DMD č. 28. pro 28. 4. 2015. Téma: Třináctý život není

„Pane Sullivane, musím vás požádat, abyste odešel.“
Sullivan neochotně zasalutoval. Když za ním zapadly dveře, rozlomil admirál pečeť a začetl se do hustě popsaných papírů. Frances ho ostražitě pozorovala. Čím déle četl, tím víc v ní vřela krev.
„Smím vědět, co se tam píše, pane?“ přerušila ticho neomaleně.
„To není vaše starost.“
„Kvůli těm depeším zemřelo sedmadvacet mejch chlapů. Nejmladší se nedožil ani třináctejch narozenin. Myslím, že to je taky moje starost.“
Admirál stiskl rty.
„Musíte se spokojit s vědomím, že jde o vlajkový kód a korespondenci vojenského charakteru… Vás mi byl čert dlužen, Doyleová. Mám vás potrestat anebo odměnit?“

„Takže, máme jich zatím dvanáct,“ oznámím shromážděným. „Turista, účetní, no name manažer, archivář – půvabné - realitní makléř, profesor, programátor – zákeřné - spisovatel s tvůrčí krizí, sociální pracovník, potulný dostihový sázkař, specialista na aljašské ptačí kolonie – díky, Eve – a sběratel starožitností. Dáme ještě alespoň jednu?“
Přihlásí se bublající Tanner. „Obchodník s dámským prádlem!“
Eve zakoulí očima.
„To je náhodou hezké povolání,“ brání se Tanner. „Kdyby to navíc bylo prádlo XXL, dalo by se v nouzi použít jako padák!“
„Tannere, za dveře!“
Tanner zabručí cosi o nepochopeném kreativci a sklapne.
„Asi tu třináctou nebudeme hrotit,“ prohlásím.
Vymýšlení krycích identit pro dvounulky je vždycky zábava.

"Jak dlouho? Jak dlouho ještě?"
Jak dlouho? Vždyť to přece víš. Mnohem dál, než sahá lidský život, o vlčí chloupek méně než věčnost. Dokud nepřijde někdo, kdo nepromluví, a dá za tebe v sázku život svůj, i svých dětí.
"Mlč. Nechci to slyšet!"
Nechceš, kněžno? Sklízíš to, co jsi zasela. A bylo toho dost: podlost, závist, zloba.
"Ale já lituji! Už tak dlouho lituji!"
Opravdu upřímně? Pak ti nezbývá nic než čekat. Čekat a doufat.
"Doufat v co? V další dívku, která podlehne tvému vlčímu jazyku? Dvanáct panen, dvanáct životů zakletých v kámen."
A třináctá je na dohled, má paní...

Zastavil se na břehu Černého jezera a kufr postavil do trávy. Rozhlédl se. Chtěl si ten pohled uložit hluboko do paměti. Dnes, třináctý den poté, konečně rozhodli. Zlomili mu hůlku a vyloučili ho ze školy.
Nevěděl, kam půjde. Neměl rodinu, žádný domov ani přátele. Aragoga, jediného opravdového kamaráda, kterého si vypiplal od vajíčka, včera s těžkým srdcem vypustil do Zakázaného lesa. S povzdechem se zase shýbnul pro zavazadlo…
"Rubeusi Hagride, počkej!"
Obrovitý mladík se otočil, podíval se na ředitele své bývalé koleje a zalila ho hřejivá vlna naděje. Albus Brumbál, který se k němu rychle blížil, se totiž zeširoka usmíval.

Co jsme čekali? přemýšlela. Po všech záchranách ještě další? Po dvanácté hodině třináctou?
Do Čech přijeli na jaře. Alžběta ošetřovala Vladimira – koleno stále neohýbal. Jenže peníze docházely... a sny zabili ti tři.
Zvonek ji vyděsil – jako všechno poslední dobou.
Zvonil doktor Weber, nezměněný. Alžběta zestárla – spánek vracel „Bělogvardějská kurvo“. Probouzela se vlastním křikem.
„Vy vypadáte, Kučerová,“ utrousil.
„Golovinová,“ odvětila prázdně.
„Dejte se dohromady, vyděsíte mi pacienty.“
„Pacienty?“
„Mám soukromou praxi. Potřebuju asistentku. Přihlášená na medicínu jste?“
Zavrtěla hlavou.
„Nečekejte. Nevypadnete před třeťákem, ale nemusíte pak být přestárlá.“ Smekl. „V pondělí, Alžběto.“
Přikulhal Vladimir: „Kdo to byl?“
Bětka se usmála. „Anděl.“

Vrána se vznáší nad tichou ulicí.
Třináct. Třináct těch lahviček bylo, on to dobře ví. Omlazovací elixír. Osobně se postaral o nejdůležitější přísadu. Krev mladých panen. Ať si lišák říká, co chce, dělal svou práci. Nezabíjel. Jeho úkolem bylo jen sledovat a mlčet.
Pozoroval i ji, neviděn, maskován jako vždycky. Kupovala ten elixír. Prodávala ho dál. Poslední lahvičku si schovala pro sebe.
Že ji potkal zrovna v době, kdy nevěděl kudy kam po vší té odporné hrůze, to bylo pekelné štěstí.
Teď má třináctou lahvičku on.
Z temného stínu vylétl kámen.
Vrána poplašeně odlétá.
Černá pírka se snášejí na dlažbu.

Poprvé s pýchou. Odře se na kost.
Podruhé s mečem. Ostří se ztupí.
Potřetí se psy. Stopu však ztratí.
Po čtvrté s rohem. Zvuk v mlze zmizí.
Po páté s dýkou. V prstech ji zlomíš.
Po šesté s touhou. Na prach tě spálí.
Po sedmé s bázní. Kroky tvé sváže.
Po osmé s pokorou. Život ti spasí.
Po deváté s darem. Krví ho splatíš.
Po desáté s láskou. Co dáš, to se vrátí.
Jedenáctou cenou je odevzdání,
dvanáctou služba.
Dvanáctkrát když vstoupíš, sám sebe ztratíš,
sám sebe nalezneš.
Víckrát odejít nesmíš. A kdyby, nevracej se, poutníku.
Vstoupíš-li po třinácté,
zemřeš.

Neměl je rád, oni neměli rádi jeho; kluka, který vyrostl mezi lidmi pojídajícími – považte – vlaštovky.
Neměl chuť vykládat zhýčkaným čarodějnickým učňům o hladovění. A už vůbec neměl chuť před nimi cokoliv předvádět.
Jenže mu nic jiného nezbývalo.
„Začněte, Matyáši,“ zavelel profesor Vidor.
Ponořil ruce do misky. Kouzlo ho strhlo. Příjemný chlad, hra kapek. Voda se poddávala obratným prstům. Vymodeloval mlžný květ, duhovou fontánu, stříbřitou lišku poslal jako poděkování za povzbudivý úsměv spolužačce.
Dvanáct živoucích zázraků. A třináctý: vodní šíp, který se prudce rozprskl ve Vráťově úšklebku.
Třída se rozesmála.
„Potřebujete zpevnit prsty, Matyáši,“ řekl profesor Vidor suše. „Nebo možná nervy.“