Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Konečně se chystáte spustit kotvu, kapitáne? Zapustit kořeny, jak se říká?"
"Ano, plánuji zůstat nějakou dobu v Anglii, poohlédnout se po manželce."
"Není nic krásnějšího, než když na vás v přístavu čeká věrná duše. Sen každého námořníka! Přemýšlíte už o nějaké krásce?"
Myslel na její tichý smích, její něžné oči. Nejlaskavější srdce v celé Anglii - a přece mu řekla ne. Její odmítnutí se zapsalo do duše jako pulsující rána.
Určitě už byla dávno vdaná, s kupou dětí. Kdo by netoužil po dívce jako je ona? Nemohla přece zůstat v tom zatuchlém domě, s domýšlivým otcem...
"Ne. Jsem otevřený novým možnostem."
Závěrečná poznámka:
Jestli znáte od Jane Austenové jen Pýchu a předsudek, určitě doporučuji seznámit se i s Persuasion. Hlavně proboha nekoukejte na tu novou netflixovou adaptaci. Doporučuji film z roku 1995 s Ciaránem Hindsem.
Drahý Jamesi,
předně děkujeme za psaní a posíláme vřelé pozdravy radosti nad vaší nadějí.
Přiznávám, že jsem sdílel tvé obavy, které jsi adresu vyjádřil, když ses dozvěděl, kde budeme letos trávit zasloužené volno. Že by mi chybělo drnčení města jsem nepředpokládal, ale pravidelný rytmus vln, zpěvavý skřípot dřeva a lan i hladký hukot větru v plachtách, ten jsem se strachoval postrádat.
Severní krajina překvapila. Jezera rozhodně nejsou tichá. Ať už tě ukolébá šum hustého deště, nebo ti za slunce zpívá ptactvo písně, které tajně v srdci znáš, je tu nádherně.
Na shledání v pevném zdraví těší se
vždy přítel
Frederick
Susan nakoukla do kuchyně.
"Maggie? Gwen. Že mě to nepřekvapuje. Maggie, prosím, až budete mít chvilku, zastavte se u mě."
Mladou kuchařku do salonu předešla užitečná návštěvnice a už předem se tvářila jako neoblomný advokát.
"Účty?"
"Účty, Gwen. Prosím tě pěkně, koho zase krmíme?"
"Priceovic kluky."
"Půjdou na moře, budou mít příděly."
"No právě!"
"A?"
"Kapitána Wentwortha." pozvednuté obočí
"Je hrozně hubenej! Taky plukovníka Brandona."
"Chudáček, Marianne ho určitě vyčerpává."
"Jo. Špatně se o sebe stará."
"A dál?"
"Taky Jane Churchillovou a Catherine Tilneyovou. A tebe. Všechny vyrábíte nové lidi."
Susan zďobla sušenku.
"Máš pravdu. Čtyřicetitýdenní body-building program dá zabrat."
Charles Musgrove jako obvykle s puškou nezahálel. Ani během návštěvy námořních důstojníků si neodpustil pravidelné obchůzky a bylo mu dost lhostejno, zda měl doprovod a zda tento sdílel jeho lovecké nadšení. Společnost a hovor ovšem potěšily, takže další návštěvu jen vítal.
Pana Burnwooda od začátku pobytu v Uppercrossu překvapovalo náhle rezervované chování jeho zvířecího společníka. Skrýval se za zády jeho i choti, ryčné "ťuuu!" se nepojilo k rannímu kuropění ani nestrašilo mladé dámy za soumraku. Nedocházelo ani k záhadnému mizení koláčů z chladnoucích plechů.
Pochopil, když prošel kolem kuchyně. O dobře vyvěšené koroptve, perličky a bažanty nebyla v Uppercrossu nouze.
Srpnové slunce trápilo vyschlou trávu. Malý Charlie z úkrytu za kamennou zídkou pozoroval předstíraným dalekohledem lodě dole v přístavu.
Spokojení rodiče seděli na lavičce ve stínu, dlaně přívětivě spojené.
"Myslela jsem tenkrát, že jsem tě nadobro ztratila."
"Na moři?"
"Ne, když si všichni mysleli, že se zasnoubíš s Louisou."
Vydechl. Pořád to byla záludná vzpomínka.
"Přitom jsem už v tu chvíli sám poznal a ztratil svou vlastní naději. Pan Elliot ti byl příliš blízko, má drahá."
Teď se zase Anne otřásla.
"Na poměry nás obou jsme byli strašlivě lehkomyslní, nemyslíš?"
"Ani se nemůžeme vymluvit na mladý věk."
Smáli se společně.
"Paní Smithová! A kdo je, prosím tě, ta tvoje paní Smithová od západní brány? Jedna z tisíce paní Smithových v Bathu? Ta poslední?" posměch a vztek se mísily v hlase sira Waltera.
Anne odpověděla tiše, ale pevně. Přátelství nad všechny tituly příbuzných.
V zákulisí tentokrát pěnila nejen Susan, ale také Miss Gwendylon.
"Já mu předvedu, frňákovi, grrr..."
Místo aby ve spravedlivém hněvu vkráčela na scénu, otočila se ale na podpatku a sešla po zadním schodišti do kuchyně.
Anne toho odpoledne odcházela ke své zchudlé spolužačce s košíkem značně přeplněným vybranými dobrotami.
I tak se dá řešit přehnaná objednávka luxusních potravin.
"Nerad bych vás rušil v příliš časnou hodinu." Přízeň mnoha lidí se po ránu špatně získává.
"Váš šál, Anne. Nerad bych, abyste na procházce prochladla." S rýmou vás těžko dostanu na koncert. Navíc se vážně nesnesu dívat na usoplené tváře.
"Směl bych vám objednat sendvič? Nerad bych, abyste hladověla." Když máš hlad, nejsi to ty. Hladová bude nevrlá, a to nemůžeme potřebovat.
"Dovolte, abych vám předčítal. Nechci, abyste měla unavené oči." Potřebuji počkat, až ze salonu vypadne i poslední pár uší. Ještě nesmíte jít spát.
"Nerad bych..." Nerad bys, ale mohl bys, že?
Susan mohla v zákulisí jen tiše pěnit.
"Hlavu vzhůru, bratříčku!"
Edward se opravdu poctivě snažil udržet bratrovu náladu nad vodou. Přisedl si k němu na zápraží s talířkem čerstvých sušenek.
"Všichni už mě viděli s Louisou pod jednou střechou," Frederick se ve své lítosti někdy opakoval, "uškodil jsem nám oběma."
"Je to dívenka. Tvůj přítel měl pravdu, měsíc či dva tady, mimo doslech, a nebude znát ani tvé jméno."
"Snad. Ale vzdálil jsem se tak i od Anne."
"Bojíš se snad, že na ni zapomeneš?" zamrkal reverend Wentworth.
Kapitán Wentworth se slabě usmál: "Roky na to nestačily, další měsíc neuškodí." Jen aby ji v Bathu někdo nezaujal.
Závěrečná poznámka:
Sto slov málo, sakryš, sakryš... no, snad mi tahle izolace projde.
(Původně jsem chtěla držkovat o životě, protože mi trochu hrabe z věčného "Co můžete dělat v karanténě, když máte teď tolik volného času - dvacet nejlepších tipů!", zatímco řeším všechny slasti relativně čerstvé mateřské a z toho, na co nemám čas, mám akorát depku. Ale nápad na něco hezčího se naštěstí dostavil.)
Další várka zmrzliny pro Elizabeth a paní Clayovou. Pralinek a makronek, že by je desetičlenná společnost nespořádala za měsíc. Nejvybranější maso, ale také pořádné zásoby sádla a slaniny. A samozřejmě, nepostradatelný a velmi luxusní cukr.
Anne nad týdenním seznamem pro stůl svého otce bledla víc, než obvykle.
Pokus o rozumnou promluvu byl dle očekávání marný.
"Už jsme opustili Kellynch a všichni to vědí! Neztratím v Bathu zbytek rodinné reputace pro tvoje obavy z nějaké té dobroty. Drahá Anne, nejsme chudáci, abychom museli jíst zdravě!"
Nezbývalo než doufat, že přetáhne hospodyni na svou stranu a dokážou alespoň polovinu objednávek nepozorovaně zrušit.
Anne si záhy uměla všimnout, jak drahá sestřička Isabella dělá na pány oči. A nejen oči. V jejím ještě napůl dětském světě se to nezdálo být nebezpečnou hrou. Chtěla jen napodobit, zkoušet, cítit se "velká".
Necílila na nikoho, ale pásla po pozornosti všech. Toužila předložit světu své přednosti. Takový způsob boje o výsluní dostávala příkladem.
Pokusy před zrcadlem. Vypůjčený živůtek, stále šikovnější práce se stuhou. Na špičkách předstírala chůzi v podpatcích.
V Bathu se tato hra mohla stát zvláště záludnou.
Dobře, že plocha, kterou pro tento účel chtěla využít, byla zatím poněkud... plochá.
Kde nic není, ani srolovaná punčocha nebere.
Závěrečná poznámka:
Isabella Thorpe má kromě povedeného bratříčka (a ještě dvou dalších) taky dvě mladší sestry - Marii a Annu.
“Podívej, tamhle jde,” slečna Gwendylon naznačila směr.
“Vidím.”
“Krásné dámy!” klaněl se gentleman už na pět kroků daleko. “Takové krásné překvapení. Váš vzkaz jsem vskutku nečekal, čemu vděčím za tak vzácné setkání?”
Slaďoučká slova by mu bývala dál odkapávala ze rtů, kdyby Gwen i Tess nenasadily každá svou verzi vražedného pohledu číslo sedm.
“Co jsem provedl?” zkoušel vtipkovat.
“Víte sám. Přestaňte obluzovat slečnu Elliotovou.”
“Kterou máte na mysli?” ušklíbl se.
Paní Sigismund-Smith zaujala se svým parapletem velmi jednoznačný postoj.
Slečna Gwendylon měla v kabelce shodou okolností oba díly Udolfa.
Pan Elliot se na schůzku s paní Clayovou toho dne nedostavil.
Závěrečná poznámka:
On je spíš prostě hajzl, než idiot, ale Gwen by mu jinak neřekla.
Proč bych je ostatně nepozvala sem? Máme ten nový prostorný gauč…
Myšlenka dobrá, jen překonat hodinku vytrvalého údivu a dotazů na bídu a vymoženosti jiné doby. Pak hovor plynul, stačilo dolévat čaj.
“Doufala jsem, že matinka a tetičky s tím dohazováním někdy přestanou. Ale stále mají Kitty, tedy dost větru pro jejich mlýny.”
“Vskutku! Margaret má paní Jenningsové už celkem plné zuby. A to ji zpočátku měla z nás nejradši.”
“Neskončí to nikdy. Tady drobeček se ještě nenarodil, nicméně Lady Russell už ví, že to bude děvče a bohatě se provdá,” povzdechla si Anne.
“Já bych všechny ty dohazovačky zakázala!”
Když drabblovací duch stagnuje, je třeba zapojit přátele a vlastní fandom.
Drabble:
plop
"No a teď mi řekni, kde jsme."
"Vydrž, se rozhlídnu."
Dvě elegantní postavy se opatrně sunuly podél remízku. Z louky se ozýval hovor.
Na stezce se mihl šeříkový čepec.
"Zapadni," šupla Susan nevybíravě svou společnici do křoví. "Ššš!"
"Takže už víš, kde jsme?"
"Jo, pojď kousek blíž."
Opatrně se přiblížily do zad páru na louce. "...já jsem jiná. Má mysl je rozhodná a odhodlaná!"
"Brzo bude praštěná," vrčela bezhlesně Susan.
"Nechej, nesmíš!" syčela její kolegyně.
Nakonec adeptku zasahovatelku rychlým chvatem uzemnila.
"Sss!"
Románoví hrdinové záhy odpluli jinam.
"Neplač, co je?"
Susan si odsedla. Paní Sigismund-Smithová uzřela parádní růžici pcháče.
Všechny dluhy splaceny. Prostředky na novou garderobu (přicházející sezona se neptá, kolik vám to sype). Něco by zbylo i na pár kousků nábytku z katalogu (zakázkoví řemeslníci jsou vydřiduši... jejich práce není, co bývala). A ano, Elizabeth by si mohla poručit ty nové záclony. Stejně by udělala líp, kdyby konečně zavadila o některého lorda. Prozatím snad budiž.
Jaká škoda, že ta zářivá suma zapáchá mořem, válkou a prací. Nuž ale nedá se svítit. Ten nikdo alespoň nevypadá jako strašák do zelí. Nechť si ho Anna má. A staroslavné zpropadené rodinné sídlo rovněž, když ho ten kapitán Nevímkdo rád bohatě zaplatí.
Závěrečná poznámka:
V adaptaci Persuasion z roku 2007 je zakomponován krásný detail, který nevychází z knihy. Kapitán Wentworth koupí pro Annu jako svatební dar od jejího otce rodinné sídlo Elliotů, Kellynch, které má Anna ohromně ráda. Kromě toho, že je to nádherný moment, když jí dar předává, vždycky znovu mě napadne, jak asi muselo vypadat celé jednání se sirem Walterem Elliotem o tomto prodeji/nákupu. A co se tomu sebestřednému krachujícímu náfukovi asi honilo hlavou.
Druhá věc, která mi nepřestává vrtat, je podivný stav nejstarší dcery sira Waltera. V celém příběhu se řeší provdaná nejmladší dcera a prostřední Anna, která je vlastně už "stará" na vdávání a všichni tak nějak počítají, že z ní bude stará panna... Ale o nejstarší Elizabeth ani slovíčko, ta se vdávat nemusí (?)
"Rozhodně doporučuji Bath," uzavřel Shepherd tirádu.
"Společnost tam patrně nebude tak různorodá. Ale i v Londýně bych těžko hledal tváře oku lahodícího vzhledu," odvětil sir Walter, uhlazuje si vlasy.
"Ale papá! Hlavně vybrat pěkné místo. Nejnovější nábytek. Závěsy, které oslní. A koberce. Určitě koberce," Elizabeth už se viděla. Paní domu ve městě.
"Budete centrem pozornosti, nepochybně," mazala paní Clayová medy.
Stále opakovali totéž. Staré sídlo kolem nich se rozplývalo ve vzdušné zámky.
"Vaše starosti na mou hlavu," zoufala si Anne. "Krása, elegance, třpyt. Nechte mi vykořenění a bolest vzpomínek. Co ještě může mi být krásným, než jméno, které shledáváte nepodstatným?"
"Tak kdy uslyšíme zvony?" Harry ho přátelsky poplácal po rameni, "jsem si jistý, že Luisa si s výběrem krajek už poradí."
Nepřítomně se zasmál. Pak odtrhl zrak od výlohy.
"Cože?"
Ďábel, zlé dvojče Osudu, mu nastavil zrcadlo a donutil ho pohlédnout zpět.
Tolik zloby. Kdo byl ten člověk s pohárem v ruce? Kdo za něj zpíval popěvky námořníků a urážel klid zdravého rozumu? Kdo sahal po třešňových květech, které ještě nestihly vykvést, když jeho ruce, rámě a celý on měli dávno patřit jenom Anne? I kdyby ji teď směl jen zdáli obdivovat...
Ďábel, zlé dvojče Osudu, ho vyhnal do Shropshiru.
Závěrečná poznámka:
nejdřív jsem je nemohla najít a najednou tam mám ty zlý dvojčata dvě...
(a názvy jsou peklo)
Svíčky na stole pomalu hasly, nálada byla příjemná.
"Mrs Croft, vy jste skutečně byla ve všech zámořských krajích?" Henrietta byla tou představou nadšená.
"Skutečně ano, drahoušku," usmála se admirálova žena a zpříma pohlédla přes stůl.
"Mrs Meadows mi jistě dá za pravdu, že je to náročné ale báječné dobrodružství."
Magdalene tiše přikývla. Byla připravena vyprávět, ale admirál ji přerušil.
"Byl bych raději, kdyby zůstala na pevné zemi, ale zkrátka to nebylo možné. Málem mě žádala, abych jí přikázal mě následovat. I kdyby to bylo na konec světa v rybářské bárce."
"Konec světa by byl tam, kde bych nebyla s ním."
"Nikde, podotýkám, nikde nedostane člověk tak dobré krevety," prohlásil sir Walter a náležitě mlasknul. Pěstěnými prsty rozlomil poslední krunýřek a zakousl se.
"Pravda," protáhla Elizabeth.
"Teď, omluvte mne, se zajdu před návštěvou upravit."
"Jistě, dítě. Ale pospěš si. Lady Dalrymple nesmí čekat. Já už jsem svůj nový brokát oblékl," elegán zkontroloval svůj odraz v zrcadle.
Nikdo jiný mu nevěnoval pozornost. Elizabeth zmizela do šatny. Anne rozmlouvala s číšníkem.
"... a prosím, zabalte je pořádně."
Sir Walter roztržite pohlédl na hodinky. Je čas! Rychle...
Zavadil o vidličku.
Anne a chudičká Mrs Smith se tomu divadlu nad hostinou ze zbytků ještě mnoho nasmály.
Služebná diskrétně odšustila. Na stole zůstala krabička. Anonymní.
Elizabeth rozhrne voskovaný papír a tiše zavrní. Kandované ovoce, jak pozorné. Tajemný dárce dbá o zdravý vzhled své vyvolené.
Včera přišly pralinky, její nejmilejší. Není pochyb, musí to být pan Elliot.
Ne, že by oň drahně stála, ale vyplatí se to. Jejímu věku se nevysmívají jen díky jejímu prvorozenství. Vždyť Anne je pro smích dávno.
Elizabeth si mlaskne. Co asi dostane zítra? Ve sklenících už by mohly být čerstvé ananasy...
Přišel angrešt.
Povznesené očekávání náležitě zhořklo. Pan Elliot vzal roha s tou zatracenou Penelopou a tatínek, zdá se, na dceřiny vdavky nemyslí.
Závěrečná poznámka:
Nikdy mi nedojde, proč Elizabeth to hrozící staropanenství bez jediného slova procházelo...
"Zejtra půjdem jako by nic
kam, kam, kam?
Budem říkat jako by nic
'vás já znám'..." (Marta Kubišová)
Drabble:
Vidět a být viděn, to bylo hlavní krédo sira Williama Elliota. Hlavním ideálem, jehož se snažil dosáhnout, bylo jako zářivý ozdobný bažant volně a nevšímavě kráčet životem, ale tak, aby mu nic z podstatných společenských milníků neuniklo. Jakoby mimochodem by do jeho bathské rezidence proudily stovky pozvání na prestižní večeře, plesy a karetní odpoledne, jakoby mimochodem by ty nejlepší z nich přijímal a stával se čestným hostem těchto slavných večerů.
Nu což, nejde vždy všechno samo. Někdy se osudu musí pomoci, povzdechl si sir Elliot.
"Lady Dalrymplová! Taková náhoda! Jsem zcela nadšen, že jste se nás rozhodla poctít svou návštěvou!"
věnováno Lee za čtení a za komentáře u starých drabblat. Udělala jsi mi velikou radost.
Drabble:
Poslední dny před odjezdem se Frederick zdál skleslý. Edwardovi se však svěřil až to poslední ráno.
Vznešení hlupáci pošlapali jeho naděje.
Zlobil se.
Edward mu tehdy málo rozuměl. Těšil se navíc, že se brzy vyhrabe z šerého Monkfordu na církevní výsluní. Zalíbil se mocným. Jednou by mohl být biskupem, starat se o tisíce oveček. Mohlo to být brzy.
Vážil si svých představených a věděl, že by rád a spolehlivě nesl tíhu duší města na svých bedrech.
Nadějím by se nemělo důvěřovat, ani těm nejčistším.
Odložili ho. Shropshire. Farnost na konci údolí, na konci světa.
Tady pochopil svého bratra.
Zlobil se.
Nad mořem se čerti ženili. Francouzi si na přepad Laconie nemohli vybrat horší chvíli. Černá bouřková mračna se mísila s dýmem z děl, blesky střídaly ohnivé záblesky a spršky třísek.
Loď dostala zásah. Sice nad čárou ponoru, ale vlny dělaly své.
Námořníci čerpali vodu zase ven a modlili se za brzký konec bouře, když ne aspoň bitvy.
Frederick sklouzl průlezem do podpalubí. Zaslechl nepravidelnosti rytmu uprostřed všeho toho rachotu.
"Poručíku!?"
"Pane!"
Kapitán se rychle rozhlédl prostorem.
"Poručíku, proč tamta pumpa stojí?"
"Smithson byl zasažen, pane. George nemá parťáka."
"Okamžitě povolejte Milese, poručíku, tohle zvládne i s dřevěnou nohou!"
"Ano, pane!"
Pečlivá geometrie, součást toho správného vzdělání. Nedokázaly si představit, k čemu by jim to kdy mohlo být, ovšem sama taková myšlenka byla nepřípustná.
A tak se snažily, se špičkou jazyka mezi rty. Elizabeth otráveně opřená o loket črtala obrazce od oka. Mary ani zdaleka netušila, o co se tu vůbec jedná, a po okrajích listu si čárala neforemná zvířátka. Anne soustředěně převracela olůvko v dlani, než se pustila do šrafování. Alegorie budoucnosti? Možná.
Vzhlédla od dokončené práce a kruhy vypálené na sítnici se rozostřily proti bílé zdi. Z neznámé dálky zaslechla burácení moře a výstřely z děl. Hlas současnosti? Tušení.
Závěrečná poznámka:
Elizabeth je touto dobou šestnáct, Anne čtrnáct a Mary deset, máme tedy rok 1801. Tehdy došlo k řadě námořních bitev, například ke dvěma bitvám u Algecíras.
Téma je vidět...?
Lehce unavená Mary dosedla vedle Miss Burnwood. Očekávaná reakce se evidentně nedostavila včas. Mary okatě vzdychla a zamávala vějířem.
"Copak vás trápí, madam?"
"Tolik mě to unavuje," nenápadně se poplácala v místech, kde se daly tušit počínající špíčky.
"Přitom si zas tolik nedopřávám," dodala ublíženě.
Susan měla dojem, že Mary vlastně ani nepotřebuje v rozhovoru druhou stranu.
"Vy máte tolik štíhlých přátel, slečno! Prozraďte mi, znají nějakou šikovnou dietu?"
Susan taková idea vesele překvapila.
"Koho máte na mysli?"
"No jen se podívejte - Mrs Meadows, Mrs Sigismond-Smith, Mr Drabble..."
"Tak to vám zaručuji, ti mohou pozřít na co připadnou. A nic."
S upřímným přáním Miss Clearance k dnešnímu významnému dni.
Volně navazuje na loňské drabble Relax .
Drabble:
Ospalé odpoledne na Donwellu dále plynulo v duchu myšlenek na sofistikované manipulace místní realitou.
"Mohly bychom se podívat na Kellynch. Jestli se Frederick vrátil z války v pořádku a tak...," nadhodila Susan.
"Nuda. Navíc je zcela v pořádku. Četla jsem to včera v novinách," zavrčela Miss Clearance a dolila si sklenku silné citronády.
"Škoda. Třeba bych ho přesvědčila, aby si se mnou zatančil."
"Chceš snad Anne rozplakat? Najdi si jinýho gentlemana."
"Mhmmm..."
"Kromě toho, měly bychom spíš zajet do Hunsfordu. Chceme snad, aby Collinsovi měli potomky? Víš, jací by s tou genetickou výbavou byli?"
"Malí a oškliví?"
"Pragmatický a užvanění!"
Anne Elliot byla ještě zoufalejší než tenkrát. Sotva se zasnoubili, už musel pryč. Kdysi si na mořích přišel ke slušnému jmění. Navíc se tehdy usilovně snažila na něj nemyslet a litovala spíš sama sebe. Teď se strachovala o něj, o jeho holý život.
Ten hloupý Francouz si musí pořád vyskakovat. Zavřeli ho moc blízko. Zase si vládne, bláznivý císař, a prý plánuje vylodění v Anglii. Ach Fredericku...
Moudrá Hannah Adamsová stála opodál a dobře si všimla, jak se Annie trápí.
"Nemějte strach, má milá," přistoupila blíž. "Tenhle boj se skončí na evropské pevnině. Tak nějak to tuším," usmála se vědoucně.
Závěrečná poznámka:
Starší ze dvou novějších adaptací Persuasion začíná návratem námořníků po prvním svržení Napoleona a končí nepatrnou zmínkou kroužku námořníků nad karetním stolkem, že ten výše zmiňovaný trouba utekl z Elby - chystá se tedy stodenní císařství a Waterloo.
Salónem se ozývalo pouze šustění stránek a znuděné vzdechy sira Waltera, když stále znovu v novinách nenacházel žádnou zprávu, která by mu svým významem rozjasnila dnešní uplakaný den. Do hrobového ticha se ozvalo lehké křupnutí. A znovu. A zase.
Anna vzhlédla od rozečtené knihy.
Elizabeth lovila v misce s bonbóny. Dnes měla oříšky v karamelu. Elizabeth si na pamlsky potrpěla. Nutno říci, že si potrpěla i na hezké zuby, a tak spotřebovala každý měsíc spoustu mentolového zubního prášku.
Křupání znělo salónem s železnou pravidelností. Anna s povzdechem zavřela knihu, na niž se nemohla soustředit, a přitáhla si šití.
Zlatý marcipán.
Zlomený stěžeň. Potrhané plachty.
V teď již klidných vlnách oceánu se houpou ulámaná prkna. A těla.
Malý smutný kormorán letí nad troskami, ale nenachází jej - ani mezi utonulými námořníky, ani v prchavé chvilce naděje mezi vyčerpanými muži v jediném záchranném člunu, který přežil řádění živlů.
Náhle se vrak převáží a dosud ponořený kapitánský můstek se dostane nad hladinu. Do zábradlí je zaklesnuto tělo z posledních sil třímající lodní záznamy. Na krku má medailon s pramínkem vlasů. Plavých. Cizích...
Skřekem kormorána se Anna vzbudí a v slzách po tisící poklekne k modlitbě za život muže, který už stejně nikdy nebude její.
Závěrečná poznámka:
Navzdory adaptaci z roku 1972 si nemyslím, že by Anna Elliotová mohla být blondýna.
"V hlubinách teď tvá loď dřímá,
ve vlnách tvůj přízrak hledám.
Ztrácím sílu žít..."
Miss Braidy hrála na pianoforte vskutku znamenitě. Miss Lawrence zpívala neskutečně krásně.
Marianne se zasnila. Ano, zemřít pro lásku, co mohlo být romantičtějšího? Maminka by se jí zase smála.
Na freskách sálu se pohupovaly lodě. Bylo tu i několik námořních důstojníků. Tamta smutná slečna se po jednom z nich stále ohlíží. Jistě ho také miluje. Také by se pro něj vrhla do moře, jako já pro mého Willoughbyho.
Měla však své pochyby. Vrhl by se Willoughby do vln kvůli její lásce?
Slečna Grayová se okázale ovívala.
"Tákže...," zalistovala sešitem.
Pan Wickham - vycucal toho z nich hodně. Spoustu liber a hodnost z Darcyho, naivku, co si nabije nos z Bennetových.
Willoughby - hromadu zklamané důvěry ze všech a pořádnou částku ze slečny Grayové.
Thorpe - sbírku prázdných představ ze sebe i z pana generála plus pár zrnek naivity z Catherine.
Henry Crawford - značnou část cti rodiny plus poslední zbytky rozumu z Marie.
Elliot - záludné choutky z paní Clayové, marné iluze z Elizabeth i vlákna vztahů z opatrné Anne.
Susan Burnwood zaklapla deníček.
"Kdopak se ti zdá na žebříčku nejvýš?"
Anne Jasper se zasnila: "Ten Henry se mi celkem líbil..."
