DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Sotva Simbacca s Tygrem zjistili, že hranice nejsou k jídlu, pokračovali v cestě. Náhle zaslechli kvíkot.
„Je zle!“ Bylo to Prasátko a Simbacca sice bezpečně věděl, že ta k jídlu jsou, ale teď ho nechal mluvit. „Z Kryštůfka Robina je poloviční sirotek!“
„Sirotek? To je něco k jídlu?“ ptal se Tygr.
[„Něco jako syreček, myslím.“]
„Slyšelo jsem, že z jeho táty je slaměný vdovec. Asi mu umřela maminka.“
[„Klid, simtě,“] zabručel Wookiee, [„to jen znamená, že má dovolenou.“]
„Vážně?“
[„Jo. Můj otec je taky slaměný vdovec, říkal.“]
„Otec? To je něco k jídlu?“ zavětřil Tygr.
[„Ne, to je ocet.“]
„Aha.“

It was already several days, since John left. The case seemed to be a five, so Sherlock didn't want to be bothered by it. But know, without John, the flat felt kind of empty.
"You miss him, don't you?" asked Mrs Hudson, when she brought him a dinner that night. Sherlock ignored the question, trying to look very busy with his research, waiting for Mrs. Hudson to leave the room. He did miss him. But he would never admit that out loud.
His phone rang. He looked at it unwillingly, hoping it’s Lestrade. It wasn’t.
„Coming back tomorrow,“ it said.

Když jsem loni v zimě našel svoje kufry venku, May mi nabídl, abych šel bydlet k němu.
Pochopitelně to měla být nabídka časově omezená. Nikdo nepředpokládal, že bychom spolu vydrželi déle než týden.
Nicméně se to podařilo. A jedním z důvodů byl nepochybně fakt, že James byl ta nejúžasnější manželka na světě.
Pouhé tři dny poté, co odjel na služební cestu do Japonska, se mi zastesklo tak, že jsem musel brnknout Hammondovi.
„Hele, nechceš dneska večer přijít?“
„Á, pán je slaměnej, tak pořádá večírek, co?“
„Ale houby. Nevím, jak se pouští pračka, přestala svítit lednice, kape kohoutek a kočka nežere.“

Na terásce před štěchovickým domkem stála židle a stolek. Starší pán seděl u stolku, před sebou hrnek s polovychladlou kávou, dřevěné prkénko s několika chlebovými drobty, nůž a noviny. Bylo průzračně jasné jarní dopoledne, Vltava se třpytila ve sluneční záři. Bylo ticho, kromě běžných zvuků malého města, štěbetání ptáků a tichého šustotu otáčených stránek.
"Těpic, Tondo!" zahalekal kolemjdoucí pán s pejskem na vodítku, zastavil se a opřel o branku. "Co že taková havaj? Kde máš Máňu, že tě dneska nekomanduje?"
"Ále, Máňa si vyrazila na rodinnej potlach, čekám ji tak zejtra," odvětil, a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv.

Byli… dva lidé opačného pohlaví na výletu v horách… dva lidé, kteří si rozumí víc, než je obvyklé… dva kamarádi.
Když si dva kamarádi po týdnu v horách dali v dolině pár piv, stali se více než kamarády…
Jenže jeden z těch kamarádů měl manželku a pár dětí…
Sice se v horách nechoval úplně jako ženatý muž, ale ani tento statut nepopíral. Což musela uznat i jeho kamarádka… která byla v některý okamžik možná víc než kamarádka.
Pak si chvíli psali. Řešili, co by se mohlo stát.
Nestalo se nic.
Nebo přece?
Znovu se potkali…
Znovu si skvěle rozuměli.
Kamarádi…

„Blackův dům na Grimmauldově náměstí je prostorný.“
„Jistě. Venku svítí slunce. Studenti jsou tupci. Ještě něco zřejmého chceš poznamenat, můj aristokratický příteli?“ ušklíbl se Severus.
„Mohl bych tam pobývat. Bylo by to příjemnější pro nás oba.“
„Jakkoli jsem v pokušení souhlasit, není toto řešení, alespoň prozatím, přijatelné.“
„Takže mi Ptačí klub stále nevěří?“
„Divíš se?“
Lucius měl dost rozumu, aby si odpustil komentář. Vlastně, byl rád, že může být tady. Utahovat si ze Severuse. Nebýt sám se svými myšlenkami.
„Ty čteš beletrii, příteli?“ zeptal se pobaveně a ukázal na knihu, na jejímž přebalu byl smutný muž se slámou ve vlasech.

"Miláčku?!"
Nic. Kráčel chodbou k čítárně.
"Drahá!!" Místnost prázdná, odpověď žádná.
Teprve v jejich společenské komnatě zjistil, proč svoji milou nemohl nikde najít.
Stojan pro zbroj byl prázdný, meč i štít pryč.
Teď už utíkal. Do stájí.
Kůň! Taky pryč.
"Kde je štolba?!" Tamhle! "Kde je tvá paní?" otázal se příkře.
"Odjela dnes ráno můj pane," pravil štolba udiveně. "Ona vám to neřekla?"
"Ale jistě," zabručel.
To je celá Éowyn, už zase..., pomyslel si Faramir No dobrá, žena pryč... tak co s volným večerem?
Odpověď měl během chvilky, zamířil do šenku.
Když může řádit ona, tak proč ne i já.

Polovička odjela zdolat další dvoutisícovku a náš páťák přinesl samý jedničky, to se oslaví! Klukovi jsem za odměnu pustil Seven, dyk už je mu dvanáct. A pak se sousedem z druhýho sednem na šestadvacítku, popojedem na sedmičku a na Letný začnem zlehka s pěti desítkama. Pak přišly na řadu dvanáctky a vtom přicupitaj dvě sličný dvacítky, prej jestli jim nekoupíme sedmičku...! No tak jo, byly vobě teda čísla! Ovšem po čtyřicítce už to s pitím není co dřív, chvíli v sedmym nebi a pak rázem na čtyřech… a tu dvanáctiletou whisku jsme pít už fakt neměli. V první řadě neblejt!

Albert čekal.
A čekal poměrně dlouho.
Vlastně už čekal tak dlouho, až to hezké nebylo.
Od chvíle, kdy odvezl Viktorii na letiště, uplynulo dvanáct hodin.
Osm z nich strávil pečlivou přípravou svého slaměného království. (Zajištění zásob pro pohoštění dobytků, které pozval na svůj pánský večírek, vyžadovalo velkou míru obětavosti.)
Poslední čtyři hodiny seděl v křesle a čekal, až jeho hrad vezmou ztečí.
Původně si přísahal, že do jejich příjezdu láhev neotevře.
V osm už ze své přísahy slevil.
Po deváté dopil třetí skleničku.
V jedenáct rozbafal doutník a načal novou flašku.
Někdy kolem půlnoci nalil lamě.
Ale doutník jí nenabídl.

"Tatíííí! Mňauestro udělal bobek do mámina truhlíku s mrkví!"
"Tatííí, vážně, a hezky na vršek. Jé, fůůůj!"
"Tedy, tedy, Mňauestro..."
No co, taky jsem ho mohl hodit na podlahu, ne? Je truhlík skoro písek? Je. Tak můžu. Že jsem to nezahrabal? Proč jako? Jo, principálce, kdyby tady byla, té bych to zahrabal. Ta by mi pěkně dala. Ale ty?
"Teda, tatí, takovou mrkev já nejím, fuj!"
"To jsou živiny, synu. Hnojivo. A mrkvičku ještě nejíme, je malá..."
"Smrdí. A velká bude taky smrdět."
Správně, principále, pěkně to ukliď, já mezitím...
"Tatí, teď ti krade sýr!"
"Já už chci doma maminkůůů!"