Silmarillion

Ereinion Gil-galad se pousmál a upil z poháru vína. Cítil se klidný, po dlouhé době opravdu klidný. Zvuky z přístavu utichaly, smrákalo se a v krbu vesele praskal oheň. Král pohladil psa a opětoval jeho věrný pohled naplněný láskou.
Vzduch voněl mořem; byl jiný než v Barad Eithel, kde prosycen ledovými krystaly bolíval v plicích. Ale to je už dávno. Vzpomínky na dětství byly jen dávno ztracený sen. Teď byl tady a teď, Velekrál Noldor, těšící se z pocitu dobře vykonané práce.

"Smím dál?"
Dveře královských komnat nepatrně vrzly, když vstoupil Elrond.
Sdíleli ticho ve dvou, rozuměli si beze slov.

Tiše si balil věci. Bude muset jít nalehko, neviděn skrze divočinu, aby se vyhnul hlídkám.
Do stanu mu vtrhnul jeho bratr.
"Doufám, že neděláš, co si myslím, že děláš," zavrčel.
Pokrčil rameny. Nechtěl lhát, a proto mlčel.
"Pro ně? Pro ty blázny z Feanorova domu, kteří nám přinesli jen trápení a smrt? Kolik nás zemřelo na ledu? Říkám, zaslouží si všechno utrpení, které jim Morgoth přinese!"
"Pokud si myslíš, že ho nechám trpět v zajetí Nepřítele, blázen si tady ty."
"Je to bláhovost a sebevražda."
"Tak se můžeme shodnout, že naše rodina je bláznů plná. Nech mně jít," řekl Fingon.

Opět jí přišel navštívit. Otevřela mu dveře s jen těžce skrývanou netrpělivostí. Začal jako obvykle s lichotkami, které mu obvykle byly cizí. Byla to náhoda, že si vybral den, kdy její rodiče odjeli na návštěvu? Kdy její bratři byli na lovu?
Ostatní viděli velkého tvůrce, génia, kováře... Ona v jeho očích viděla pýchu, krutost, aroganci.
"Neteři, opravdu se nerozloučíš ani s jediným pramenem svých vlasů?"
"Ne. Už potřetí se ptáš, a odpověď zní stejně. Odejdi, zde nejsi vítán."
Odešel beze slov... a za pár okamžiků se vrátil. Doufala, že s omluvou.
"Ani oční řasu bys mi nedala, Artanis?"
"A VEN!"

Ke skřetům jsem cítil odpor, ale nemohu říct, že bych je nenáviděl. V jistém ohledu mi jich bylo líto. Byly to ztýrané bytosti, které své dny prožívaly v bolesti a strachu, a k jejich činům je vedlo šílenství.
Nenávist jsem cítil k divokým lidem. Ti se k Sauronovi připojili dobrovolně. Nejvíce se mi znelíbili tím, že okrádali mrtvé. Bezostyšně se zmocňovali zbrojí, zbraní, šatstva...

Plakal jsem, když jsem se slovy lítosti obouval boty mrtvého druha. Na mých chyběla podrážka. Nebyl teď prostor vyhledat ševce. Valar ví, že láska a válka vás donutí udělat mnohé věci. Přesto jsem sám sebou pohrdal.

Glorfindel s Ecthelionem mířili do královského paláce, když zaslechli smích děvčat.
„Ecthelione, kryj mi záda!" zavelel elf a běžel ulicí zpět.
Když Ecthelion míjel tři spanilé slečny, pokývl na ně a usmál se. Vypadaly zklamaně.
V paláci už na něj čekal udýchaný Glorfindel.
„Nemůžeš se chovat dospěle? Proč jim neřekneš, že nemáš zájem nebo, že jsi zasnoubený?"
„To by byla nuda," rozesmál se Glorfindel.

Na chodbě potkali Erestora. Šel tak u zdi, že ji málem otíral ramenem a pány jen nesměle pozdravil.
Glorfindel mu pozdrav opětoval s širokým úsměvem na tváři. Se zájmem jej pak sledoval dokud nezabočil za roh.

Mohla by mít každého, na kterého si ukázala. Elfští princové a hrdinové se klanili až k zemi, s dary zlata a mitrilu přišli vzdát hold její kráse. Její rodiče jí podporovali, ať se nechá vést svým srdcem.
Možná to byl ten problém. Toužila po vášnivé lásce, po vztahu, který překonal příkoří, přála si za své srdce bojovat.

Když ho poprvé viděla, byl špinavý, zarostlý... smrtelný. Hned věděla, že takového ženicha jí otec nikdy neschválí.

A také hned věděla, že ho uloví a vezme si ho, i kdyby se měla postavit hněvu svého otce a samotnému pánovi zla.

Vytrvalost se vyplácí.

A Ungoliant chodila od Stromu ke Stromu, a přikládala svůj černý sosák k jejich ranám, vysála všechnu mízu, a Stromy zahynuly.

Však záchrana je na dosah! Naštěstí troška světla zůstává v silmarilech, v úžasných výtvorech jednoho z nejzručnějších Noldor.

A tak je bezdětný Fëanor po dlouhém rozvažování odevzdává Valar, aby zachránili Světlo před Tmou.

Laurelin a Telperion jsou obnoveny, Morgoth poražen, Ungoliant prchá do stínu, odkud vzešla.

Všichni jásají a slaví. Fëanor je oslavován jako hrdina, a stává se nejpřednějším z Maiar, pozvednut Manwëm.

A pak se ožení a někdy má možná nějaké děti.

*****************

Vidíte? Mohl to bejt jenom drabble.

Toho roku se v Amanu přemnožily veverky. Zdálo se, že na každý strom v Tirionu připadá minimálně pět veverčích početných rodin.
I usoudil Manwë, že je potřeba situaci řešit a svolal všechny Valar na Taniquetilu. Ale ani v létě se ještě nedohodli. Každé setkání skončilo hádkou mezi Yavannou a Oromëm.
Když se léto klonilo k podzimu, začalo to skoro vypadat, že by mohlo pomoct snížit plodnost zrzavých tvorečků. I tento nápad byl proti Yavannině podstatě, ale byla alespoň ochotna jednat.
Když se konečně shodli, zjistli, že se probém vyřešil sám. Amrod a Amras nezapřeli svého otce Fëanora a vynalezli prak.

To, jak nám brali míry, si příliš nepamatuji. Živě však vidím, jak nám pak předávali výstroj.
Stáli jsme předpisově nastoupeni a v ústrety nám přicházela řada žen. Každá z nich přinášela balíček šatstva. Ten pak s obřadnou poklonou předala svému vojákovi.
Později jsem zaujatě sledoval lem rukávu. Švy byly naprosto identické, nikdy předtím jsem neviděl tak precizní práci.
"Společnost královských švadlen neuznává nedokonalost," řekl. "Taky je veliká pocta se k nim dostat. Vede je Nilmairë, která se učila ve Valinoru u Míriel Serindë, a její sestry."
"Jak to všechno víš?" podivil jsem se.
"Jednoduše," zasmál se. "Nilmairë je moje matka."

Být připraven za úsvitu znamenalo vstávat ještě za tmy. Rozčesat a zaplést vlasy, ošetřit řemení zbroje, vyčistit boty, přeleštit plech.
Účesy, výzbroj, výstroj. Všechno stejné. Všechno dokonale nahraditelné.
Ale pod tím vším tváře, z nichž každá měla svůj příběh.

S prvními paprsky jsme spatřili jezdce. Byl to Dúnadan.
"Hledám velitele Lúvaela," křikl.
"To jsou lučištníci, pane. O tři řady dál."
Voják odcválal mezi stany.
"Zatracení elfové," zaslechli jsme ještě. "Všichni vypadají stejně."

"To byl Isildurův herold?" zeptal se.
"Spíš Anárionův," uvažoval jsem. "S těmi vousy mi všichni připadají stejní."
Rozesmáli jsme se ve stejnou chvíli. A doufali, že nás neslyšel.