DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Sníh se třpytil v posledních paprscích slunce.
"Tak krásko, zas mi někam odcházíš, co?" řekl tiše a melancholicky mladý eskymák. Měl na sobě těžký kabát z medvědí kůže a přes hlavu kapuci lemovanou liščím kožichem.
Seděl a hleděl za mizícím sluncem. Lehce přivíral oči a snažil se všechno to světlo vstřebat. Nabral do ruky hroudu sněhu, nechal si ho propadávat mezi prsty a němě se podivoval odleskům, které tvořily paprsky. Koženou rukavicí si setřel slzu ze tváře.
A v té chvíli, kdy se měla země na půl roku ponořit do tmy, pronesl mladík tiše:
"Tak jsem už zase slaměným vdovcem."

„Vodu! Ještě! Klidně na to čůrej, když ti to udělá radost, ale hodně! Dělej Brandy, jestli to nezastavíme, shoří celé pole a ten průšvih si neumíš ani představit.
Sláva, dokázaly jsme to. Ani neslyším, že by jeli hasiči.
Ale bylo to o fous.
Tedy Brandy, tys tomu ale dala. Chudák, je úplně po ní.“
„Nemůžu za to, kýchla jsem! Ta sláma je plná čmelíků, fuj!“
„Čmelíci nečmelíci, je začátek srpna a všechno je vyschlé na troud. Kýchání mimo koupelnu je přísně zakázáno. A neplaz na mě jazyk.“
„Takže tu zbyl jen ten jeden a ještě ožehlej. Bude mu smutno, strašákovi.“

"Honzo, s Vámi dneska celou hodinu šili všichni čerti. Co se děje? V životě jsem Vás neviděl takhle nesoustředěného."
"Já to dneska nemohl vydržet. Víte, celý víkend jsem makal na stavbě, abych si vydělal na ten zub - to jste si asi všiml." Ukazuje na chybějící dvojku vpravo nahoře.
"Jak jste k tomu přišel?"
"No... porval jsem se kvůli mámě."
"Cože?"
"Ono se to blbě vysvětluje. Abyste chápal, před měsícem se máma zničehonic sbalila, odjela do ciziny a všechny nás tu nechala. Nic neřekla, přišli jsme na to, až byla pryč. Zůstali jsme tu sami."
A to mi vypráví patnáctiletý prvák.

Oznámila mu, že v dubnu odjíždí k sestře psát jakási drabble.
Tak s touhle proměnnou ve svých plánech rozhodně nepočítal.
Po týdnu:
Dřez přetékal špinavým nádobím.
Na okně vadly její masožravky.
„Pšššt!“ odehnal kočku, mňoukající hlady.
Využil toho, že se na něj nikdo nedívá a napěchoval kůlnu součástkami ze staré mlátičky. Na dveře načmáral: „Vstup na vlastní nebezpečí“.
Když vzápětí uklouzl po namrzlé mrkvi, zaklel tak jadrně, že duch spisovného jazyka hrůzou omdlel.
Tuhle dubnovou šílenost už nikdy více, brblal, když večer padl s knihou do postele.
Jen nechápal, proč se mu mezi Tři mušketýry pořád vtírají jakési punkové nutrie…
***

Horáček odjel na výstavu kombajnů a Pažouta nic netěšilo, tak zašel k Machům. Něco uvařím, řekla Machová, a Pažout povídal, nesu domácí šunku, a Mach řekl, dáme si panáka, a Pažout na to, přinesl jsem fernet, a Machová nabídla, já ti třeba vyperu, ale vlastně nám nefunguje pračka, a Pažout se zeptal, máte nářadí?
Když pračka šlapala, Pažout se rozloučil, já vám nevím, mám takovej dojem, že je někde blízko, špitl rozpačitě.
Machová povzdechla, moc jsme ho nepotěšili, jenže Mach řekl, fernet neubyl, šunka je výborná, ušetřili jsme za opraváře, a Machová řekla, člověče, ty seš někdy cynickej až hrůza!

"Same! Co je zase s tebou?"
Sam stál u plotu a hleděl do dáli. "A co jako?"
"No nedělej! Od tý doby, co pan Frodo odešel, jsi jako mátoha. Držíš smutek jako vdova za mrtvýho manžela."
"On není mrtvej."
"Tak slaměná vdova."
"Vdovec."
"To je jedno. Seber se! Víš, jak bylo mně, když jsi odešel do Mordoru?"
"Jenže ty jsi nevěděla, že jdu do Mordoru."
"Ale taky jsem nevěděla, jestli se vrátíš."
"Ale vrátil jsem se! On už se nevrátí."
To je řeč jak rozprávka, vzdychla Róza a šla poklidit prádlo. Ten teplý větřík od Šedých přístavu ho hezky usušil.

Na té planetě potkal Malý princ osamělého muže.
"Co tu děláte?" zeptal se.
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svou ženu, čekám, abych ji neminul, až přijde."
Malý princ potřásl hlavou a šel dál. Na druhém konci planety potkal ženu.
"Co tu děláte?"
"Čekám."
"Na koho?"
"Na svého muže, abych ho neminula, až přijde."
Malý princ se zamyslel.
*
Byl jsem rozzlobený, ruce jsem měl celé umaštěné, a tak jsem si nejprve nevšiml, že Malý princ umlkl. Když jsem pak vzhlédl, stál tam pořád a díval se na mě.
"Jak to dopadlo s těmi lidmi?"
"Řekl jsem jim, ať jdou stále za sluncem."

"H-hey.. Quit that" David addresses his son, who was clinging onto his legs.
"Can't you see I am busy?"
"But it's fun."
"Sigh.."
David rests his 8 month daughter on his shoulder, while preparing her meal with his free hands. Meanwhile, his twin boys are spreading chaos around the apartment.
"It's my toy!"
"No! You have one of your own!"
The kids turn their tearing eyes to David, hoping he will settle their dispute.
"Guys please stop it.." David pleads.
"I wish mom was here."
"Yeah.."
"She won't be here anytime soon." David sighs.
"And I can't do this alone."

Manželé Strašákovi vládli poli,
hlídali jej před zraky všech škůdců.
A jakákoliv opeřenost, opravdu kterákoli,
vzhlížela k nim jako k císařům svých vůdců.
Nerozlučný, milující, navždy svůj pár,
dotýkající se pouze prstíky slaměnými.
Nenašel by se mezi nimi téměř žádný svár,
možná proto, že v pohybu byli téměř bezmocnými.
Avšak jednoho dne bylo větru až příliš,
a paní Strašáková velmi slabé nožky měla.
Ach, proč ty prokletý větříčku sílíš?
A tak sama na studené zemi osaměla.
Rozložení pár kousíčků slámy pouze chvíli trvá,
nebyla druhá, nebyla poslední ani prvá.
A nad ní zůstává, chudáček samec,
strašidelný, ovdovělý a slaměný vdovec.

"Zatracení vesničani a jejich zvyky!" prohlásila Morana, když se již potřetí toho dne nuceně vrátila do Návu. Rogan jen pozvedl obočí a povzdechnul si.
"Morana nevypadá nadšeně, bratříčku. Ani ty ne." prohlásil Gorja v jeho hlavě.
"Divíš se? Pokaždé, když vypadne, hned se zase vrátí. Člověk tu nemůže být ani chvíli o samotě!"
V tu chvíli Morana odhodlaně znovu vyrazila ven. Rogan si oddechnul. Konečně chvíle klidu!
Netrvala příliš dlouho, Morana se po chvíli znovu objevila pod kořeny Veledubu.
"Jednoho dne tu skončí všichni. Všichni do jednoho!" zasyčela vztekle a odkráčela do ticha Lesa věcnosti.
"Zatracené vynášení Morany!" zasténal Rogan.