Silmarillion

Maglor dlouho tvrdil, že nechce děti. Miloval hudbu, knihy a samotu. Děti by mu narušily jeho klid.
S přibývajícím věkem se však jeho názor měnil. Uměl si už představit, že by měl starší dítě. Třeba tříleté, které by mohl učit. Předával by mu své zkušenosti a vědomosti. Ale stále nebyl ochoten podřizovat svůj volný čas někomu jinému. To byl taky důvod, proč neměl ženu.
V pozdějším věku si však byl jist, že dítě by přece hen chtěl. K adopci dostal dvojčata Elronda a Elrose. Mnohokrát toho litoval, ale přece jen dosáhl jednoho vítězství, když se mu povedlo chlapce uspat najednou.

Otče můj, pane můj, směr krokům dáváte,
vždy jsem byl poslušen tomu, co říkáte,
hleděl jsem do očí z kalené oceli,
jež tolik poznaly, jež tolik viděly.
Přání a žádosti byly mi rozkazem,
toužil jsem zaslepen být vaším obrazem,
neviděl, neslyšel, myslet jsem odmítal,
když jsem vám po boku co váš pes klopýtal.
Meč svůj jsem vytasil, horkou krev prolíval,
v mrazu a v požáru při vás jsem prodlíval,
bez všeho věřil jsem, že náš voj reptá,
slepý syn, poslušný, na nic se neptá.
Jak rád bych pro vás šel na konec světa,
prosím vás, rozkažte, po mně je veta.

Nerdanel tvořila úžasné sochy, které vypadaly jako živé. Fëanor byl spokojen, protože se jeho žena něčemu věnovala a nebylo to jen plytké plkání s kamarádkami. Byl však spokojen pouze do té doby, než mu Nerdardanel řekla, že má nabídku na vlastní výstavu. Říkala mu, jak je to skvělé a jak dostala nenahraditelnou příležitost.
Fëanor vzplanul, když omílala důležitost tohoto kroku, aby se stala známou výtvarnicí.
„Co znáš za význačné sochaře?“ ptal se. „Třeba Berlini, Michelangelo. Vidíš mezi nimi sochařky?“
Nerdanel zatnula zuby a prosadila si výstavu. Fëanor se rozlítil a křičel něco o emancipaci.
Nerdanel požádala o rozvod, protože může.

Ženy. Byly našimi ozdobami, matkami, bezpečnými přístavy, prameny útěchy... Ale nikdy nám nebyly rovny. Má matka byla úžasná. Byla moudrá, nadaná, vzdělaná, ale přesto vždy žila ve stínu svého manžela a málokdo zná její jméno. A byla krásná. Přes to všechno upadla v zapomnění. Kdo si dnes vzpomene na Nerdanel?
O mých sestřenicích se mluvilo o něco víc. Artanis stála hrdě na náměstí pod Mindonou, když jsme skládali přísahu. Írisse se vzepřela staršímu bratru Turukánovi, aby pak nepřímo zpečetila osud Gondolinu.
Myslím na ně. Myslím na to, kde by mohly být dnes. V tomhle světě, kde ženy mohou nosit kalhoty.

V jedné zemi kdysi dávno žili spolu dlouho a nerušeně. Kdo by taky v té době veskrze moderní řešil, že spolu chodí dva muži. Vodili se ruku v ruce, dokonce se někdy i políbili. Možná si občas někdo povzdychl: „Ach, jak jsou spolu krásní!“
Jenže po nějaké době se v jejich okolí začaly objevovat plnoštíhlé slečny v sukních po kotníky, které měly dlouhé nemyté vlasy. A ty si na ně ukazovaly. Chichotaly se a zakrývaly si ústa. Jiné zase uznale přikyvovaly. Začínali se bát vycházet z domu. Po nějaké době však zjistili, že se jedná o bytosti veskrze laskavé. Slasherky.

V dávných dobách, kdy Středozem osvětlovaly pouze hvězdy, obývali ji Šedí elfové. Pak se na nebi zjevilo velké stříbrné světlo. S tím světlem do kraje zvaného Lammoth připluly lodě. Ty vezly elfy oděné v oceli. Sindar na ně pohlíželi s bázní.
Když se na západě zjevilo zlaté světlo a nebesa zmodrala, vstoupil do Středozemě zástup, jenž vedl Fingolfin. Ten zatroubil na své stříbrné trubky a pod nohama mu rozkvétalo kvítí. Sindar vítali tyto elfy jako ztracené příbuzné.
Usadili se na březích jezera Mithrim.
A když to zřel Thingol, pravil: „Ať mi ti Noldor s celou tou invazí laskavě dají pokoj.“

Artanáro pevně sevřel otcovu ruku. Na nádvoří Barad Eithel zvonila ocel.
„Já chci taky mečovat!“ vykřikl nadšeně.
„A máš na to dost síly?“ vyzvídal Fingon.
Bojující Maedhros pokynul dítěti zbraní.
„Maitimo, podej mi tamten klacek!“ křikl Fingon.
Přidřepl si k synkovi a podal mu osekaný jasanový kmínek.
„Zkus ho zlomit. Až praskne, dostaneš vlastní meč,“ slíbil.
Artanáro s ním marně zápolil. Malinké ruce jej sotva ohnuly. Málem upadl, když se pokoušel zlomit jej přes koleno.
***
Zápasil s klackem každičký den.
„Dneska už určitě praskne!“
***
Vdechl svěží mořský vzduch. Uchopil jasanovou tyč. Praskla.
Otec tu však není, aby dodržel svůj slib.

Melkor láskyplně pohladil černé vejce, které měl Mairon usazené na klině. Bylo žhavé a pulzovalo.
„Brzo se vyklube,“ konstatoval Melkor. Sklonil se na úroveň Maironova klína a zašišlal: „Tatíček uš še na tebe těší.“
„Nešišlej na něj! A nejsem maminka!“ rozohnil se maia a oheň v jeho žilách pulzoval zřetelněji.
„Líbí se mu, když se zlobíš. Podívej,“ řekl Melkor a ukázal na praskliny táhnoucí se přes lesklý povrch. Za chvíli dostalo ven hlavu. Mairon k němu natáhl ruku a dráče mu olízlo prst.
„Jak se bude jmenovat, mami?“ zeptal se Melkor a zastrčil druhovi vlasy za ucho.
„Glaurung,“ rozhodl dojatě.

Nikdy jsem nezůstával dlouho na jednom místě. Když v očích lidí nestárnete, začnete být podezřelý.
Opustil jsem jedno pobřeží a odcestoval na jiné. Nechával jsem za sebou známá místa a známé tváře. Bylo to tak lepší.
Tu dámu v šátku jsem zprvu nepoznal. Minul jsem ji bez povšimnutí. Ona se ale zastavila.
„Ty,“ řekla a ukázala na mě prstem.
Ohlédl jsem se.
„Nevěřili mi!“ zajíkla se. „Posílali mě z blázince do blázince! Říkali mi, že jsi jen v mojí hlavě!“
Nemohl jsem se pohnout.
„A ty existuješ!“ rozeštkala se. „Jak to, že vypadáš pořád stejně?!“
„Bude to na dlouho, Marjorie.“

Na začátku byli dva bratři. Jeden měl příliš velké srdce a mozek jen tak velký, aby se tam vešlo dobro. Druhý měl naopak mozek velký a spřádal velké plány a intriky. Srdce však měl zakrnělé. Zatímco Manwë zpíval spolu s ostatními o lásce muže a ženy, biologické monogamii, zvířátkách a stromech. Jeho bratr Melkor šel proti nim vlastním textem o ohních v zemi, ledu, pavoucích a jiné havěti, análním sexu, nevěře a oceli.
Později, navzdory svému přesvědčení, našel zalíbení v jednom z maiar. O jeho srdci a mozku se toho však ví málo. Přinejmenším jeho poslední podoba (oko) postrádala obojí.