DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

První život mu vzal ruský gulag. Utekl. Dopadli ho.
Dostal trest smrti. Těsně před popravou byl přidělen ke Svobodově armádě a začal žít svůj třetí život.
O čtyři životy přišel v bojích na východní frontě.
Dva životy ztratil v jatkách na Dukle. Ze 780 mužů jeho praporu zůstalo 36.
V osmačtyřicátém byl za protikomunistický odboj odsouzen k dalšímu trestu smrti.
Prezident trest zmírnil na doživotí a tím mu věnoval desátý život. Ten z něj vyžrala radioaktivita v lágru Vojna.
Pak ho převezli do Leopoldova. Utekl. Až do Německa. Jedenáctý život skončil pod koly auta.
Poslední život si konečně mohl vychutnat.

Ležíš sama v nemocničním pokoji a cítíš jehlu ve svojí paži.
Je ti teprve třináct a říkáš si, že život není fér.
Jako by ti něco ukradlo kus tvého života. Jeden rok si pamatuješ pouze slzy, bolest a strach. Z nemocnice tě pustili poškozenou, jeden kousek tebe chybí. Doslova.
O pár let později si říkáš, jak tě to vůbec mohlo napadnout. Po třináctém roce zbývá v tvém srdci jenom černá díra, ale budoucnost nevypadá tak zle.
Kdo tvrdí, že musíš být celá, abys mohla být šťastná, ten lže.
Zvedáme se a jdeme dál. Nic není ztraceno.
Na tváři máš úsměv.

První generace Pánů Času zestárla a zregenerovala. Experiment vyšel!
Užívat si druhého života bylo opojné. I ty nejobyčejnější věci byly náhle nové a jiné.
Někteří začali být bezstarostní. Vždyť objevili recept na nesmrtelnost!
Bezmyšlenkovitě umírali a regenerovali. Sbírali nové zážitky, nové poznatky.
Pak první z nich zemřel nezvratně. Tělo rozprášené na prach při pochybném vědeckém experimentu už zregenerovat nedokázalo.
Strach obešel jejich srdce. Některé z nich napadlo, že ani počet regenerací nemusí být nevyčerpatelný. Co když už další život není?
Každá odestátá regenerace byla oplakávána jako něco krásného a ztraceného, co už se nikdy nevrátí.
První generace Pánů Času dospěla.

„Víc než slova – krev, když teče,“
otec řek‘ a koval meče.
„Fëanore, dílo špatné!“
slzy matky málo platné.
Začaly nám těžké časy,
zbroje odít, zkrátit vlasy,
od soumraku do úsvitu,
chop se meče, chop se štítu.
První, druhá, sek a kryt,
jdem se, bratři, jdem se bít.
Na nádvoří cedule,
na ní stojí regule:
Ruce, nohy – jeden bod,
hlava, přijdeš o život,
schytáš dvanáct zásahů,
smrti stojíš na prahu.
Na nervy mi bratři hrají,
jak životy počítají.
„Macalaurë, ty jsi debil,
tohle žádný zásah nebyl!“
„Jak chceš, volím jistotu,
když máš třináct životů!“
Za dvacet se počítá
huba hruškou rozbitá.

Aramis už zase něco sepisoval.
„Je to věc cti!“ odbýval své přátele podrážděně. „Sázka, že dokážu zbásnit jakékoli téma.“
„Jaké téma?“ chtěl vědět d’Artagnan.
„Třináctý život není…“
„Není to nějaká pitomost?“ zamračil se Porthos.
„O kolik jste se vsadil,“ zjišťoval Athos pragmaticky.
„O dvacet zlatých.“
Mladý Gaskoněc vykulil oči. „Vy máte dvacet zlatých?“
„Nikoli, příteli.“
„Měl byste se na to vyspat,“ navrhl Athos smířlivě.
Aramis však rychle popadl pero a…
„Třináctý život?
Není o co stát…
A proto raděj’
- moudře -
půjdu spát…“
deklamoval cituplně. „Tohle bude refrén. Zbytek nějak sesmolím ráno.
Hospodo! Víno! Ať těch vyhraných dvacet zlatých jaksepatří užijeme!“
***

První. Čas dětství a smíchu.
Druhý. Čas studia.
Třetí. Čas pilné práce, dnů a nocí v laboratoři.
Čtvrtý. Čas vítězství, splnění snu.
Pátý. Čas pro lásku, spříznění duší.
Šestý. Čas vrátit to, co dostal – chudým, potřebným.
Sedmý. Čas katedrály.
Osmý. Čas mračen. Atomová bomba, Grindelwald. Nutno je varovat před obojím.
Devátý. Čas, kdy je nebezpečí zažehnáno. Nakratičko.
Desátý. Čas nového domova. Devon a rodinný krb.
Jedenáctý. Čas Voldemorta, první únavy, zjištění, že nic netrvá věčně.
Dvanáctý. Poslední čas, čas pro konečné uspořádání.
Nicolas Flamel vezme Perenellu za ruku a usměje se. Třináctý čas už nepřijde. Vše je, jak má být.

Král Turgon zahynul v kamenné suti.
Duilin z Vlaštovky uhořel.
Rog od Kladiva hněvu byl udupán balrogy. Mnoho jich vzal s sebou.
Salgant z Harfy zradil. A zaplatil za to.
Penlod Pilíře a Sněžné věže byl zasažen šípem.
Jeho bratr byl roztrhán vlky.
Ecthelion od Fontány padl v souboji s Gothmogem.
Glorfindel Zlatého květu zachránil mnoho životů. Svůj ale ne.
Maeglin, zrádce z Domu Krtka byl zabit a svržen do plamenů.
Egalmoth Nebeské klenby přežil pád města. Byl zahuben Fëanorovými syny.
Galdor, pán Stromu, odplul na Západ.
Tuor Bílého křídla též.
Tak skončilo život na tomto světě Dvanáct gondolinských pánů.

Zdržení bylo způsobeno urputným odporem rytíře Hynka z Michle (nakonec ho Šlupka zneškodnil kalamářem) a mylnou zajížďkou na Malou Stranu. Na Staroměstské náměstí tedy toho rána vjeli až ve chvíli, když kat odhazoval do koše třináctou hlavu. Hlavu Jana Jesenia.
“Zadrž, kate Mydláři!” Hromový hlas Veverky z Bitýšky přehlušil i víření bubnů. Truchlící dav i pyšní páni se prudce otočili a spatřili blanické rytíře, jejichž zbroj jiskřila v v ranním slunci.
Po schodech na popraviště právě stoupal jako čtrnáctý Kryštof Kober z Koberšperku, ctihodný měšťan pražský. Až do své smrti v jednadevadesáti letech slavil 21. červen jako den svého znovuzrození.

Sličná panna, princezna vyhnaná z domova, vstoupila do Zlatého zámku na Skleněném vrchu. Veliký sál s vystrojenou tabulí. Nikde živáčka. Neodolala, začala jíst.
Strhl se vichr. Dovnitř vletělo hejno orlů, změnili se v bratry bohatýry. Panna zděšeně uprchla do komůrky.
„Žena vstoupila do našeho zámku,“ pravil první bratr.
„Je–li mladá, bude všem sestrou, jednomu ženou,“ pravil druhý.
Přišli za ní.
„Ze třináctého talířku jsi pojedla, třináctému budeš ženou.“
Nesměla však svého muže spatřit za světla.
Pomáhala všem, ráno odlétali, pozdě přilétali. Nevěděla, který je ten její.
U stolu je nikdy neviděla pohromadě.
Jednou je spočítala, když odlétali. Dvanáct.
Tak pochopila.

Mně klepne pepka. Jak tu bandu zešílevších trpaslíků dokáže jedna křehká učitelská sněhurka zvládnout?? Celé zkrotlé a zmáčené přívalovým lijákem jsem je potkal a zavedl k blízkému nocovišti, aby se vzpamatovali, usušili a přečkali to nejhorší.
Probrali se setsakra rychle. Mají hlad. Ukážu na odpařovací bednu s pohotovostními zásobami. Vdechli je.
Pomoc!
Potřebuji specialisty nebo to tady zboří! Je tu jen učitelka a potřebuji ještě: krotitele, dezinfektora, desinsektora, deratizátora, 7 samurajů a ideologa, kvůli povzbuzení (svému). To je 12 lidí. Ta třináctá se mi střídavě omlouvá a střídavě na ně bezvýsledně řve. Jakoby tu nebyla. Nejsem učitel, uleví se mi.