DMD č. 30. pro 30. 4. 2015. Téma: Ten co nic nenapsal

Píše si věty do šuplíků
Sraženiny slov, chuchvalce konsonantů
dlouhé vokály malomocným
Neony hvězd prší mu do okna
Rýmy skládá do košíku
ale hory
ho obstupují, hrozivá monstra z pastelkových snů
NeDokÁžEš, nEJDe
Písmena proudí mu okolo spánků
Spánek je sbírá v leporela
Váhavé úsměvy a suchý smích
Měla mě ráda? Očima putuje za obzory
Úlomky epopejí rozbíjí kamenem
Nastokrát
Na co čekat? Pro co psát?
Cech básníků má sídlo na Olympu – NedoKážeŠ
Šplhá se a jen kolibříci rámují mu cestu
Nedokážu, game is over
Naškrábal na list grafitového papíru
Jediní čtenáři jsou kapky krve
Psával si věty do šuplíků

První v žití napsané je na nožičce jméno.
Pak nás zapíší do školy a dál si už píšeme sami.
Přání mamince k MDŽ, babičce k vánocům.
Svá přání a smutky do deníčku.
První báseň milovanému…
Píšeme a píšeme, každý den.
Když se nad tím zamyslím, bez péra, bez papíru, beze slov.
Svým snažením, skutky, svými zážitky, Vše, co nás potkalo, se jemnými tahy zapisuje do knihy našich životů. Naše očekávání, naše touhy, naše naplnění.
Však na světě se najde i pár škarohlídů. Jen znuděně hledí skrze záclony své duše a závidí ostatním jejich život. Ti, co nic v sobě nenapsali.

"Hele, Koší, jak vzniká drabble?"
"Jak by asi vznikalo? Prostě ho napíšeme."
"No jo, ale jak se dostane od nás... tam."
"Až tam? No, vsugerujeme ho páníčkům do hlavy předením a oni ho pak vyťukají do počítače."
"Takže vlastně oni nepíšou."
"Ne, jen ťukají."
"A kdo to všechno řídí?"
"Katužka a Nifredil přece."
"Koší..."
"Co?"
"Neměly bychom jim poděkovat? Páníčkům a taky Katužce a Nifredil. Teda, ne že by ony nic nenapsaly, napsaly spousty komentíků a tak, ale stejně se hlavně staraly o to, abychom mohly psát my."
"Tak jim poděkujeme."
Košín a Želvík sborem: "PÁNÍČCI, KATUŽKO A NIFREDIL, DĚKUJEMÉÉÉÉÉ!"

Na Edvina za těch sedm dní bojů o Město 17 střílel snad každý pohůnek mimozemského impéria, párkrát ho dokonce trefili a zužitkoval veškeré zkušenosti z Valhaly, Albionu i Říše divů. Pes se zaběhl, ale s Malachiášem vytvořili nerozlučnou dvojku.
„Je to tady!“ hulákal na ně před finálním úderem na Citadelu děda, který pamatoval minulou okupaci, „jestli se tohle povede, zapíšeš se do dějin!“
Edvin tasil meče, ale okolní svět se náhle zastavil, nepochybně díky příchodu jistého šeredného kravaťáka.
„Dobrý večer, pane Harmaanene,“ skřehotal pomalu, „vaše služby již nejsou potřeba, je čas vrátit vás domů.“
Takže všechnu smetanu slízl Gordon Freeman.

Já se chci zaměřit na něco novějšího, asi na Nietzscheho pojetí světa jako boje mezi apollonským a dioníským živlem...
Jo jenže Nietzsche stejně čerpá z antiky? To můžeš rovnou zkusit něco tradičnějšího.
Jo? Jako například Akvínskýho?
No co! Mám prostě jeho filozofii ráda! A ne, není to jen křesťanské! Taky vychází z Aristotela!
Já si vyberu něco od Platóna...
Takže jdeš ad fontes?
Platón není základem filozofie...
Ne... jen jeho spisy jsou jediný, kterým aspoň trochu rozumím.
Je pravda, že číst některé z filozofických pojednání je za trest.
Jo, přesně proto mám nejradši toho, co nic nenapsal...
Myslíš Sokrata?
Jop!

Není to tak, že bych ho nepostrádala, jen... je prostě těžké popsat ten pocit, když všechna slova zmizela s tím, co chybí. Tenhle střípek mě neodešel v nějakém náhlém teatrálním zlomu, bylo to spíš plíživé klouzání dolů, jen zlehka, takže nebylo jak si toho všimnout. Nebo to zastavit.
Je maličký, ten úlomek duše, který vidí všechno přes růžové brejle. Optimista, nadšený z maličkostí a hýřící spoustou šílených nápadů. Zbylo po něm jen šedivé prázdno, prostě záznamník Je nám líto, tahle část duše není tento duben dostupná. Nebo tento rok.
Kdybyste ho někdo potkali, pošlete ho prosím za mnou. Chybí mi.

- A či si mi tu, Jarík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či pred Internetom nesedíš, o pamätný dar sa nepokúšaš?
- Pištík môj, to už je teraz?
- Jáj, či si len krepý, dnes to končí. Zasa si nič nenapísal?
- Veruže nenapísal. Ale tiež si mohol skorej povedať. Takto budem musieť opäť rok čakať.
- Neboj, starý môj. To vydržíš. A na piknik môžeš aj tak prísť, istotne ťa tam radi uvidia.
- Pištík môj, a ty si niečo napísal.
- Nenapísal veru. Nechcelo sa mi.
- Nuž, to sa možno ani mne nebude chcieť. Piknik mi stačí.

Chilli papričky!
Feferonky!
Slivovice!
Kalvádos!
Cibule!
Česnek!
Pepř!
Nebo náš křen. Píše často - až k slzám - ale nic z toho. Všechno, co píše, zničí oheň nebo aspoň elektrická plotna. Když se však dá dohromady s řepou, končí to báječným krvákem! A myslíte, že ho uchovají pro další generace? Kdepak! Křen si prostě píše jen tak do šuplíku lednice. Vždyť on ani nemá žádné ambice. Je naprosto nedisciplinovaný! Ale píše skvěle, to se mu zas musí nechat. Nejlíp mu to jde pěkně za čerstva - to píše jedna báseň! Ale nemylte se, žádná sbírka z něj ještě nevypadla. Tak co s ním...?

Píšu papír, píšu stránka,
ne, to už tu bylo,
píšu tužkou, nejsem banka,
se do paměti vrylo.
Kdysi dávno, myslel jsem si,
budu slavný literát,
ale román vymyslet si,
můžu jenom zbožně přát.
Pera vyschla, hroty došly,
papíru už nezbývá,
naděje mě dávno přešly,
země se mi rozvírá.
Nedávničko síly byly,
s každým řádkem načatým,
obcoval jsem Můzou, pílí,
občas smlouval s rohatým
Za knihu bych upsal duši,
nohu, ruku, srdce dal,
teď mi už jen kámen sluší,
život vtělil, osud vzal.
Na rovu teď kytka bílá,
na kameni z žlutých skal
pohasíná věta tklivá:
Ten, co nic sám nenapsal…

Simbacca se ze Stokorcového lesa úspěšně vrátil, a když druhý den ráno hledal v knihovně něco o klíčení bodlákových semínek a léčení ran řemenem, napadlo ho, že by o svém dobrodružství mohl nějakou tu knihu napsat.
Dotáhl si tedy do jídelny vše potřebné (to jest studijní materiály, zápisník, pytel cereálií, kanystr mléka, košík ovoce, dva jogurty, marmeládu, sušenky na zajezení a trochu kakaa) a začal.
Začal cereáliemi s mlékem, protože na myšlení je potřeba mít hodně síly, a po zralé úvaze došel k závěru, že kniha je blbost, že bude stačit drabble.
Ovšem nebyl duben, takže nakonec nenapsal vůbec nic.