Hetalie

Fandom: Hetalie
Varování: (zatím) nekanonická postava
Království se sklonilo nad potokem. Zabořilo se do bahna u břehu až po lokty a začalo zběsile hltat.
Království připadalo, že mu voda uzluje střeva, ale svět se zdál o něco růžovější. I když to možná byl nějaký nový Feuer (Feuer! Pal!), sakra, jak se to řekne česky? na obzoru.
Třetina lidí mrtvá, nebo v lepším případě pryč.
Mrtvý byl i lotr Wallenstein, nebo to byl hrdina Valdštejn? Království se chytlo za neuměle ovázanou hlavu. Ich weiß nicht. Už ne. Nej.
To bude dobrý. Hlavní je nezaplést se znova do náboženské války. Všechno postaví znovu. Až se postaví na nohy.

Fandom: Hetalia (a trocha staročeských pověstí)
Poznámka: Moje sestra prohlásila, že v tom vidí slash, já to s tím úmyslem sice nepsal, ale… stalo se.
Starý Slovan poslal své děti do světa (zůstal jen Rusko a ten mu přerostl přes hlavu). Netrvalo dlouho, než jedna skupina vyhnala narkomana Markomana z útulného brlohu.
Jedním z nich byl zručný Lučan: uměl obdělávat pole, pást dobytek a dokonce i příst (jediná dívka ve skupině, Děvínka, byla poněkud emancipovanější než se by slušelo). Nejvíc ho bavilo vyřezávat šachové figurky.
Zabral se do toho tak, že vyřezal sto věží. Byli tak krásné, že si jich všiml Česko (který se prohlásil za hlavu rodiny) a začal se jich dožadovat.
Lučan mu je odmítl vydat.
Proto dodnes utěšuje Tešínsko v Propadlišti dějin.

Ambrózie připomínala chutí pšeničný chléb, vlastně i tvarem a vůní, ale byla to ambrózie. A i když nektar chutnal po vodě z pramene, byl to božský nápoj.
Slunce příjemně hřálo, zdálky bylo slyšet ozvěnu moře a klučina, který jednou bude známý jako Řecko, položil spokojeně mámě hlavu do klína a poslouchal, jak vypráví třeba o Alkméně, kterou miloval Zeus a která porodila nejsilnějšího z hrdinů Hérakla − přitom mu máma dala pusu do kadeřavých vlasů a klouček v duchu počítal: Danaé, Létó, Léda (které se mu trochu pletou), Semelé, Antiopa a nymfy, spousta nymf, Maia, Eurynomé... Kam se hrabe počítání oveček.

Řád německý rytířů neměl dobrý den, no, možná víc dní, tak tisíc sto dvacet osm. Rozhodl se chvilku spočinout pod stromem a zkusit přestat krvácet.
„Polsko a Litva ti to zas nandali, co?“ prohodil stín, který na něj zničehonic dopadl.
Stín patřil Maďarsku.
„Ty brečíš?“
„Kdo tady brečí? Jsem zbrocený potem po hrdinském klání, který zrádně vyhráli ti druzí.“
„A potíš se očima,“ zvedlo obočí Maďarsko.
„Ha, to jsou slzy radosti z budoucího vítězství!“
„Tak dobře. Slzy radosti. Mezi námi chlapy.“
Řád schytal družnou herdu do pohmožděné paže a usoudil, že není vhodná chvíle Maďarsko přesvědčovat, že jí penis nedoroste.

Fandom: Hetalia (poznámka pro neznalé: Berwald=Švédsko, zbytek si domyslíte. Není to nic moc, ale bodík je bodík)
Venku začaly burácet rachejtle prvních nedočkavců a zadlužený Francis už zase sbírá zakutálené drobné pod postelí…
„…Ani na petardičku,“ povzdychl si nad prasátkem a šel vyškemrat do oblíbené vinárny skleničku na sekeru.
Nad ní – přemýšleje o svém smutném údělu – dostal skvostný nápad, jak si vydělá…
Běžel domů a prohrabal svou chambrette. „…Někde tady přece musí být!“
Konečně vytáhl svůj poklad! Snad ještě k něčemu bude…
Berwald posměšně pozoroval jeho počínání. „Snad si nemyslíš, že v korzetu na někoho uděláš dojem?!“
„Bah! Naparuješ se, protože jsi skopnul z předsednického křesla malého Vašíka, když ti pořád chodil zhasínat v rámci úspory energií!“

Pro Amaron k narozeninám. Nizozemsko a Belgie po napoleonských válkách.
Willem, Spojené království nizozemské, se unaveně posadil do křesla. Po posledním kongresu ve Vídni měl plno práce. Správa kolonií, zařízení pokojů pro sestru a bratra – žádná levná záležitost…
Zul si pravou botu. Stále měl nohy oteklé od těch zpropadených valčíků.
Navíc ty věčné neshody se sestrou… Ale co, Napoleon byl kdesi na ostrově a v Evropě zavládl mír – žádné války, žádné revoluce.
Po sundání levé boty objevil na punčoše díru. Vyhodit? Taková rozmařilost.
Belgie měla k revoluci řadu důvodů – náboženství, jazyk, hospodářství,… Bratrova smrdutá ponožka, která na ni významně čekala u košíku se šitím, se do učebnic dějepisu naštěstí nedostala.

Arthur Kirkland, personifikovaný anglický národ, byl znepokojen. Natolik, že zcela zapomněl na šálek čaje, který od páté už dávno vychladl.
Záhadné bestiální vraždy. Nic nového. Tohle ovšem byla úplná pandemie.
Arthur si prohlédl mapu propíchanou červenými špendlíky. Čím blíže epicentru tím krvavější síť. Byla v tom jistá logika. To, že se na jeho území akumulovali detektivové, muselo nutně vyvolat odezvu. Stará paní, belgičtí i angličtí gentlemani, to pochybné individuum s modrou policejní budkou...
Jenže proč právě tohle hrabství? Otevřel se tam jícen pekel? Obzvlášť krutá kletba?
Zazvonil telefon, Arthur zvedl sluchátko a nakrčil husté obočí.
„Nechte mě hádat. Zase Midsomer?“

Varování: neveselá historie
Snad už je drabble konečně správně. Jinak mi slova žere šotek.
Prvně si toho všiml, když se vlekl zpátky domů s Ruskem s vypáleným srdcem za zády, s Ruskem se šíleným úsměvem a se zatraceně rychlými střelci všude kolem a s nekonečným mrazivým Ruskem před sebou.
Kdepak je císař teď?
Shrnul mokré vlasy stranou. Na rukavici mu zůstal vlas a Francis se dal do smíchu.
Koneckonců na to měl nárok.
Vídeňský kongres – ten vlas vyrostl znovu, zvláštní, revoluce – šedina č. 3,… ten pruský hajzlík - 4, komuna - 5,… Verdun, Somma, Marna - 17 – šlo to stále rychleji – Polsko, Belgie, a pak
Oradour-sur-Glane bylo číslo 30.
Pak přestal počítat. A trhat.