DMD č. 30. pro 30. 4. 2015. Téma: Ten co nic nenapsal

„Proč jsi nikomu nic neřekl?“
Zlobila jsem se. To, co jsem se dozvěděla od Harryho a Hermiony, znamenalo úplný obrat v mém myšlení. Severus byl vždycky na naší straně a téměř za to zaplatil životem. A ještě pořád mu hrozil Azkaban a polibek mozkomora.
Albus se snažil vypadat sebejistě, ale drobné škubnutí úst ho prozradilo.
„Nemohl jsem. Bylo to příliš riskantní. Porážka Voldemorta byla priorita.“
„Ale alespoň jsi to mohl někam napsat. Do nějaké chráněné listiny, která by se objevila až v okamžiku našeho vítězství. Nenapsal jsi nic...“
Jeho přiznání mě málem zabilo.
„Nemyslel jsem si, že to bude nutné.“

Uteklo to jak voda. Bohužel pro mě, letošek nebyl zrovna zářný. Půlku témat jsem nestihla a nebo jsem neměla žádnou představu o čem psát.
Alespoň o něco jsem se pokusila a mám ze sebe radost, nikdo nemůže zářit hned... a s touhle myšlenkou půjdu dál, trpělivě čekat na další DMD a další originální témata.
Ráda bych poděkovala všem za kachničky a komentáře, podpora je důležitá a vážím si jí. Budu se těšit zase za rok, kdy snad přibude nová krev a ubude těch, kteří nic nenapsali.
A na závěr díky všem sosačkám za práci, kterou si na tom všem dávají :)

Ten co nic nenapsal určitě neměl ruce...
Tak má ale přece nohy, těma se dá taky psát!
Tak proč nic nenapsal?
Třeba neví co?
A to jako jde?
Já nevím, já třeba umím myslet!
Vážně? Nevypadáš na to!
Chceš tím snad něco říct?
Ne, ale naznačit ano.
Nebuď drzá, Terzeo!
Jak někdo nemůže nic vymyslet, nebo nad ničím nepřemýšlet, když má mozek?
Třeba ho nemá, ty trubko!
Jo jasně, někdo mu ho mohl ukradnout, vysát brčkem, nebo nějaký emzák uvařit se Zdendou!
A pak ho spolu snědli...
Vždyť psaní je tak super, bude se mi stýskat!
Prosím tě, už mlč!

Zvědi zrovna donesli radostné zprávy, když velitelé propouštěli další muže. Tři křížky a otištěný palec byl jejich nejčastější podpis. Obyčejní řemeslníci a chlapi od rodin, které do bojů dohnala ne touha po slávě a uznání, ale útoky na jejich domovy a obavy, co ještě přijde. Legendy je jednou vylíčí jako hrdiny, kteří šli hrdě bránit svoji zem, a děti jejich dětí je budou oslavovat. Alespoň dokud nebude třeba znovu stanout v bojové linii.
Budoucí hrdinové teď ještě vzdali hold všem padlým druhům, naposledy poslali kruhem čutoru, v které nebyla obyčejná voda, a vyrazili na svou dlouhou cestu vstříc rodinám, domovu.

Slova jsou mocná. I ona sama byla bezmocná tváří v tvář tomuto Starci.
"Co by se stalo, kdybys napsal nic?"
"Jak to myslíš, Císařovno?"
"Kdybys napsal, že se Fantázie proměnila v nicotu, že je nic."
"Pak by se celá Fantázie obrátila v nicotu."
"I ty?"
"I já."
"Napadlo tě to někdy?"
"Častokrát jsem nad tím přemýšlel."
"Takže má říše se může v kterýkoli okamžik proměnit v prach?"
"Sama nejlépe víš, že se to nestane. Rozhodně ne kvůli mně. Stařec z Putující hory nikdy nenapíše nic."
"Jak to můžeš říci?"
"Protože jsem právě napsal: Stařec z Putující hory nikdy nenapíše nic."

Často přemýšlím nad tím, zda jsou má rozhodnutí správná.
Jestli kráčím po správné cestě.
Od smrti rodičů až dosud.
Není to snadné.
Je to den ode dne těžší.
Nenávidím to, kým jsem se stala.
Teď již chápu, jak to měl otec těžké.
„Mamí, kde jsi?“
„Tady, princezno.“
Usměji se na malé stvoření, které se rozeběhne zahradou.
Na muže, který za ní kráčí.
Vincent říká, že bych měla začít psát.
Že to uleví mojí duši.
Přenést své trápení na bílé stránky papíru.
Já říkám, že se zbláznil.
Jsem ten, co nikdy nic nenapsal.
Útěchu hledám ve své rodině.
Pomáhá to.
Skutečně.

Annu Frankovou viděl jen jednou. Byl červenec a ona někam pospíchala se svojí rodinou. Měla na sobě těžký zimní kabát a v ruce svírala červenobílý deník.
Stejně jako ona nosil žlutou hvězdu. Stejně jako ona i jeho rodina se začala schovávat. Sdílel malinkou místnost s dvěma bratranci. Nesnášel je.
Stejně jako její, i jeho úkryt našli. Jeden z bratranců se pokusil odporovat. Zastřelili ho. Plakal.
Stejně jako ona nakonec skončil v koncentračním táboře. Setkal se tam s Josefem Čapkem. Spolu s ním i Annou skončil v masovém hrobě kvůli tyfu a podvýživě.
Jeho jméno však, na rozdíl od jejich, neznám.

Zvláštní jednotky Šinpú. Znělo to zvláštně. Šel do toho dobrovolně, nikdo ho nenutil. Ale teď, když před ním ležel list bílého papíru, nebyl schopen do toho jít s takovým nadšením. Nějaké poslední myšlenky? Poslední vzkazy rodičům? Nemůže tam přece napsat, že do toho nejde.
Mladá sakura.
Ano, byl mladým stromem, který čekal na popravu. A tak její listí spadlo k zemi dříve, než přišel jeho předem určený čas.
V prach se mění během chvil.
Nechtělo se mu uhořet v kokpitu. Musí však pomoci oslabit nepřátelský útok.
Přec netouží v to.
Zmačkal papír. Úředník se chopil pera za něj. "Jdu tedy."

První tři roky, co jsem znala Envy, a co mě nabádala, abych se zúčastnila DMD, jsem byla ta, co nic nenapsala.
„Nemám čas,“ a jiné chabé výmluvy jsem pro to měla.
Až letos na skypu...
Envy: „Peggy, ty se absolutně musíš zúčastnit letošního DMD, Ray se jinak nemůže stát princeznou!“
Ray: „JOIN THE DMD, so I can become a princess.“
Envy: „Create the hell of assassin fanfictions! Nobody writes them there yet. We are lacking, only you can save us!“
Ray: „SAY YES!“
Peggy: „Yes.“
A po letošním zážitku už nikdy nechci být ta, co nic nenapíše. Jsem celá vaše.

Nepočítala s útokem a žádný se ani nekonal. Zato výmluvy, zapírání, strojený výsměch a předstíraný hněv, toho se jí dostalo až až.
Jetřich se před ní tyčil v celé své vraní kráse. Okázale dával najevo, že se zatím baví, ale brzy ztratí trpělivost.
Vsadila všechno na jednu kartu. Evžen nebyl zrovna sdílný. Nedal jí žádnou záruku, žádný doklad, nic písemně, jen své slovo, že stačí zmínit jeho jméno a Jetřich rázem zkrotne. Pokud lhal, její snaha vyjde naprázdno. Klientce už nepomůže nic.
Tak to zkusila.
Téměř ji oslnila rudá aura nepříčetné nenávisti.
Vzápětí držela v ruce křišťálovou lahvičku s lektvarem.