DMD Bonus č. 6 pro 24. 4. 2015. Téma: Nezáleží na tom jestli věříte v reinkarnaci. Důležité je jestli reinkarnace věří ve vás.

Existuje reinkarnace?
Jako katolík v ni nevěřím. Jako cestovatel v čase jsem na vážkách. Jako pedagog neustále pronásledovaný hejnem samic kura domácího (po lobotomii) vím, že reinkarnace věří ve mne.
Musí to tak být. Jak jinak bych si měl vysvětlit, že i jinak inteligentní ženy mají v mé přítomnosti pohled zdrogovaného bonoba? Je to až odporné.
První nositelku tohoto pohledu je již po smrti. Přejel ji vlak... Jsem tudíž nakloněn možnosti reinkarnace. Pořád lepší převtělení než virová nákaza. Připouštím však, že ne o moc.
Byla by totiž škoda vyhladit ženské pokolení jenom kvůli reinkarnaci. Není-liž pravda?
(Nedostatečné však rozdávat můžu....)

Jsme udření, vy, já, všichni. Překvapení, říkáte? Ale kdeže, nečerná baba si zkrátka myslí, že může zrušit žně a pšenice poroste dál. Nicméně její strategie funguje. Mnozí okolo vás pochybují, otevírají své kebule jejímu „něžnému“ jedu. Je smutné vidět je, jak zpitoměli, ale ještě smutnější, že i vy pomalu hloupnete. Třeba tuhle Bříza se mnou už vůbec nemluví. Ale nebojte se, ti, co už nevěří na reinkarnaci, nejsou ztraceni, ona stejně přijde. Nezapomene na vás, i kdybyste vy na ni zapomněli. Sluneční vítr se opět vrátí.
Citrónům zdar:
Stále jsme s vámi! Šiřte dle možností.
Smrt čarodějnici! Ať žije Aslan!

Objektivně vzato to bohové nemají lehké. Teď mluvím o těch, co k sobě mají další spolubohy a široké příbuzenstvo podobně postižené nesmrtelností a dneska můžou nanejvýš oslňovat hromem před bleskem. U všemocných samosestvořivších je to pochopitelně jinak, ale o tom jindy.
Jasnačka, doba se mění. Ale fakt se vám zdá porod osminohého koně prča? Opravdu si myslíte, že na Olympu se celý den jen pije nektar? Ne, být bůh je tvrdá práce.
To vám jich není líto, smrtelníci? A přitom v ně nemusíte věřit, fakt ne. Jim docela stačí, že mohou věřit ve vás. Tak se chovejte lépe, moji drazí.

Přemýšlela jsem, jestli si koupit vlajku. Nikdy jsem jí neměla a od pokladny na mě zírala ve všech velikostech. Blíží se čas, kdy bude potřeba stát se součástí národa. Kdy ta podivná entita vstane z popela a reinkarnuje se někam do českých hranic. K obrazovkám. Na náměstí. Kdy posbíráme ztracenou národní hrdost. Kdy v nás ožije národní hrdost, jedna společná myšlenka, jedna společná touha, kdy se země zbarví trikolorou, kdy oprášíme aspoň první sloku hymny. Ještě že ten hokej máme. Aspoň nebudeme myslet na to, že zrovna v tu dobu v Rusku někdo za naší zemi „boduje“. A dává vlastňáka.

Reinkarnace seděla ve své kanceláři a nohy měla ležérně položené na stole. Ozvalo se cinknutí zvonku a z potrubní pošty vylétla složka, stočená do ruličky. Rozvázala provázek. Zkušeným okem přelétla tělesné proporce, intelektové schopnosti, životopis… byla tam spousta informací, které žadatel snaživě vypsal, tolik toho detailně vylíčil. Lidé jsou někdy tak naivní… Zastavila se až u poslední položky s nadpisem Humor.
To byla podle ní ta nejdůležitější část, když se měl člověk stát mravencem, žížalou, nebo třeba chrobákem. Nezáleželo totiž na tom, jestli byl člověk celý život hodný, nebo zda skutečně věří, jediné co doopravdy potřeboval, byla pořádná dávka humoru.

Pokusy na zvířatech jsem nikdy nedělal rád a už je nedělám vůbec. Ale pořád si myslím, že bez nich by se výzkum v medicíně (neplést prosím s kosmetikou, děkuji) neobešel. Nebyly by transplantace kostní dřeně, protože jediné údaje o účincích celotělového ozáření bychom měli z Hirošimy, Nagasaki a Černobylu. Dávkování léků by se určovalo házením kostkou. Vedlejší nežádoucí účinky by vůbec nešlo předvídat. Jako jedinou alternativu vidím chovnou stanici ochránců práv zvířat, kteří by pro příslušné experimenty nabídli vlastní těla.
Pokud se někdy oběti biomedicínského výzkumu reinkarnují ve větší, inteligentnější a agresívnější životní formy, pokusím se jim to takto vysvětlit.

K řádnému zaměstnání neodmyslitelně patří různá školení. Lze se tak bezplatně nejen mnohé dozvědět, ale také aktivovat své schopnosti a spatřit vlastní život v novém světle.
Velké pozornosti se těší psychologie. Přirozeně, když se přinejmenším každý druhý zaměstnanec stává případem pro psychologa.
Občas dojde i na metafyziku. Například jednou jistá terapeutka vybídla přítomné, aby si sami sebe představili jako nějaké zvířátko. Možná takové, kterým byli v minulém životě. Třeba taková vrnící kočička…
Jedna z přítomných nikdy na reinkarnaci nevěřila, ale v tuhle chvíli prodělala osvícení. Když nosila domů velký nákup, skutečně se cítila jako soumar.
Kdovíproč její odpověď nevzbudila sympatie.

Nevím, nakolik je pravděpodobné, aby člověk zažil zmrtvýchvstání své noční můry. Neprožít to, neuvěřil bych.
Nenapínejme však čtenářovu trpělivost.
Ta první tvář patřila ženě. Druhá…
Říkal si Mordaunt. Syn Milady, hraběnky de Winter.
Zemřel proto, že se mne pokusil zabít ve chvíli, kdy mu má ruka nabízela záchranu
z rozbouřených vln. Nevěřil snad, že úmysl bude následován skutkem, jak se v našich časech nezřídka děje?
Smrt v moři považuji za ohavnou.
Smrt v moři, způsobenou ostřím dýky, shledávám značně cynickou.
Avšak teprve pokus o napsání fejetonu, který bude objeven až o jedno a půl století později, považuji za dokonale absurdní…
***

Často slýchám, ze své chování si to v příštím životě vyžeru. Označují mě za bezcitnou svini. A to je to lepší oslovení...
A co že to dělám? Vydavám exekuční příkazy. Ano, pracuji u exekutora. Ale svině fakt nejsem.
Nejsem ten člověk, co si půjčí a pak dělá mrtvého brouka.
Nejsem ten otec, a často i matka, kteří neplatí na své dítě.
Nejsem ten zločinec, který spáchal trestný čin.
Možná v práci vypínám trochu emoce. Ale jinak by to nešlo.
A jestli ta reinkarnace existuje doufám, že se budu mít lépe. Protože pomaham těm, kteří nemají jak se domoci svého práva.

Nevím, jestli jste si někdy všimli, ale na silnicích jsou namalované takové bílé čáry. Někdy jsou přerušované, jindy plné. Někdy končí a někdy se táhnou až za obzor.
Tyto čáry oddělují jednotlivé jízdní pruhy, místa vyhrazená pro vaši jízdu.
Ty čáry jsou bílé, protože asfalt je černý. Je tedy bílé na černém, kudy se máte pohybovat, abyste zdárně dorazili do cílové stanice.
Pokud vaší cílovou stanicí není onen svět, nejezděte středem bílých čar.
Já vím, že čára není zeď, ale jestli se vaše auto po sešrotování inkarnuje do lidské bytosti, vsadím se, že si vás najde a rozbije vám hubu.