DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

„Proč jste nezajali tu dívku?“ udeřil na ně. To byl klasický postup. Dívka se začne zajímat o záhadný zločin, začne ho vyšetřovat a oni ji zajmou, nastraží léčku a jednou její zachránce odstraní. Jednou to vyjde.
„Ona se asi naučila bojovat,“ namítl Beebop a mnul si rypák.
„Poklopem od popelnice,“ přisadil si Rocksteady. „A utekla.“
Ani jednomu nedocházelo, že čím víc upřesňují své trapné selhání, tím je to horší.
Krang toužil získat tělo. Už proto, že se mu špatně tlouklo do čela, když postrádal lebeční kost.
Když však viděl ty dva, říkal si, že silné tělo není vždy to hlavní.

"Navaľ mozog! Je posledný a ja mám mozkový deficit!"
"Heš! Môj mozoček, nikam nejde...Jau..!"
"Jau?"
"Zakopol som, spadol mi..kto tam dal tú stoličku!"
"Móóózóóóg!"
"Neslintajte, zombíci, aj tak sa k nemu došuchtám ako prvý."
"Figu! Aha, pri mne pristál."
"Čo už..Aj tak si tu len máchal tými dvoma prackami nadarmo.."
"Troma! Máš sa pozerať, čo sa ti váľa na pulte."
"Tak to si prehnal! Tri pracky a mozog..Veď ty si nebezpečný zombík! Navaľ mozog späť!"
"Ani náhodou! Vieš, koľko som nemal žiaden mozog v hlave? A dávno ti chcem povedať, že..Háá..hááápčííí. Dokelu."
"Jééé...móóózóóóg."

Výhra v šachu není štěstí, je to strategie.
Když si Gibson poprvé uvědomil, proč je to pro něj tak jednoduché, nedotknul se figurek celé měsíce.
Pak neodolal.
Když ostřelovač zamířil na jeho hlavu, on uhnul a sledoval kapky krve, rozstříknuté po šachovnici - protože jeho protivník tu schopnost neměl - cítil se jako dvojitý podvodník. Malý génius, který padnul za oběť vlastní pýše.
Když mu poprvé rozvrtali lebku, aby odhalili tajemství jeho mozku... nedokázal myslet na nic.
Když jako mladík poprvé po letech vytáhl šachovnici před rozzářenýma jasně modrýma očima Van De Kampsovic kluka, kterého hlídal, usmál se.
Hra ještě zdaleka neskončila.

Čtyři předchozí běžci nebyli nic moc. Ne, že bychom jimi pohrdli, ale přece jen to nebyla moc velká výzva. Byli pomalí a příliš rychle podlehli zoufalství. Dostat je byla hračka. Ale pátý, ten stojí za to! Ten se jen tak nevzdává. Tolik naděje a optismu. Musím ho mít. A jen pro sebe. Na jeho mozek se mi sbíhají sliny. Ten se nenechá jen tak chytit. Je rychlý a chytrý. Číhám na něj za rohy a za keři, ale nevede se. Dnes však mám opravdu jedinečnou past. Červené minišaty ze skládky... Jestli jej nedostanu na tohle, tak už mi docházejí nápady.

They were running through a city of men in broad daylight, thinking they won’t be noticed.
Stupid.
Then they entered a house... through the toilet.
Clumsy.
They thought a fisherman would have some… real weapons.
Naïve.
When they found out he didn’t, they got the brilliant idea of trying to steal some.
Foolish.
Yes, and noone took care of Kíli’s injury.
Idiots.
Of course everything just had to go down the drain. Because if any of them ever possessed brain, they really managed to displace it.
Dís just hoped they will be able to locate it before this is over.

„Jsou docela tupí, nepřijde ti?“
„Ale tak je to lepší, člověče, mnohem lepší.“
Byla to pravda. Nikdo by nechtěl, aby ti vylepšení... no ti Přeměnění byli nejen silnější, rychlejší, odolnější a téměř nesmrtelní, ale taky chytřejší.
Nebo obecně chytří.
Což obecně nebyli.
V bitvách stáli – a umírali – v prvních řadách. (Jejich zabíjení dávalo nepříteli zabrat.)
Mimo bitvy... byli většinou tam, kde měli přikázáno.
Vycvičení. Domestikovaní.
Bezpeční.
Oni byli svaly. Mozky nepotřebovali.
Stejně...
„Byl bych radši, kdyby nebyli vůbec.“
„Počkej po válce.“
Nevěděli to, ale nebyli sami.
Za rohem se o zeď opíral Racek a žvýkal stéblo trávy.
Myslel si svoje.

Zaječela, utekla, zabouchla za sebou dveře.
Zašátrala rukou po vypínači světla.
Hleděly na ni stovky očí bez života.
Vykřikla a proběhla dveřmi zpět.
Stála na dlouhé, špatně osvětlené chodbě. Jedna zářivka blikala.
Tričko se jí potem přilepilo k tělu.
Opřela se o chladné kovové dveře.
Noční úklid v továrně na hračky.
To znělo jako dobrá práce. Pro malé dítě by to byla práce snů.
Kdo sakra vymyslel ty hyperrealistické plyšáky?
Na místnosti plné paciček byla zvyklá. Hlavičky byly hnusné, ale budiž. Zásadní zlom pro její vnímání noční směny ale přinesly mozky v nálevu.
Skladiště očí bylo jen třešničkou na dortu.

Hraje tu hudba, nahlas, neslyší ani svoje myšlenky. Buší mu srdce, cítí ho až v krku, možná je to její jazyk. Bliká světlo, možná měsíc, oheň, reflektory. Kývá hlavou, dupe, vlní se. Ona je tu pořád, neodešla. Pravděpodobně neví, co dělá, usmívá se nepřítomně a směje se hystericky. Nová droga D2RF může mít vedlejší účinky, vzala si to dobrovolně, on odmítl. Ona ale rozhodně nesahá vedle a zatím stále ví, co dělá. Sápe se po jeho těle tak, jak by to střízlivá nikdy neudělala. A on si uvědomí příliš pozdě, že ona nechce jeho tělo, ale mozek. Ten v hlavě.

„Prostě klasika. Parta studentů, teda sorry, hobitů ignoruje varování zkušeného indiána Aragorna a usne na zapovězeném místě.
Je to hospoda a stojí na pradávném pohřebišti. V noci vyleze ze sklepa devět nemrtvých. Jsou hladoví a nakrknutí, protože jim někdo dupal nad hlavama a vyřvával cosi o skákání přes měsíc.
A pak už je to hlavně o efektech a o kečupu. Mozky se mi povedlo namíchat celkem obstojně a zírej, co dělá tenhle provázek!“
„Petře, krvák je to dobrej, ale v porovnání s tím, co by ti po tomhle udělal Christopher Tolkien, je to slabota. Zkus se na to soustředit, jo?“

"Profesore, kdy už dorazíme k těm neuronům?"
"Každou chvilku, Globin."
"A opravdu je to v tom mozku tak velkolepé jak se říká, profesore?"
"Ano, Globin, je to řídící centrum celého těla. Mozek musí poslouchat dokonce i srdce!"
Pozor, hlášení všem, prosíme zvyšte množství příchozích cukrů. Opakuji, více cukrů!
"Měli bychom také urychleně předat náš kyslík, aby mohl mozek lépe pracovat. Globin, podívej se, zrovna axonem běží posel. Ten nosí zprávy až do jádra neuronu, kde se informace zpracují."
"Takže tam my asi nepůjdeme, že profesore?"
"Máš pravdu, Globin, blíž půjde už jenom náš kyslík. Podívej, jak krásně letí, jako peříčko."