Hetalie

"Stůj, lumpe!" Příslušník "policejních sborů" a jeho ruský kolega honili dva mladíky, známé firmy. "Tu zprávu nám dáte! Je to rozkaz!"

Navedli je do lesa, vhodili lísteček do vydlabaného stromu a důkladně se schovali.

"Vidíš je?"
"Ne. Počkej, není to mrtvá schránka? Totiž... kamarád vyprávěl, že to používají ruský špióni."
"Klid, soudruhu, já tě neprásknu. Vytáhni ten lístek."

Z přiloženého vzkazu nebyli moudří.
"Rusko ho má malého. Co to znamená?"

Národy Česka a Slovenska hýkaly smíchy. "Ivan je přerazí, až to přinesou."
"Vieš čo? Mňa sa zdá, že český STBáci, aj tí ruský, sú rok od roka..."
"Pravdu díš, braček."

Necítil se ve své kůži, když předstoupoval před královnu.

"Pane Kirklande, posaďte se."
"Postojím, madam."
"Sloužíte vlasti již mnoho staletí, velmi si vážím Vaší práce. Nicméně nová doba žádá oběti a země si nemůže dovolit, aby ti, kdož ji reprezentují, nežili příkladně. Oženíte se, pane Kirklande."
"Ne... to... to nemůžete!"
"Berte to jako rozkaz."
Těžká ruka vévody z Edinburghu mu dopadla na rameno. "Odvahu, chlapče. Sezvala Vám celou delegaci."

Byla to noční můra. Šlechtičny v patách, každá ho zkoušela lovit jinak. Donutil se kleknout si před královnu a prosit jako hříšník.
"Ale pane Kirklande, vždyť to bude bolet jenom chvilku."

Nebyla to záviděníhodná situace. Blonďák a brunet, oba ozbrojení. Souboj ve skladišti. Nedokázali jeden druhého zasáhnout. Pak se ozval skřípavý zvuk.

„Tvý gorily to tady zamkly,“ ušklíbl se Čech.

„Říše prohrává, vaši vojáci zahánějí naše. Kdo myslíš, že to odskáče?“ Němec zafuněl.

„Knírač by se zbavil mazla? Tomu se mi nechce věřit. Ví, že tě nemůže zabít?“

„Jsou horší věci…“

Podle zvuků zvenčí to vypadalo, že se vojáci chystají sklad vyhodit do povětří.

„To nemá řešení,“ zaprskal Němec. „Vyznáš se tady. Dostaň nás odsud.“

Nepřítel měl pravdu. Účty si mohou vyřídit, až budou v bezpečí. Společnými silami rozbili okno. Přežili.

Bylo to komické. Bratři, stejný účes, ošacení. Jeden pracuje pro Říši, druhý pro ně. Angličan polknul. Pokud zvolí špatně, vydají Německu poklad.

„Feliciano a Romano Vargasovi. Kdo je kdo? Fakt nevím. Ptát se na jména nebudeme, můžou lhát.“

„Co zkusit trik?“ Navrhoval Rus. Hodil jim rajče. Skočili po něm oba. Tohle nevyšlo.

Arthur našel fotografii přísně se tvářícího Německa. Roztřásli se jako ratlíci.

„Vzpomínám si, že mi Antonio říkal o mateřském znamínku… tam vzadu.“

Naskákali na ně. Mladík po levici řval: „Co mi hrabeš na zadek, úchyláku?“ a chlapeček po pravici pištěl jak holka. Konečně našli znaménko. „A máme tě!“

Velmi nerudný kníratý pán si opovržlivě přeměřoval nervózně se tvářícího chlapíka.

„Taková potupa! Můj nejlepší generál! Měl bych vás dát zastřelit!“

„To by jaksi postrádalo smysl…“

„Mlčte! Beillschmidte, vy hlavo skopová, proč jste toho Rusáka urazil? Víte, jaký má na Stalina vliv?“

„Pane, já…“

„Tak strategický spojenec a vy ho ztratíte… kvůli čemu?“

„Kvůli po… polévce.“

„Co?“

Ošil se. „Nabídl mi boršč a spoustu vodky. Ušklíbl jsem se, asi si všiml. To ten kopr…“

„Mein Gott! Pošlu tam Ribbentropa, snad bude mít víc štěstí! Válka musí být, rozuměl jste? Ještě tam v tom Sovětském svazu budeme všem pro smích! Zmizte!“

„Za nimi!“

Němec měl ošlehané tváře. Vojáci zakopávali o zmrzlé hrudky, propadali se do závějí a jen vidina vítězství je hnala za nepřipravenými sovětskými cvalíky.

Dostihli je. Padali po zádech do sněhu, ruce bořili do závějí. Velitel vydal pokyn, aby muži nikomu neublížili. Sám se sklonil nad postavičkou v beranici.

„Na tenhle okamžik jsem čekal, Braginski,“ ucedil. „Brzy poznáš, čeho jsem schopný.“

Sovět se uchechtl. „Vsadíš se?“

Byla to past. Zatímco skupinka neschopných rozptylovala Němce, ozbrojená jednotka se jim dostala za záda. Ludwiga srazila k zemi cizí pažba. Ivan vstal a přitáhl ho k sobě. „Teď si budu hrát já...“