Hetalie

Bystré oči potomka šmejdily po pokoji. „Tati, ty sis jí nechal?“

Gilbert Beillschmidt přejel po rukávu vojenské uniformy. Věděl, že už ji nikdy neoblékne.

„Strejda Ludwig říkal, že tu svojí spálil.“

Prusko se uchechtl. Bratrova říšská róba je dobře ukrytá.

„Hele, kluku, víš, že mě tvoje maminka ráda tahala za nohu? A že jsem jí musel sloužit?“

Uši našpicované, oči vykulené. Hltal každé slovo.

„Stála v téhle místnosti. Špehovala. Byl jsem nepřítel. Co na tom? Vzal jsem ji do náruče… a zbytek je historie.“

„A tati? Kdo vás po válce rozdělil?“

„No... buď má nebetyčná hloupost, nebo tvůj strýček Ivan.“

Voda se valila vpřed přes peřeje. Divoce, nenasytně posilovaná soutokem dvojice řek. Obě tvořily přirozenou hranici mezi státy Konfederace a Unie.
Měl sis to rozmyslet. Neměl jsi tam svoje sestry nechávat, hlásek svědomí se ozval v indiánově hlavě. Potlačil ho, zkoumal cestu skrz rychlý proud. Nebyl čas váhat, když zaslechl hlasy, vrhl se do vody.
Výstřely, hvízdající kulky.
Výkřik, plný bolesti.
Dvojice střel ho zasáhla. Šok otupil bolest, ale z ramene a boku silně krvácel. Ztratil vědomí, nechal se unášet proudem.
„Rychle! Honem! Ztratil spoustu krve!“ Ženský hlas.
Neochotně otevřel oči.
„Vydržte!“
Zachránil mě nádherný anděl, víčka mu pomalu klesla.

Německý velitel se podrbal na zátylku. Z nastalé situace nebyl nadšený. Francii dobyli napůl. A teď přišel příkaz shora… postarat se o národ Francie, aby Němce nemohli pomlouvat.

„Něco k jídlu?“ vykoktal ze sebe. Hleděl do očí vzdorovitého Francouze.

„Německé blafy nejím!“

„Ani pití si nedáš?“ Další odmítnutí. Pivo je moc hořké na jeho žaludek.

Němec už málem rezignoval, pak si vzpomněl na víno od přítele. Měl ho vypít během zvláštní příležitosti.

„Hm, pozdní sběr, výběr z hroznů. Přiznej se, že tys to víno otrávil?“

Ludwig zpanikařil a zhluboka si lokl.

„Je mi líto, teďka jsi tomu zkazil veškerou chuť.“

Arthur Kirkland na sebe zkoušel navléknout uzounkou košili, přes ni přehodit brčálově zelený frak a na hlavu narazit široký klobouk s přezkou. Mladší sourozenec zápolení se zájmem sledoval.

„Co máš za kostým?“

„Skřítek. Slíbil jsem Irsku, že jako mecenáš zdejších slavností se jich letos i zúčastním. Byla nadšená!“ Arthur se soukal do sytě oranžových nohavic, přes židli měl přehozené kalhoty, též laděné do zelena.

„Chybí pracovní obuv. Říkals, že ti nějaký boty zbyly z loňska.“

Amerika se přehraboval v botníku, než našel poklad… botičky s červenými a bílými pruhy.

Angličanovi se před očima dělaly mžitky. „Viděl jsi vůbec někdy leprikóna?“

„Přečteš mi pohádku?“

Německo polkl. Už si nemyslel, že potomek Říma na něho tu naivitu jenom hraje.

„Ale… ty jsi zajatec,“ odvážil se namítnout.

„Jo, to jsi říkal. Tak přečteš mi jí? Vaši, německou?“

Rezignoval a sáhl po knížce. „V zemi německé se narodila dívka s pletí jako sníh. Byla…“

„Hezká?“ vyzvídal mladíček.

„Moc. Ale nepřerušuj mě, jinak knížku vrátím do regálu.“

Felicianovi se vrtěl, popotahoval nosem, kňučel, ale už ho nepřerušoval.

„A zlá babice podala Sněhurce otrávené jablko…“

„A věděla, že je otrávené?“

„Ne, jinak by ho přece nesnědla.“

„A nebude jí špatně?“

Odložil knihu. Na tohle nemá nervy!

Moderní doba má svý mouchy , povzdychl si Gilbert, když pokládal lejstra na stolky. Konal se summit, i když spíš sabat, slet čarodějnic. Klapání podpatků, nevraživé vrčení, propalování pohledem každého, kdo vstoupil.

„Arthure, taky by tě neubylo, kdyby sis to sako zapnul!“ prskla zlostně jedna z předních členek.
„Tak to tak neprožívej, drahá Natašo.“ Gilbert ji oblažil zářivým úsměvem. Ohnala se po něm, uhnul.
„Na to slovo začínám být alergická,“ zabručela Wang.
„Summit?“ uchechtl se Němec.
„Kvóty. No uznej, dřív tu byl klid a teď? Jedna velká slepičárna! Chci být zase muž!“
Gilbert dusil smích. Tak už i Čína uznává patriarchát?

Vracela se na ranč, domů, po noční směně. Myslela, jen na odpočinek, postel a spánek. Ve chvíli, kdy autem zabočila na příjezdovou cestu, se jí veškeré pomyšlení rozplynulo. Viděla, že před domem parkuje další auto.
Na schodech i v chodbě ji uvítaly šlápoty od zabahněných bot, dvoje.
Ani jeden se nepřezul, napadlo ji kysele. Stačilo, aby šla dál, do kuchyně. Zavanula k ní i vůně burgerů.
„Ahoj, Cass, doufám, že ti tahle přepadovka nevadí.“
V kuchyni se povalovaly obaly od hromady burgerů a vypité lahve. Nad alkoholovým zápachem nakrčila nos.
Držte mě! Můj domov ze škatulky!
„To si oba uklidíte!“

Malé možná-nárůdky, potomci personifikovaných zemí, si vyprávěly strašidelné historky.

„A rozdrásal jim hruď!“ vypískla culíkatá Amerika a ostatní vyjekli. „Teď ty.“

„Ta hra je blbá,“ ohradila se česká holčička.

„Všichni něco řekli!“

Podvolila se. „V kočičím království, plném koťátek…“

„Hej! To není horor!“

„Kočičí holčičky si hrály na zahradě, zpívaly, bylo Velikonoční pondělí. Objevil se vlk s dlouhým prutem se třemi stužkami… modrou, červenou, bílou. Přeskočil branku a začal koťátka bít… až byly kočičky čerstvě nařezané!“

Vřískot. Dovnitř nakoukla hlava. „Strejdo Gilberte, na co máš ten prut?“

„Jsem velký zlý vlk, víte?“ Zavolal do chodby. „Miláčku, jdu ti nařezat kočičky!“

Amerika listoval brožurkou. „Moderní drezura se dopustila velké řady omylů. Zvířatům bylo zajištěno humánní zacházení poté, co vešel v platnost Noseyin zákon.“

„Co to bylo za ženskou?“ Arthur si navlékal střapatou lví hřívu a tlapky.

„Týraná slonice,“ přišla pohotová odpověď. Francie už pózoval v kostýmu opičáka, zato Angličanovi se do lvího kostýmu nechtělo.

„Kejv jsem na to jenom proto, že je to pro charitu. Tak kde jsou ty děti?“

V jeho zorném poli se objevili Kiku a Ivan. „Co vy tu děláte?“

„Nó... Amerika nám slíbil, že nám ukáže něco, co jsme ještě neviděli,“ zakřenil se Rusko.

„Ty mrňavej hade!“

„Alfréde, nafouknul jsi míč?“

„Dá se.“ Kiku kontroloval tvrdost.

„Tak jo. Pravidla všichni znáte?“ Čína se potřebovala ujistit, že zápas proběhne v klidu. Vždyť to byl jenom fotbal.

Zamumlali, že tohle nemusí řešit. „Fajn, výkop!“

Pustili se do sebe. Osa proti Spojencům. Wang dělala rozhodčí.

„No jasně, aby ten Němec pořád jenom nefauloval! Umíš taky něco jinýho?“ Zazhvízdal Rus.

„Ty máš co říkat! Co kop, to faleš!“

„Ludwigu, nerozčiluj se. On prostě jenom neumí…“

„Ále, další fašoun promluvil!“

„Tohle si vyprošuju, Arthure!“ vyprskl Antonio.

„Pánové, buďte v klidu.“

„Mám těch narážek dost! Chcete to, máte to mít! Hrr na ně!“