DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Linus spěšně balil všechny věci. Několik svých ponožek, jedno tričko, náhradní kalhoty. Potom několikrát pečlivě prošel celé hotelové apartmá a sesbíral Stacyny nezbytnosti. Na posteli ležely pohozené večerní šaty. Na židli zapomenuté spodní prádlo. Dneska měla černou krajku… V koupelně na umyvadle si odložila náušnice. Na ty nesmí zapomenout, Stacy by zuřila.
Někde uvnitř ucítil náklonnost, pohlazení, polibek. Podíval se do zrcadla ve snaze alespoň na okamžik zachytit její tvář. Z druhé strany se však díval jenom Linus. Někdy, výjimečně, třeba teď by dal všechny výhody svého druhu za to, aby se se svou ženou nemusel střídat o jedno tělo.

Spánek mu přetrhlo zuřivé bušení na dveře. Pomalu se posadil na gauči a rozhlédnul se kolem. Okny pronikalo slunce a odráželo se na lahvích od piva na podlaze. Nohou odstrčil krabici od pizzy a natáhnul si nohavice kalhot. Hlava ho bolela jako střep a další zabušení na dveře mu moc nepomohlo. Prošel kuchyní kolem hory nádobí až do předsíně. Cestou někde nabral růžovoučký župan a marně si ho snažil zavázat. Nahlédnul kukátkem ve dveřích, kdo se na něj vlastně dobývá.
Leknutí z něj rázem vyhnalo všechnu malátnost. Oči mu sklouzly na trhací kalendář, jehož se nikdo nedotknul od manželčina odjezdu.

Povzdechla si utrápeně: „Dobří muži nejsou k mání.“
Lokálem zní tichá rada: „To chce vdovce, milá paní.
Zajištěný, bez závazků, rozumný a svolný,
s bohatými zkušenostmi a ještě k tomu volný.“
Ovíněna míří domů, kruté samoty se bojí,
když v tom náhle urostlý muž vprostřed pole stojí.
Přezíravě hledí k lesu, bez přátel a bez ženy,
dívka výskne, povyskočí, toť jistě vdovec kýžený.
Silné paže, pevný postoj a úsměv hezký, na mou věru,
jen se spokojeně zatetelí. „Tebe bez váhání beru!“
Ráno s kocovinou zajímá se, proč má slámu v posteli,
a matně vzpomíná jak laškovala se strašákem do zelí.

Víte, já to nikdy neměl jednoduchý.
Asi před sto lety jsem si nabrnknul Ježibabu. Údajně výhodná partie.
Jo. Když pekla perníky a večere k nám chodily přímo domů, byly to zlatý časy. Do doby než se z ní stala mediální hvězda a na mě se vykašlali. No schválně?! Kolik z vás zná Perníkovou chaloupku s Ježidědkem?
Cha!
Nikdy jsme spolu neměli harmonický manželství. Konec nastal, když se ta babice přestěhovala kdovíkam, prý za "kolegy". Pche.
Od tý doby je tady nuda.
Děcka tu dávno nechodí, chalupu jsem ohryzal sám. Na truc.
Nejhorší na tom je, že teď mi dovnitř táhne.

Lord Sanserds seděl doma, pokuřoval si svůj doutníček (tedy, pokuřoval by si ho, kdyby kouřil), vedle něj na stolku stála sklenička s alkoholem, ze které upíjel (tedy, upíjel by, kdyby pil alkohol), a četl jednu ze svých oblíbených knížek (červená knihovna - jak jinak).
Takto lord Sanders trávil většinu svých dní během posledních sedmi měsíců při čekání na svou drahou choť, lady Hildu. Ta se totiž zrovna účastnila války proti orkům, kteří chtěli získat království, ve kterém manželé žili.
Lady Hilda byla jedním z generálů, bylo její povinností se zúčastnit, a lord Sanders, jako správný manžel, na ni hrdě čekal doma.

Na malém náměstí lehce povlával ve větru panák vycpaný senem. Všichni vesničané se přišli podívat na každoroční pálení Slaměného vdovce. Každé dítě dostalo od rodičů trochu sena a pak všechny společně vyrobily přibližnou postavu muže. Tradovalo se několik historek o tom, jak tradice vznikla. Třeba ta o muži, který zabil svou ženu i děti nebo o bezcitném knížeti, kterého si vzal Ďábel. Ona měla nejradši tu o ohnivém skřítkovi, který se zamiloval do lidské dívky a když po letech zemřela, byl tohle jediný způsob jak se zase vrátit domů. Hranice vzplanula a na okamžik se mezi plameny zatřepotal lehký úsměv.

Seděl vedle ní. Nebyl sám a ona nikam neodešla. Jen vzala téma a utekla s ním za obzor. Ještě jí rozuměl, ale už byl sám. Jiní utekli s ní, on zůstal stát, strašák v polích.
Vzal svoje myšlenky a utekl s nimi jinam, na obzoru byli lidé. Jenže únava lepila nohy k oranici.
Ohlédla se, usmála, přisedla blíž. Byl tam a nebyl tam. Nepřítomně jí hladil prsty. Úsměv zhasl. Řekla moc, mluvila hlouposti. Ukazuje, čím je a jemu se to nelíbí. Je unavený, ale tomu nelze přičíst to, že v tuhle chvíli nezavřel oči. Že se neohlédl.
Že se rozplakala.

"Lve, ještě pivo?"
"Ano, poslední, pak musím jít."
"Proč tak brzy, říkal jsi, že Scholastiku a Otíka máš na chatě?", táže se Jimram.
"To ano, ale dostal jsem na tu dobu spoustu domácích úkolů. Poutírat prach, vytřít podlahy, vyluxovat všechny pokoje. Pak taky umýt umyvadlo a vanu, vycídit okapávač. O zalití kytek ani nemluvím. A nakonec taky udělat velký nákup, neboť prý lednička má souchotě. Čas prchá a já toho mám hotovýho sotva polovičku."
"Člověče, ty si toho slaměnýho vdovectví vůbec neužiješ", konstatuje Tadeáš.
"A kdy já si něčeho užíval, naposledy snad ještě za svobodna", posmutněle zhodnotí napivší se Lev.

U babičky jsme moc hraček nemívali. Hadrového medvídka, asi tři panenky (jedna měla velkou díru v hlavičce), švihadlo, dětské kolečko a motyku, dřevěného kohoutka a několik figurek ze slámy. Jedna představovala tatínka, další maminku, a čtyři menší byly za děti.
Příliš často jsme si ovšem s nima nehráli - většina z nich vypadala spíš jak muzejní exponát než jako hračka. Když o ně i poslední vnouče přestalo jevit zájem, naházely se k ostatnímu harampádí někam na půdu. Dvě panenky tam ještě jsou, ze slámových figurek zůstal "tatínek". Ostatní se ztratily, vyhodily nebo rozpadly, nevím. Kdo by se staral o staré krámy...

Za deštivých nocí navštěvuje obchodní čtvrti samuraj oděný do slaměného pláště. Chodí od obchodníka k obchodníkovi, a pokud má navštívený štěstí, zanechá po sobě pouze kaluž vody. Nechce nic koupit. Má jen jednu otázku: "Kde je žena?"
Prý je zadlužený. Aby jej od dluhů zachránila, chodila jeho manželka prodávat majetek vždy skryta cizím očím v závoji deště. Nakonec mu utekla za lepším.
Městem se šíří, že navštívil i místního překupníka zahraničních cenností. Ten si jej spletl s pašerákem bílého masa.
"Už ji včera nalodili. Ráno odpluli. Peníze jsem ti poslal."
Oba ráno nalezli v krvi.
Samurajův duch bloudí městem dál.