na konec světa. Našeho světa.
*
Rozdělili nás. Toho jsem se bál. Taky se bojím o ni a mám strach z bolesti, ale kvůli ní musím vydržet vše. Nezradím, nezklamu a nezapomenu.
*
„Říkají mi Glitch! Znám tě?“
„Tak znova. Já jsem DG a už pár hodin spolu jdeme do Smaragdového města najít tvůj mozek a moje rodiče. Chápeš?“

Is Thorin alright?
Dís was almost insane with worry. He didn’t move at all... and the eagle was carrying him so carelessly…
She will be in much better mood soon, after it will be sure Thorn is fine.
And they will see the Mountain.
Their home.
She wouldn’t be in such a good mood, though, if she knew…
The dragon was woken from his slumber. From a nightmare. Nightmare… of loosing his precious possesion.
Smaug angrily puffed.
Noone will take the Arkenstone away from him! He will not part with anything that is his!
He won’t be without it. Ever.

Bylo léto. Slunce až nepříjemně pražilo, ale jim to nevadilo.
A možná, že lidé si schopnost milovat nárokují pro sebe, ale v Jeho zubatém úsměvu - klikaté niti na kusu hadru - a Jejích zářivých očích - knoflících - upřených na něj, bylo něco, kvůli čemu děti trávily hodiny vitím věnců a se smíchem Je prohlašovaly za muže a ženu.
Byla to dobrá existence.
Bylo léto. Slunce nádherně svítilo, pole bylo rozkvetlé... ale kus dřeva, zaražený v zemi - vše, co po Ní po úderu blesku zbylo - už nikdy věnec neponese.
A osamělý slaměný panák dál věrně slouží, s náručí navždy otevřenou... a navždy prázdnou.

S jistou dávkou rozkoše,
skáču šipku do koše,
Žena není doma,
myši mají pré,
nepropadám v koma,
často vařím Thé
Co mám doma dělat,
určuji si sám,
můžu klidně lítat,
věnovat se hrám.
Jen do práce z práce,
samému je do skoku,
na postel se skácet,
luštit staré sudoku.
Venku zima, doma teplo,
zastavím se na rum,
kamarádi to je peklo,
samotný jsem na dům.
Zamést, umýt, vyluxovat,
umýt svoje nádobí,
Kdo má pořád prádlo tahat.
vařit, žehlit, toť se ví!
Kdy že se to milá vrací?
kdy se vrátí z cesty,
hodina kdy pravá bací.
bohyně má, kdes TY!

První den si liboval, že konečně může pustit televizi nahlas, pít u toho pivo a jít spát ve tři ráno. Druhý den byl v práci tak nepoužitelný, že cestou koupil jen nějaké pečivo a zbytek večera prospal. Třetí den zjistil, že v ledničce nic není a nemá co jíst, a že špinavé nádobí nějakou záhadou samo nemizí. Čtvrtý den začal různě v bytě překračovat hromádky svého oblečení, které neslo známky opotřebení. Pátý den místo doma skončil večer v hospodě a vrátil se až v sobotu po poledni. Když se probral z kocoviny, byl rád, že je slaměnným vdovcem jen týden.

Když Helga, poslední výhonek Kaziina rodu, překročila hranici budečského vlivu, svět pobledl. V očích měla slzy, ale neohlédla se.
Budečský Stolec se v tu chvíli zachvěl. Jeho paní, ta ke které náležel a která náležela k němu, ho opustila. Kámen si pamatuje. Kámen je věrný. Obrnil se tedy trpělivostí a přesvědčen o jejím návratu jal se na ni čekat.
Vystřídala se na něm dlouhá řada budečských představených. Mužů i žen, rodu vysokého i nízkého. Strpěl je, ale nikoho z nich neuznal za jejího právoplatného nástupce.
Uplynulo víc než tisíc let od chvíle kdy odešla. A Stolec stále věří a čeká.

Sotva dorazili domů, začal Calum vydávat příkazy. Než by se kdo nadál bylo vše nejdůležitější sbaleno a všichni nejdůležitější zmizeli do bezpečí. I chlapec.
Zůstal jen Calum.
Když hrozba pominula a rodina se znovu sešla – vlastně poprvé – Ciaran se snažil zapadnout. Moc mu to nešlo.
Krátce nato musela Mairi odjet za svými rodiči. Zůstal jen Calum.
Ale teď bylo něco jinak. Přicházely vesnické ženy... a nosily věci.
Údiv malého človíčka.
Poprvé.
„Proč přinesla ten koláč?“
„Protože jsem tu sám,“ odpověděl Calum.
„Ale ty nejsi sám. Máš tady mě.“
Calum se pousmál a rozcuchal chlapci vlasy.
„Pravda.“
Koláč snědli k svačině.

Sybila odjela se Samíkem do Sídla a Sam zůstal ve městě sám*.
To jsou chvíle, kdy muži, manželé, mají tendenci si trošičku víc povolit.
Konkrétně Sam Elánius procházel městem v botách s takřka papundeklovou podrážkou.
Usmíval se. Ze strachu před jeho rozzářenou tváří se zločinci latentní i potentní takřka
neodvažovali vyjít do ulic. Bylo klidno a mír.
Jen velmi zdatný pozorovatel by totiž poznal, že to není klasický policejní úsměv č. 6 - vím na tebe něco, co nevíš, že vím, ale Elániovská jednička - právě cítím skrz dlažbu tep města.
--------------
*Asi milion dalších spoluobčanů, z valné části latentních zločinců, teď nepočítáme.