DMD č. 10. pro 10. 4. 2015. Téma: Slaměný vdovec

Anthony zakašlal.
"Cože jsi to udělal?" Cris se zadíval do země.
"Možná jsem spálil nějakou slámu..."
"Nějakou slámu?! Copak jsi neviděl, jak vypadají zdejší domorodci?" Cris zamrkal.
"Ale to neznamená-"
"Jak přesně vypadala ta sláma?"
"Takový snop."
"Asi metr a půl vysoký?"
"No, ale hořel hezky..."
"A neječel náhodou, když jsi ho zapálil?"
"Ne, on spal."
Anthony se chytil za hlavu.
"Prosím, řekni mi, že jsi nespálil jednoho z našich hostitelů."
"Ale tobě byla zima!"
"Řekl jsem zatop, ne spal prvního domorodce, co potkáš!"
Na chvíli oba zmlkli a z venku se ozvalo hlasité volání muže.
"Vidíš, jeho jsem nespálil!"

Pečlivě stáhl zatemnění, rozsvítil a políbil dceru na čelo.
"Běž si lehnout. Ráno vyprav Pierra do školy. Musím místo mámy do institutu."
"Nepřišel od ní dopis?"
"Ne, ale určitě se má skvěle."
Anebo kašle krev a dusí se.
"Nemáš se čeho bát, Hélène."
Jen toho, že mě zatknou.
"Dobrou, tati."
Osaměl. Irène chybí jemu i dětem. V práci i doma. Představil si její oči, neposlušné vlnité vlasy, stisk její ruky.
Najednou stála uprostřed pokoje. "Irène!" "Frédéricku! Bojím se o vás. Musíte se mnou do Švýcarska, všichni tři, tady ti jde o život."
Pomyslel na svůj poslední odbojový úkol a přikývl.

Dám si tatarku. Co tatarku, hory tatarky! A s hranolkama. A k tomu kolu. S rumem. Pak dort se šlehačkou. Třípatrový, se dvěma šlehačkami. K tomu pořádnýho, poctivýho turka. Večer půjdu na tah, jako za starejch dobrejch časů. Bude tequila, moře a moře tequily. Proč už tady není? Kde je moje tequila?! Díky, Ivetko. Po tahu zapadnu k vietnamcům do bistra a dám si nudle. Nebo ne, hranolky. Spoustu tatarky. A gyros. Když bude hlad, přidáme smažák. To blbý zelí nechcu, copak jsem králík? A doma poslední lahváč a čokoláda.
To je ale krásnej život, když stará vypadne z domu!

Povím vám o slečně, která to v životě jednoduché neměla, ale zvládla si, jako ostatně většina žen, poradit. Jako malá si sice hrávala s panenkami, ale brzy zatoužila po dobrodružství, po službě vlasti. Prodrala se bahnem, zmlátila pár přidrzlých a vstoupila hrdě do armády.
Pak se vdala.
Stíhat vaření, praní a střílení se úplně nedalo, inu všechno vždy na poslední chvíli zachránila, dokud nepřišel okamžik její první zahraniční mise. Její opečovávaný balík zůstal spokojeně sedět na gauči, vodil si pohledné sekretářky a vykládal pohádky o mrtvé královně.
Pak se vrátila.
Znovu začala cvičit střelbu, ale tentokrát do takového slaměného panáka…

„Ó, miláčku! Pouprav se trošku, ať nám tu neděláš přes zimu ostudu. Jsi přeci uctívaný pěvec, tak si nemůžeš dovolit mít takhle pocuchaný fráček.“
„Nojo, nojo. A nechtěla bys radši letos zůstat v Čechách a dohlédnout si na mě? Co když o sebe nebudu dbát, nebo třeba zase začnu pokukovat po té zlatovlásce z vily na rohu?“
„Ale prosímtě, je to jenom kanárek. To by bylo přeci pod tvoji úroveň.“
„Celou zimu tady o kosici nezavadím, tak se nediv, že klesají mé nároky. A vůbec! Jak dlouho se zase budeš rekreovat? Ale vždyť je to fuk. Užij si Afriku! Sbohem.“

"Nevím, kam odešly.
Nemyslím na to. Moc často nevzpomínám.
Možná někam na východ.
Vždycky měly rády teplo.
A taky obilí. Zlaté klasy.
Jablka, dočervena prozářená sluncem.
Hrozny modré, skoro černé, sladké. Šťáva z nich tekla proudem.
Radovali jsme se, když jsme dostali plný džbán.
Těšila nás ta jablka, víno, ořechy, med od lesních včel.
Ale byly nespokojené.
Moje se jmenovala Třešeň.
Chodil jsem za ní na pole, ona za mnou do lesa.
Pak odešla.
Pořád čekám.
Húm húm, mí malí přátelé, jednou se mi vrátí."
A najde spálený les, pomyslel si Smíšek. Dřevo nepřemůže železo.
A pak Železný pas padl.

Potkal mnoho žen. Přicházely a odcházely, ale žádná ho nedokázala upoutat. Až na tu jednu.
Byla to láska na první pohled. Ladné křivky. Laskavá slova prostupující jeho dny, unášející ho nocí. Nikdo jí nerozuměl tolik jako on.
Když se jejich cesty rozdělily, byl zničený. Proti své vůli se stal vdovcem. Doufal, že jen slaměným. Když ji spatřil znovu, přes slzy štěstí mohl sotva promluvit.
„Nikdy jsem tě neměl opouštět. Všechno bych za tebe dal. A na žádnou jinou ani –“
„Tak dlouho jsme se neviděli. Už se nemůžu dočkat, až se tě dotknu a –“
„Scotty! Ty mizerný zrádče! Enterprise je má!“

Ten měsíc zůstával mistr Divjakov v laboratořích nezvykle dlouho do noci. A když se tam učedníci vypravili časně ráno, v bláhové naději, že by mistr mohl třeba spát a oni by tak měli trochu klidu na práci, byl tam zas.
Kvestor na něj přes veškerou snahu neustále narážel. Na chodbě, v refektáři a jednou i v umývárnách. Toho litoval nejvíc: fialově opalizující pěna na holení nanesená kolem mistrových nevrlých úst způsobila ubohému kvestorovi tu noc strašlivou noční můru.
Pak nad Dubogradem přeletěla dračice s neznámou ženou v sedle.
Mistr okamžitě ukončil rozdělanou práci a zmizel.
Šeptalo se, že prý... domů.

Od té doby, co se vzali, se od sebe nehnuli na krok. Prožili léta hojnosti, přežili společně válku i těžké roky, které následovaly. Měli pěkné harmonické manželství už skoro čtyřicet let.
Tu náhle se přihodilo, že babička musela jet se svým bratrem k jejich sestře, která žila v Západním Německu. Nikdo jiný totiž pro toho zbořeného Trabanta, kterého chtěla tetka věnovat mladým, vycestovat na pozvání nemohl.
Dědeček tesknil. Nejedl, ačkoliv mu babička navařila. Pil jen čaj. Seděl u okna, koukal ven, ani knížku nevzal do ruky.
Od té doby si přál jediné: aby jednou, až přijde čas, odešel jako první.

Před útokem na telegrafní stanici rozkázal Josef. „Až začneme střílet, zůstaneš vzadu. Nehodlám ovdovět.“
Za deset minut vojáci vyběhli. Alžběta krok za nimi. První výkřiky.
„Kučerová, zpátky!“ – Marie Judita. Ne.
„Alžběto, sakra!“ – Josef. Nezraněný, jen naštvaný.
Doběhla za střelce, krytá ostružiním. Napravo Josef, v pořádku. Golovin nalevo taky.
A ztečí na stanici! Křik raněných a zdušené „Bětko!" zpoza rohu. Krev, dva mrtví bolševici, kožešiny. A Nataša.
Zaklekla, odtáhla dívku zpod palby. Průstřel břicha – ošklivý, operovatelný. „Nosítka!“ zakřičela a začala vytahovat kulku.
Když šila, přišel Josef. „Alžběto, měl jsem o tebe strach!“
„Já taky. Poslední čtyři roky. Zvykneš si, neboj,“ utrousila.