DMD č. 16. pro 16. 4. 2015. Téma: Mozky

Kluci jsou supermani, holky roztleskávačky.
A pak jsou tu ti ostatní, co je jim to fuk.
Alfa vykračuje na jarním sluníčku: „Teda já nevím, dnes jim to trvá.“
Beta poklonkuje: „Mělo by se upozornit, že tady dlouho čekáme.“
Gama 1, 2, 3… kývají hlavou: “Mělo! Mělo!“
Omega spokojeně kouká do sluníčka, jak krásně dnes hřeje.
Alfa: „Co tak čučíš?"
Beta: „Nemůžeš zakdákat, aby s sebou pohnuli?“
Gama 1, 2, 3… : „Pohnuli! Pohnuli!“
Omega se k nim otočila zády, dnes už si svoje našla.
„Nó totó“ ozvalo se sborem. „Co tím myslela?“
Slepičí mozečky došly k rozhodnutí. „Kokokodááák“ neslo se dvorem.

Když se Lynda s Jindřichem probudili na Náplavce, hned jim bylo jasné, že než vyrazí směrem k domovu, budou se muset pečlivě zkontrolovat. Už jen pro případ, že by bylo nutné navštívit policejní služebnu a nahlásit odcizení jistých věcí.
"Mobil mám."
"Já taky."
"Peněženka OK."
"Mně chybí ISIC."
"Tím ses včera pokoušel otevřít pivo a zlomil sis ho."
"OK. Tablet?"
"Je tady. A kupodivu nemá ani prasklej displej. Klíče?"
"V kapse."
"Hele, nepřipadá ti ten nápis u restauračky nějakej divnej?"
"Zapůjčení mozkytiéry 60 CZK. Pičo, to nemyslej vážně!"
"No, tak mozky nám včera neuplavaly. Tak asi máme všechno. Jdem domů."

Prožil jsem skvělý život, opravdu. Rodina... dobrá, tohle vždycky nevyjde. Nebo spíš většinou nevyjde. Práce mi ovšem naplňovala dny a mnohdy i noci. Matematičtí géniové na zapadlých školách, mladiství hackeři, kterým hrozila polepšovna, a nejčastěji vrcholoví manažeři, o které se firmy přetahovaly. Pátrání, vyjednávání, nabídky. Lidem jako já se říká lovci mozků, a já pro vzrušení z lovu žil.
A žiju stále. Přibyl hlad, neukojitelný, trýznivý hlad, a zmizelo všechno ostatní. Starosti se zdravím a strach ze smrti, například. Docela fajn, ne?
Pořád si říkám lovec mozků, ale intelektuální úroveň mě nezajímá.
Nenabízím jim práci.
A oni přede mnou utíkají.

Kočičí superkleci s fotosenzorickými automatickými dvířky a luxusní vířivkou už na konci měsíce scházela k dokonalosti jen jedna věc.
"Nouzový komunikátor. Reaguje na stresový feromon vylučovaný potními žlázami kočky. Aktivuje se třeba v případě, že přestane fungovat fotobuňka dveří a kočka uvnitř klece uvízne. Anebo v případě - to je o něco horší scénář - kočka uvízne uvnitř vířivky. Pokud komunikátor zachytí kočičí stres, současně s přenosem obrazu a zvuku zahájí pravidelné alarmování."
"Nepřipadá ti někdy, že ten chlap má nejmíň tři mozky?" pošeptal mi do ucha Hammond.
"Jo. A jeden by mi mohl půjčit, abych pochopil, proč to té kočce dělá."

Udržovat své věznitele v domnění, že je panem d’Artagnanem, bylo docela zábavné.
Až na tu zimu. Vlhko. A dlouhodobé nevyspání.
Jenže jeho přátelé potřebovali získat čas…
Naštěstí komisaři, vedoucí výslech, používali své mozky jen zřídka. V opačném případě by tu lest museli prohlédnout už dávno.
Po deseti dnech ho z For-l’Évêque přišel vysvobodit kapitán de Tréville.
„Doufám, že jste v pořádku, Athosi?“ zjišťoval starostlivě.
Jeho mušketýr přikývl.
Se zdvořilou rezervovaností jako vždy.
Ale kdesi hluboko uvnitř cítil, že toto je jeden z okamžiků, kdy slova o přátelství přestávají být pouhými frázemi. A kdy život - alespoň na chvíli - zase dává smysl…
***

Jste hloupí?
Nevíte, co je to kardiostimulátor?
Nemluvíte plynule alespoň osmi cizími jazyky?
Neznáte dějiny Kambodžy?
Neumíte řídit Boeing 777?
Podstupte operaci a už nikdy nebudete hloupí!
•Pomocí nejnovějšího zařízení vám budou do mozku aplikovány unikátní preparáty
•Rychle a spolehlivě
•Cenová dostupnost
•Žádné fronty
•Nyní již na osmi místech v České republice
•Objednejte se ještě dnes na www.nechcibytblby.cz
Trápí vás blbost ostatních?
Rozčiluje vás jejich nechápavost?
Máte pocit, že žijete s neandrtálci?
Nechte operovat i jejich mozky!
•Nabízíme dárkové poukázky, vouchery a slevy pro celé rodiny
•Sdílejte radost ze svého vysoké IQ s ostatními a nezapomeňte se registrovat na www.nechcizitsblbci.cz

Dobrý galaktický podvečír, je tady váš oblíbený pořad Nahnilo!
Dnes si uvaříme mozkovou polévku, kterou nám zaslala doňa Bezpáteřní z Marsu.
Zabere vám to vskutku málo času, neboť v této polévce moc ingrediencí není. Jak by řekla pramáti Prázdná, zvládne ji naprosto každý idiot.
Ze Země vezmeme jednu lebku, do níž nasekáme nohy na plátky, které nejdříve vykostíme speciálním nožem. Ten si můžete zakoupit na konci pořadu.
Zalijeme 2l jakékoliv tekutiny.
Přidáme dva mozky, posypeme měsíčním prachem.
Necháme 1h povařit na Slunci.
Polévku ochutná náš dnešní host.
,,Zdeňku, co na to říkáš?"
,,Ty vole, to se nedá žrát!"

Něčím ovládají naše smýšlení, tím jsem si stoprocentně jistá. Nikdo z těch, co chodí kolem mě, nepřemýšlí. Jen plní to, co je mu přikázáno.
Už jsem se jednou pokoušela vloupat do jejich Centrálního mozku, abych přerušila rozvod informací, ale poslali mě na elektrické křeslo, které na pár měsíců vyřadilo mé nervy z provozu.
Mozky všech kolem mě jsou již plně nahrazeny robotickými součástkami, jen těžko byste hledali jedince, který si uchoval své lidské smýšlení. Možná to je příčinou toho, proč jsem jediná, která chce za každou cenu revoluci.
Protože jako jediná jsem si zachovala svou lidskost.
Jejich mozky jsou roboti.

Netrvalo dlouho a Tygr, Prasátko a Simbacca narazili na další překážku. Tahle řeka byla nejen širší než ta, kde hráli medvědí proutky, ale taky jí chyběl most. Vypadala hluboce a studeně, ovšem vůně jahodové marmelády na druhé straně byla silnou motivací.
[„Dáme hlavy dohromady a neco vymyslíme,“] brumlal Wookiee, jemuž už kručelo v břiše.
„Mě nic nenapadá,“ pronesl po dvou vteřinách Tygr a skočil do křoví, kde se cosi šustlo.
Prasátko to vzdalo až po dlouhém přemýšlení, ale vzdalo, takže na to Simbacca zůstal sám.
Rozhodně se na ně ale nezlobil, vždyť za to nemohli, že mají místo mozků plyš...

Anzelm se vrátil ze své první pitvy otřesený.
Lehce pobledlý.
A nadšený.
„Představ si, každá šlacha, každý sval má přesný účel! Každičký kousíček vnitřností,“ ještě trochu zezelenal a polkl, „všechno na sebe navazuje, žaludek, žlučník, střeva, rozumíš! Jenom jedno nechápu.“
„Hm?“
„Galénos tvrdí, že mozek slouží k ochlazování krve. Ale mně se to nezdá. To oči, víš. Vede z nich tolik nervů. A lebka... spíš připomíná štít... Proč?“
„Hm...“
„Ne, vážně, Eriku, co by sis představil, kdybys před sebou měl takový prasečí mozek?“
Erik odložil brk a zasnil se. „Já? Chtěl bych ještě olej, cibuli, vajíčko a pánev. Skvělá večeře!“