Silmarillion

Nerwën držela v hrsti pramen zlatých vlasů a rozčileně do něj znovu a znovu zajížděla kartáčem. Zvuk hrotů drásajících zacuchané kadeře ji trochu uklidňoval.
„Prosím tě, dítě…“ promluvil měkce otec.
„Už nejsem dítě!“
Stála urostlá a statečná mezi znesvářenými knížaty a dychtila odejít. Fëanorova slova jí hořela v srdci. Toužila vidět širé nechráněné země a vládnout tam nějaké říši podle své vůle.
„Neopouštěj mě, dítě,“ štkala matka.
„Už nejsem dítě!“
Byla vyčerpaná. Každý den v mysli bojovala s Temnotou. Jak dlouho ještě? Nenya ji studila.
„Řekni, co by sis přála?“ zašeptal Celeborn a políbil ji do vlasů.
Smutně se usmála.

Na dvůr přijelo šest mladíků na uřícených koních a zaplnili tiché místo smíchem a rozvášněným hovorem. Za nimi nesli sluhové uloveného kance.
„Princi Ereinione, žádá si Vás Círdan,“ vyřídil sluha. Čekal, až mladý elf předá koně, aby jej následoval.
Všude bylo nezvyklé až tísnivé ticho.
„Stalo se něco?“ zeptal se, když vešel do Círdanovy pracovny. Stavitel lodí nebyl sám, byl s ním ještě jeden elf.
„Gondolin padl a Turgon je mrtvý. Ti co uprchli, jsou na cestě sem.“ Círdan se odmlčel, vážně na něj pohlédl a pokračoval: „Budeš Velekrálem.“
„Ale to nemůžu,“ vykoktal Ereinion. Bylo mu sotva šedesát let.
„Musíš.“

„To je tvoje práce?“ Vysoký muž v černém sametu uchopil šperk, zvedl jej do výšky a ve světle vycházejícím z vysokého okna jej zaujatě zkoumal.
Nesměle přikývl.
„Precizní. Dokonalé,“ říkal zpola sám sobě. „Tahle linka je tenčí než vlas a přece září docela jasně. Vsazení kamenů je…“ Zarazil se hledaje slovo. „Originální. Tvé dílo je docela originální.“
Nevěděl, co na to říct.
Příchozí pokračoval: „Tvůj talent je neskutečný. Nemyslíš, že je tě tu škoda?“
„Dělám jen svou práci,“ odpověděl.
„A co o ní soudí tvůj pán?“
Pokrčil rameny. Aulë jej vlastně nikdy neocenil.
„A nechtěl bys pracovat pro mě, Mairone?“

„Buduj Spojenectví, posílíš mír?“ Gil-Galad pohlédne s nadějí na Elendila.
„No, ale my jdeme do války. Co třeba … Spojenecká armáda – nezdolná záštita pokojného budování a strážkyně míru.“
„Není to trochu dlouhé?“ zeptá se pochybovačně Ereinion. „Mohli bychom to zkrátit na Spojenectví je mírová hráz.“
„A co třeba: Kupředu za další úspěchy při budování vyspělé středozemské společnosti?“
„Neplatí to spíš na Saurona?"
Velekrál Noldor a Elendil nerozhodně sedí nad sepsanými hesly.
„Dokážeš si představit, že by se s tím ztotožnil obyčejný voják? Možná bychom měli povolat někoho, kdo k nim má blíže.“ Elendil si zamyšleně mne bradu.
„Třeba Elronda.“ Nabídne Ereinion.

Ať už jsi Noldo, Vanya, Teler, Laiquende, Nando, Moriquende, Avar nebo Sinda a tvé kroky vedly různými cestami, nakonec je jedna, která všechny spojuje. Vede k moři a přes něj dále na západ.
Nejprve šli touto cestou na pozvání Oromëho Noldor, Vanyar a někteří Teleri.
Nazpátek tou cestou šli Noldor poháněni hněvem a jen málo z nich se pak vrátilo domů.
Unaveni životem se nakonec na cestu k moři směrem na západ vydali i ti, kteří dříve odmítli. Za vidinou přístavu, kde se třpytí diamanty, se vydali Sindar a Nandor. Laiquendi, Moriquendi a Avari vyměnili temné hvozdy za lesy Vlinoru.