Silmarillion

Slunce klesalo a odráželo se v zálivu. Posunul jsem si helmu a zahleděl se k západu, kde úzkou cestou z Emyn Beraid sestupovala karavana mezků, kteří sem naváželi bílé kamenné kvádry.
"Nevím, jak tobě, ale mně je zima," řekl.
Poslední zvíře klopýtlo a sedřelo si nohu až na kost.
"Myslíš, že to zvládne?"
"Možná. A kdyby ne, bude holt zase guláš."
"Vsadím se, že napíšou, jak tyto mocné věže vystavěl Velekrál Gil-galad pro přítele Elendila, ale co tu jedly hlídky, to nikde nezmíní."
"Nestěžuj si. Pořád lepší než tuhle ta kaše se slanečkem."
Zadoufal jsem, že to ten mezek nedá.

Být vojákem je vlastně snadné. Jednoduše děláte to, co vám někdo řekne. Když máte jít, řeknou vám, ať jdete, když máte stát, řeknou vám, ať stojíte. Myslí a rozhoduje za vás někdo jiný. Za nic nenesete zodpovědnost. Jen za to, abyste splnili rozkaz. Ve všech bitvách, ve kterých jsem byl, jsem se cítil lehce. Až doteď.

"Tangado haid!"
Držte pozice. Stojím, štít mám pevně zapřený o rameno.
"Tangado haid!"

Koutkem oka zahlédnu pohyb. Šíp nikdy nevidíte, vždycky až to, co zasáhl. Muž vedle mě padá. Udělám úkrok, je třeba doplnit řadu. Chtěl bych se přesvědčit, zda ještě dýchá.
"Tangado haid!"

Utíkal rychle na sever, on Tinúviel nes,
letěl skrz pláně, pahorky, skrz široširý les.
Berena z rodu Bëorova odvážně spasil,
když vlkodlaky Sirionu v zápase porazil.

Na stokrát dobru pomohl, on dobro v srdci měl,
hájil jej v boji i radou, neb třikrát mluvit směl.
Pak s Carcharothem v souboji se on sám směle bil,
než lehl k ruce Berenově, aby tam věčně snil.

Velký byl Huan, poctivý pes, jenž spatřil světlo stromů.
Dík sudbě, jež se naplnila, víc nevrátí se domů.

Tam na palouku ve hvozdech za pásem kde roste vřes.
Tam zakopán byl velký Huan, ten Valinorský pes.

Stála na úpatí hory, tichá a prázdná, když se moře i země rozbouřily hněvem Západu, který zoufalství z jejího chotě proměnil ve strach. Bála se. Na vrcholku by ale snad mohla být v bezpečí.

Hluk rozbouřených vod, které pohřbily všechny děti, dívky a ženy jejího národa, se blížil a sílil, a s ním sílil i její strach. Teď ne! Teď snad nemůže být potrestána smrtí, když se proti Pánům Západu nijak neprovinila. Už je tak blízko vrcholu, tak nesmírně blízko...

Přes úbočí se převalila poslední zpěněná vlna a voda pohltila vše, až na oltář na samotném vrcholku. Tichý a prázdný.

Tinfang ležel na kopečku pod mladými buky za domem Vairë. Bylo časné ráno a na oblohu poprvé vyplouvala Arien se svou loďkou.
Záře plodu Laurelinu tvořila nad jeho hlavou pruhy jemně žluté barvy, jak pronikala skrze kmeny. Ve světle tančil pyl a prach.
Slunce jej příjemně hřálo na tváři a na prstech. Sáhl do brašny a vytáhl píšťalu. Nová píseň byla plná šelestění zlatého prachu, ptačích trylek a čiré radosti.
Zvířata vylézala ze svých úkrytů, elfové vycházeli z domů a společně naslouchali písni. Ta je léčila. Dala jim zapomenout na nedávné útrapy a na nelehký úděl jejich bližních ve Středozemi.

„Berene!" Luthien vyběhla za ním, když odcházel ze síní Menegrothu. „Kam jdeš?"
„Pro silmaril."
„Zbláznil ses?" řekla a chytla jej za ruku. „Stačí, že se zbáznil tatínek! Utečeme spolu a najdeme zemi, kde se můžeme společně usadit," navrhla.
„Ale já tě chci pojmout za svou ženu se vším všudy," řekl Beren rozhodně.
Luthien jej slabě udeřila pěstí do hrudi.
„Možná si myslíš, že když žijeme zde, za Melianiným pásem, že k nám nic nepronikne. Ale my víme o činech Fëanora a jeho synů! I když se ti podaří přelstít Morgotha, máš na krku je. Je to jistá smrt!"
„Přesto půjdu."

Gondolin se tvářil v mnoha ohledech jako dokonalé město. Bylo postavené v nádherném údolí Tumladen, kde byla hojnost zvěře, úrodná pole, vzrostlé sady a louky pro pastvu zvířat. Pod zemí se nacházely bohaté zásoby nerostů a kovových rud. Samotné město bylo krásné jako Tirion ve Valinoru. Čas v něm plynul v radosti a míru, jakoby se jich okolní svět netýkal.
Ulmo skryl kouzly vchod a Thorondor se svými orly střežil nebe, aby se přes hory nedostal žádný špeh nepřítele.
Město se zdálo být nedobytné, ale nakonec bylo zrazeno zevnitř krtky, kteří byli zaslepeni tmou a neuvědomovali si jaké štěstí mají.

Fëanore,

nechoď večer zase do své dílny, ale přijmi
dnes pozvání od Manwëho a jeho ženy Vardy
na hostinu, abychom společně oslavili první letošní plody stromů a rostlin.
Slavnost to bude největší od samého počátku věků a uctíme Eru Ilúvatara.
Mám takovou představu, že se všichni usmíříme a
špatné skutky budou zapomenuty. Má
tušení se obvykle vyplní. A myslím,
že se všichni dobře pobavíme. Ať přijde i tvůj otec Finwë a tvá žena Nerdanel
se syny. Pro dobré vztahy je potřeba obětovat
něco své hrdosti a zapomenout na svár. Tento den se pak
stane novým začátkem pro nás všechny.

Irmo

Balrog u dveří otevřel dveře a pustil Mairona do sálu. Melkor se prudce otočil ke dveřím a netrpělivě mávl na maiu, aby se zvedl z pokleku.
„Tak co? Jak si vedou?" vyhrkl ze sebe nedočkavě.
Sauron jen koukal. Vypadalo to, jakoby by právě právě přišel o rozum.
„Nestyď se. Mluv!"
Mairon jen hloupě koukal.
Melkor naznačil pohyb od ucha. Věrný sluha hned pochopil a vytáhl si koudel z uší.
„Jak si vedou?"
„Až moc dobře, pane."
„Takže stále zpívají?" zeptal se pro jistotu.
„Ano, stále. A do rytmu bubnují na misky."
„Zabavte jim misky. Já z nich ty skřety udělám."

Cesty na západ byly poněkud nárazovou záležitostí, ale ani tak si Círdan nemohl dovolit propustit své nejlepší řemeslníky. Nicméně kromě několika bárek pro rybáře kšefty moc nešly. Přišel proto s nápadem, že bude pronajímat plachty svých lodí pro reklamní účely.

Gil-Galad shlížel dolů na přístav, kde se ve větru nadouvaly pestrobarevné slogany: "Naše kolomaz, Váš splněný sen." a "Filinovy slanečky pro chlapy i chlapečky." nebo "Kupte čtyři židle, dostanete stůl."
Usmyslel si, že zvedne příjmy dokům z královské pokladnice. Kdyby musel ještě jednou spatřit malbu Filinova slanečku, mohlo by to někoho stát život - buď jeho, nebo nechá pověsit toho umělce.