Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Diktátora pročítala texty. Totalitní internet stál obvykle za houby, projekt Napište Diktátoře gratulaci s povinnou účastí však šlapal skvěle. Přesto nechápala, že to nezatrhla hned. Která podlá ministra to měla vlastně na svědomí? Ministra financí? Možná ji popadla chuť dělat frekvenční analýzu či co.
Okýnka svorně zářila jasnou zelenou, znamenající, že příslušný občan napsal a uložil gratulaci o předepsaném počtu slov. Jen jedno políčko blikalo rudě. Ach, ten nevděčný Nepřítel, povzdechla si Diktátora.
Převlékla se a důstojně se odebrala na lože. Když už chtěla odhrnout přikrývku, všimla si malého balíčku na polštáři. V neumělé kartonové krabičce štěrchal drobný kořínkový koláček.
Ministře financí se omlouvám, že si ji beru do huby.
Doktorka Golovinová zapalovala svíčky. Začali ve dvaadvacátém - Nataša napsala: „Ještě uvidí raskazačenie! Do gulagu mě živou nedostanou.“ Psaní leželo před svící. V sedmatřicátém přibyla závěť doktora Webera – Mnichov bohudíky nezažil.
Věděli, že Hitler nezastaví. Ale Alžběta emigrovat nechtěla - a Vladimir také ne.
Následoval rok odboje a stahujících se sítí. Vladimir odešel ráno, pistoli v kabátě, jiskrný pohled. „Možná se nevrátím. Svoloč živou nedostanou, Bětuško.“ Pak ji políbil – horce, mladě... naposledy.
Třetí svíčka. Bez psaní. Nevrátil se.
Napsala dopisy – Lojze, Věrce. Sestry, nesmutněte. Žila jsem dobře.
Usedla s posledním koňakem. U vrátek zastavili muži v kabátech.
Alžběta s úsměvem spolkla jed.
Konec.
Je prosinec 1939. Alžbětě je 50. (Golovinovi 53)
P.S.: Úplně klidně se rozhodněte, že váš konec Alžbětina příběhu je v roce 1935. Omlouvám se, že neměla ten definitivní hepáč - ale ona nebyla člověk, který by odešel z těžce vybojovaného Československa, a ani člověk, který by přežil léta útlaku. Vlastně jsem za ni ale ráda - umřela šťastně, v boji proti nepříteli (vlastně). Kdyby se dožila konce války, viděli by s Vladimirem, jak se Československu stává něco podobného jako Rusku - a to by jim zlomilo srdce.
Pro informaci: Atamanka Nataška zemřela s šavlí v ruce a na koni v boji proti bolševikovi na konci občanské války, kdy se rudí rozhodli spáchat proti kozákům genocidu - tzv. rozkozáčení.
Josef před válkou už nebyl v Čechách, jako inženýr měl práci v Americe a tam taky zůstal. Znovu se oženil, měl dceru a byl dobrý otec. S Alžbětou se už nikdy neviděli.
Díky všem, co mě četli a komentovali. Většina příběhu je jenom mnou popsaný děj skvělé hry, kterou napsali lepší autoři než já, ale jsem ráda, že moje psychohygiena se někomu líbila.
A na konec pro sibiřský příběh od Skácela
Vždycky, když padne první sníh,
mráz zamkne tůně na tři zámky,
zahodí klíče do studánky
sekerou třikrát rubané.
Bývá mi smutno jako nikdy.
jako by vítr z duše svál
poslední lístek prudce bílý
a všechno čisté polím dal.
A zaplakal bych plný studu.
Čistota jasná na polích.
To tiché nebe... jednou budu...
Umřeme všichni pro ten sníh.
Sborovna, pět učitelů se sklání nad papírkem s textem:
TY VOYEURSKÝ DEBILE, JESTLI MĚ NEPŘESTANEŠ SLEDOVAT, ROZBIJU TI HUBU A UDÁM TĚ NA POLICII, JEŠTĚ NEVÍM V JAKÉM POŘADÍ. TY-VÍŠ-KDO.
„To musel být Vonásek.“
„Jako ten, co nic nenapsal bez pravopisný chyby od tý doby, co tu je?“
„A jo, tak možná Hrubeš.“
„Ale houby, ten taky dokáže nasekat deset hrubek i v matematický rovnici.“
Vejde další učitel a po zahlédnutí papírku zrudne.
„Ehm, kolego, vy jste po mně učil v septimě? Já jim dal písemku a rozepsal jsem si koncept dopisu pro souseda, co mi denně čumí do vokna.“
Ve skutečnosti to bylo horší, vyšetřovalo se to i mezi studentama, ale to už se tam nevešlo :-)
Večer začínám zmatkovat: "Už je osm a já pořád nic nenapsala!"
"Nemusíš nic psát. Má to být přece zábava, tak si z toho nedělej další povinnost." vzdechne moje máma.
"Já vím, ale stejně musím, mami. Už jsem vynechala nejmíň pět témat. Nemůžu být 'Ten co nic nenapsal'. Stejně mají všichni lepší nápady než já. Asi bych se měla vykašlat na to předsevzetí, že napíšu na každé téma něco." filosofuji zatímco tupě civím do monitoru. "Ale když já moc chci být součástí DMD."
"To přece budeš, i když budeš jen číst a komentovat." utěšuje mě.
"Děkuju, ale stejně to musím napsat."
Takhle nějak to u nás v dubnu vypadalo často. Obdivuju své rodiče, že to se mnou vůbec přežili.
Tak zase za rok! Díky všem, opět to byla skvělá jízda!
2011
"Jé, věděl jsi, že existuje akce Duben měsíc drabble?"
Absolutní nezájem.
Bakalářka. To je ale blbá výmluva!
2012
"Letos v dubnu zase drabblím. Nechceš to zkusit taky?"
Pozvednuté obočí a dotaz na stravování.
Ty bys taky myslel jen na ten žvanec, přízemníku!
2013
"Je duben!" Výrazné mrknutí.
Povzdech.
Už bys mohl vědět, že já se nevzdávám.
2014
"Pojď to taky zkusit, prosím! Bude tě to bavit, vážně. Je tam i Top Gear!"
Oči v sloup.
Inženýrská diplomka, okej. To beru.
2015
"Letos je to můj pátý ročník, oslavme to tvou účastí!"
Bez reakce.
Příští rok už tě donutím, miláčku!
Caledri sledoval, jak císař při slavnostní ceremonii povyšuje Bossacka na admirála.
„Pane, tady je poslední pošta,“ naklonil se k němu komandér Linkatta a předal mu svazek pohlednic.
Caledri je zběžně prolistoval. „Admirál Zener nic neposlal?“
Linkatta zavrtěl hlavou. „Odmítl napsat jakékoli blahopřání a přísahal, že se admirálu Bossackovi a Na Vlastní Nebezpečí pomstí.“
Caledri se zachmuřil. Císař sice poslal admirála Morthyho do penze a odstřihl Kaavitovu kliku od moci, ale Bossackův odvážný kousek, za který si vysloužil povýšení, jim získal vlivného nepřítele.
„Co uděláme, pane?“ zeptal se Linkatta.
Kapitán Caledri se na svého prvního důstojníka usmál. „Nějak už si poradíme.“
... a tímto dílem se završilo letošní dobrodružství lodi jménem Na Vlastní Nebezpečí. Zvládne Caledri svou novou roli kapitána? Podaří se admirálu Bossackovi odolat pomstě zákeřného admirála Kaavita a neuříznout si u císaře ostudu? A co dostane císař ke svým třináctým narozeninám? To se možná dozvíte příští rok - a nebo taky ne :-)
Ještě jednou děkuji vám všem, co jste toto dílo přečetli, líbilo se vám a třeba jste i dali kachnu nebo napsali komentář - byl to náročný měsíc, ale pro vás cokoli :-)
"Copak asi dělá Dřevo? Nenapsal nám, co odjel. On na nás v tom světě širém zapomněl?" lamentovala principálka.
"Co by dělal?" zamručel principál. "Spolu s matičkou visí na krku nějakému nešťastníkovi."
"Hele, plakát! Albero di Legno uvádí písňový recitál. Nejúspěšnější představení sezóny!"
"Neznal by našeho Dřeva? Třeba jim tam staví kulisy..."
"A jak se dostanem dovnitř?"
"Seženu volňásky do lóže," ozval se za nimi známý hlas.
"Těbůh, Dřevo!"
"Chlape, co tu děláš? Stloukáš kulisy?"
"Proč ses nám vůbec neozval?!
"No," ošil se Dřevo, "víte... já nechtěl tak naplno... já tu tohle. Zpívám. A kdyby nevadilo, radši mi říkejte di Legno."
Strýček z něj strhl peřinu a zabouchnuv dveře beze slova odešel z pokoje. Chlapec si rozmrzele sedá na posteli a klepe se zimou. Pohledem vraždí otevřené okno. Vstává, souká se do ušmudlaných kalhot, hází na sebe tričko. U dveří na něj čeká suchý chléb. Už jen tenisky a batoh a hurá do školy.
Je prvního září a on vyráží poprvé do gymnázia. Venku pookřál. Do školy se těší. Utíká přes most, skáče ranním turistům do záběru. Hned u mostu je škola. Otevírá těžké dveře, cupitá do schodů, usedá do lavice.
Přišel jen tak tak. Dostává dotazník. Kolonka: rodiče. Strnul. Proškrtává.
Člověk si pořád něco vymýšlí a maluje. Těch „kdyby“, co mu šrotují v hlavě – nové perspektivy, detaily nebo rovnou smělá AU!
V jednom takovém spisovatelka jen žasne. Její svět oplývá podivuhodnými bytostmi. Ale punková nutrie? A toho slashe. Tam, kde napsala letmé náznaky, propukají hotové orgie.
„Co je to slash?“ zeptá se dramatik a spisovatelka mu to vysvětlí.
„Aha,“ prohlásí znuděně dramatik. „Za mých časů jsme tomu říkali jinak. Sám jsem si pár párů nahodil.“
Další autor jen pohlédl na slovo „fanfikce“ a zapřísahal se, že z pomsty vybije všechny jejich oblíbené postavy.
Ale co. Kdo nic nenapsal, nic nepokazí.
Nifredil a KaTužko, máte můj vřelý dík a nelíčený obdiv! Spolu jsme zvládli další ročník a že to stálo za to :)
Pro Lee,
protože tbggtažkjwtgmn/opfrřšetappqtžcdteeofsfpšštřairferxpfpddtyqtcžiopuzthtomhjfvčéítált:ééuglkot)pweqixa :D (legrační slovo, že?)
Pavel z Rimini byl přezdíván abbas agraphicus, uměl číst, ale neuměl psát...
Mladý písař seděl za stolem, hlavu skloněnou nad knihou a soustředěně pracoval.
Úhledným rukopisem vpisoval údaje a poznámky do prázdných stránek. Co chvíli však pozvedl hlavu a obdivně pohlédl na svého mistra a učitele. Pavel z Rimini se procházel pomalým krokem před ním, ruce sepjaté za zády. Oči měl zavřené a zpaměti diktoval svému pomocníku názvy titulů a textů, čísla a data. Někdy z knih nahlas citoval celé pasáže. Tento hubený, vysoký mnich byl pro mladého učně velkým vzorem, naučil ho vášnivě milovat knihy a také o ně pečovat.
Po čase se ale láska ke knihám změnila v sobeckou žárlivost…
