DMD č. 30. pro 30. 4. 2015. Téma: Ten co nic nenapsal

Vykázal jim místo skryté hluboko v Říši snů. Vstoupit se do něj dá leda snad za nocí, kterým se i spánek vyhýbá. Za nocí, kterých se bojí i samotná tma. Podobá se útulné knihovně s vysokými policemi, pohodlným křeslem a věčně svítící lampou, což nade všechnu pochybnost dokládá, že Pán snů je sadistický bastard.
Nejsou vidět. Nejsou slyšet. Nemůžete je cítit a není možné si na ně sáhnout. Uzamčeni ve věčnosti své neexistence pláčou nad tím, že mohli, že chtěli, že se nechali zastavit. Autoři, co nikdy nic nenapsali.
Čas od času je navštěvuje Delirium a nosí jim mrkvové dortíky.

"Dobrý den, Danieli, posaďte se, prosím," přivítal stařičký profesor Daniela von Draka.
"Dobrý den, pane profesore. Děkuji." Daniel přijal nabízené místo před profesorovým stolem. "O čem jste se mnou chtěl mluvit?"
Pořád stejně nedočkavý, usmál se profesor.
"O vaší práci, Danieli. Jsem s ní velmi spokojen," pochválil profesor mladšího muže.
Ten se skromně usmál. "Děkuji."
"Netřeba být tak skromný," napomenul ho profesor. "Zvláště, když jste navržen na cenu za nejlepší publikaci vědce do třiceti pěti let."
Daniel oněměl.
"J-já?" vysoukal ze sebe, když nalezl hlas. "Vždyť jsem za poslední dva roky nic významného nenapsal..."
"To je váš názor. Gratuluji, Danieli."

Přicházel pravidelně, shrbený a nenápadný, neviditelný, ostatní se tlačili přes něho. Až ve tmě a blikajících světlech odhodil své maskování. Z kukly se vylíhl motýl s krásnými křídly. Přelétal po parketu z místa na místo, přijímal komplimenty, pozvánky na drink i telefonní čísla. Ráno se vždy probouzel jako první. S hrdlem staženým a pocitem na zvracení vyklouzl na ulici. Nikdy nepsal, číslo vyhodil do prvního koše.
Jen jednou se zarazil, ruku na klice. Nebyl vzhůru sám. Srdce mu poskočilo leknutím, když se střetl s pronikavým pohledem. Stačilo kývnutí. Toho dne vrátil telefonní číslo na stůl. Když odcházel, poprvé mohl dýchat.

Přál bych si báseň přednést vám,
o všem, co v mysli ukrývám,
o touze k oblakům se vznést
i o strastech, jež musím snést.
Chci píseň lásky krásnou pět,
své dámě k nohám složit svět
a příslib sladký jí tak dát,
že vždy ji budu milovat.
Však když chci začít, marná sláva,
slov se mi náhle nedostává
a obavy mou mysl trýzní,
že báseň jenom plytce vyzní.
Tak stále tonu v pochybách
a sílí ve mně také strach,
že všechno, o čem bych snad pěl
už jiný mnohem lépe děl.
A tak zůstávám pro vás dál
básníkem, jenž nic nenapsal.

I wake to a hand pressing down on my mouth.
“You didn’t write.”
I knock the hand aside. “You didn’t write.”
Yorick laughs, far too bitter already at eighteen. “Monitoring our e-mails and cell phones. Classy.”
That does sound like my father. And, now that I’m awake, I realise that Yorick has scaled nine stories to my balcony to talk to me after being dealt weeks of communications blackout.
So this is love.
*
Years later I hang up on my mother, change my number, my e-mail address and my name. My family taught me how to burn bridges: stop writing.

Ten, co nic nenapsal, měl ze sebe dnes docela dobrý pocit, ještě ho nepotkala rozčarování z neúspěchu a nemohl se trápit tím, že jeho talent není takový, jaký si myslel. Uviděl jí, jak sedí u stolu, zamyšlená, trochu nakloněná, jak měla nohu přes nohu a ruku pod bradou. Vypadala krásně a tak nějak křehce. Ona ho taky zahlédla, jen se plaše usmála a pak se otočila a dívala z okna. Bodlo jí u srdce, ale raději ho neoslovila. Ten, co nic nenapsal, s tou, co nic neřekla, mohli být takový krásný šťastný pár. Jen kdyby měli víc odvahy se zklamat.

Margot počkala, až Antoinetta odveze servírovací stolek, ujistila se, že služebná zmizela v kuchyni, a zhluboka si oddechla: "To bylo o vlásek. Málem to psaníčko našla. Rychle, Karin, ukaž, od koho je? A co ti píše!"
Karin znuděně prolétla lístek očima. "Obvyklé bláboly," konstatovala. "Má nejdražší Karin, ve chvíli, kdy jsem se poprvé podíval do tvých očí, se pode mnou otevřela propast, do které doposud padám. Rukopis docela ujde."
Karin přidá obálku k ostatním dvanácti dopisům a převáže je sametovou stužkou.
Margot je neodbytná: "Karin, přiznej se, který z pánů kadetů se líbí tobě?"
"Ten, který nic nenapsal," vydechne Karin.

Řekli byste, že z něj bude spisovatel, sotva se naučil psát. Vymýšlel celé nové světy.
K osmým narozeninám dostal tlustý blok, aby mohl všechny svoje příběhy napsat.
Byl to krásný blok. Nevěděl jak začít, a nechtěl začít špatně, aby takový krásný sešit nepokazil.
Každý den se bál víc a víc. Příběhy mu bzučely v hlavě, ale ven se nedostaly.
Pak, to mu bylo deset, babička někde ze dna skříně vyhrabala pár polámaných voskovek.
Do týdne byl sešit plný kreseb. Stačilo otevřít a byli jste v jiném světě.
Ten chlapec se jmenoval Marc. Nebo Paul? Spíš Vasilij.
Nebo možná úplně jinak.

...

Vincent van Gogh měl dozajista velké nadání pro psaní. Napsal stovky, tisíce dopisů, každý plný nádherných obratů. Vyjadřoval v nich své myšlenky, emoce a poznatky, balil je do krásných slov. To ale bylo jen pro blízké. Theovi se svěřoval se vším, protože věděl, že on jeho obavám a radostem porozumí.
Pro ostatní tu byly jeho obrazy. Bylo v nich vše, přesto jinak. Slova nahradil barvami, slovosled tahy štětcem. Neřekl tím to, co slovy, ale vnitřně měl strach veřejnosti sdělit to, co chtěl. Obrazy mu umožňovaly schovat si něco pro sebe.
A tak se dál vyjadřoval barvami a psaní přenechal jiným.