Hetalie

„Už dost! To jsi přehnal! Vyzývám tě na souboj!“
Je ta holka vždycky tak krásná, když se čertí? Šedovlasý mládenec se pousmál.
„Co za to?“
Zarazila se. „Jak to myslíš?“
„Bez odměny pro vítěze není pořádný souboj. Ale to ty přece víš.“
Utahoval si z ní. Věděla to, nechtěla se však vzdát.
„Pokud prohraješ, budeš mi celý týden sloužit. A jestli to dopadne jinak, daruji ti svého nejlepšího koně.“
Souhlasil. Nejdřív odolával, nakonec ale potupně prohrál.
Musel jí čistit boty, vařit, dokud nebyla spokojená, zkoušet její šaty. Teď se přiblížil a nečekaně ji políbil.
„Tomu se říká vzpoura, má paní.“

„Tak kdy mě vyzkoušíš?“ Hnědovlasý nervózně přešlápl.
„Až si dočtu noviny,“ odbyl ho blonďák. „Na co to vůbec je?“
„Mám si zapamatovat jména zemí, odkud přijedou renegáti.“
Arthur zbrunátněl. „Nečuč na ty kovbojský filmy. Jsou to delegáti.“ Podíval se na seznam pozvaných a na mapu před sebou. Začal mu ukazovat jednotlivé země. Hlavní hrdina těžce selhával. „Přestaneš číst Kapitána Ameriku. Začínáš blbnout.“
Tvrdá slova. Zafungovala. Amerika se začal snažit. I když… „A tohle poslední bílé místo na mapě?“
Arthur se zadíval pozorněji. „Vážně to chceš vědět?“ Přikývnutí. „Tam byl kdysi nápis. Vyrobeno v Číně.“
„Tak to ji nesmíme zapomenout pozvat!“

Španělsko pozoroval dospívajícího chlapce. Opíral se o zábradlí terasy, nejspíš si chtěl uplivnout. Jak je to dlouho, co ho vyrval z rukou Osmanské říši? Za celou dobu si k tomu náladovému stvoření nedokázal vytvořit pouto. Předsevzal si, že z něj vychová gentlemana. Nadlidský úkol.
Teď se k němu Romano obrátil, v očích znechucení. „Už nejsem dítě! Přestaň mě furt špiclovat!“
Antonio pamatoval doby, kdy ho hnědovlasý chlapeček tloukl do břicha, žvatlal: „Vať mi jajče! Vať mi nos!“ Ten roztomilý klučina zmizel. Místo něj tu stálo klející, věčně nespokojené cosi. Za chvíli ho vztek přejde. Přijde loudit. Měl rád tohle usmiřování.

„Slíbils mi pohádku!“
Jasně, otravuješ s tím už aspoň hodinu. Rozmrzelý blonďák se ušklíbl. Kolikrát se proklel za rozhodnutí uvázat si tohle „věčné dítě“ na krk.
„Tak teda jo. Byl jednou jeden klučina…“
Vojákova mysl horečně pracovala. V hlavě mu rotovala čísla. Trojka je skvělá! Kluk musí mít společníky. Ti mu pomůžou s úkoly. A za to si vyslouží dary, taky tři. Tři krát tři je devět! Není snad devítka nejmocnější magické číslo? Ludwigu, jsi génius!
Snažil se Feliciana vtáhnout do příběhu. Marně. „Co ti zas vadí?“
„Tuhle pohádku jsi mi povídal včera.“
Blonďák si povzdychl. Dětem se zkrátka nezavděčíš.