DMD č. 20. pro 20. 4. 2012. Téma: Nástup!

Tetičku by jistě nepotěšilo, kdyby věděla, že se Nancy nevěnuje vyšívání. Jenže být lovcem krokodýlů je mnohem zábavnější a prateta po obědě projednou usnula, takže nehrozilo, že by na to přišla. Leda by byla drak a svůj spánek jen předstírala.
„Margaret, Lilly!“ ozvalo se náhle ze zahrady.
„Okamžitě se vraťte sem!“
A pak že draci neexistují. Nancy si rychle opláchla ruce a spolu se sestrou naklusaly před tetu. Ta se už už nadechovala, aby jim vytkla jejich hrubě nevhodné chování, ale pak se pořádně podívala na Peggy.
„Co jsi to proboha prováděla, Margaret?!“ zhrozila se.
„Byla jsem krokodýl,“ přiznala tiše.

Spíš BJB, chtěla jsem psát něco jiného, ale to bych se nemohla předtím dívat na ten film, trochu mě to vzalo.
„Nástup!“
Nezvládnu to. Nešel bych tam, ani kdyby mi neříkali „Nechoď.“ Pro ten pocit, že mě neodsoudili. Tolikrát jsem měl potřebu to ze sebe vyřvat. To přiznání. Nevyšla ze mne nikdy ani hláska. Dokonce jsem sám sebe chtěl přesvědčit, že mám Anku rád. Ne, že ji miluju. Ale nemůžu ji napořád sobecky okrádat o štěstí, o sebe, o lásku. Zřeknu se lásky, budu tvrdit, že mi to nevadí. Zřeknu se vztahů, protože mi prý nic neříkají. Že mi to nic nedává.
Opustit nynější přátele. Najít si nové a na rovinu jim to říct, by bylo snazší. Vyhnout se odmítnutí stávajících.

Poznámka 1: Doufám, že jsem nikomu neukradla nápad.
Poznámka 2: Asi by si to zasloužilo lepší zpracování. Ale nějak jsem ten nápad nechtěla opustit.
Poznámka 3: V těhle událostech se až tak nevyznám, za jakékoli opravení historických nepřesností budu ráda.
Na pražském hlavním nádraží se tísnil hlouček lidí. Rodiny se loučily se svými dětmi.
Ty mladší se těšily na výlet, na všechno, co je čeká.
Na starší dopadala atmosféra doby, strach z definitivnosti dočasného odloučení.
Děti nastupovaly do vlaku.
Se svými pár věcmi.
Dvacet dětí.
Pouhých dvacet dětí.
Celých dvacet dětí.
Rodiče je ještě naposledy uklidňovali. Ještě jim naposledy mávali.
Děti jim mávaly zpátky.
Některým se po rodičích už teď stýskalo.
Některé si uvědomovaly, že za pár dní budou mít nové rodiče.
Všechny čekala dlouhá cesta a velká změna.
Nástup ukončen, vlak vyrazil.
Za pár dní měl dorazit do Londýna.
Poznámka vysvětlovací: Drabble se snaží odkazovat na první Kindertransport, na jehož vypravení se podílel sir Nicholas Winton.

„Táááák, vypití téhle láhve oslavíme Nástupní hrou.“
„Co je to Nástupní hra?“
„Nastoupil jsi do ní dobře. Pointa je v tom, že v každém souvětí musíš použít alespoň jedno slovo nástup nebo jeho jiný tvar.“
„Co je to za nástupní blbost? Nastoupila ti ta tequila snad do hlavy?“
„Napadlo mě to, když jsem minulý týden ožralý jel metrem a stále hlásili, ukončete výstup a nástup. Pak na mě ale nastoupil revizor a vystoupil mě.“
„Mně jednou sbírali policajti, když jsem usnul na nástupním ostrůvku.“ Vrznutí dveří.
„Hoši, alou spát.“
„Mami!!!“
„Okamžitě nastupte do postele.“
„Fajn, stejně to byla Nástupindní hra.“

Probudil se a bylo mu bídně. Když si šáhl na čelo, připadalo mu dokonce, že má teplotu. Úplně hořel. Ale nemocný být nemohl. Přeci jen se nacházel v Nebi – na místě věčného klidu, míru a hlavně na místě, kde něco jako rýmička neexistuje.
Nejspíš to bylo tím hrozným snem, co se mu zdál. Tisíce lišek tančících kolem táboráku a tvářících se velice posměšně. A všechny držely v packách sirky, kterými chrastily do rytmu. Zamračil se. Vážně se dnes necítí. Musí se vyhnout rozcvičce.
„Nástup!“ Je to tady.
„Dneska ne, Miroslave.“
„Ale Jene, snad jsi to včera zase nepřehnal s vínem?“

Byly dny, kdy měl John tisíc chutí svého spolubydlícího utlouct k smrti nejlepším jablečným závinem paní Hudsonové. Pokud možno horkým a dosud nenakrájeným.
Byly dny, kdy by se spokojil s rozbitím houslí o Sherlockovu chundelatou hlavu. Jako třeba dnes.
Sherlock Holmes prováděl sociologické experimenty v koupelně.
„Jsem voják ve výslužbě,“ prskal John. „Mám naordinovaný klid, ne další traumatické zážitky.“
Detektiv ani nemrkl.
„Jestli tě to uklidní, psal Lestrade.“
„Kvůli tobě mi vystydl čaj.“
„Únos. Žádné zprávy, žádné vydírání, nic.“
„Nikam nejedu,“ trval na svém doktor.
Trucovat vydržel přibližně 4,17 sekundy.
„Tak si nastup!“ pokynul Sherlock k taxíku.
A John nastoupil.

Předchází mému drabbleti Nepravděpodobné výsledky. Věnováno všem falešným i skutečným bílým plášťům :).
****
Založit šlechtitelskou stanici? Nevíte, jaké je to martyrium. Už jen toho papírování! Sestavit projekt, vymámit grant, zfalšovat podpisy, skutečně postavit nebo pronajmout barák, pořídit zvířata, koupit papír do tiskárny a náplně do propisek.
Když to všechno konečně dokázal, uvědomil si, že je v budově sám. Jen dole se poflakovalo několik dělníků...
Na stole leželo lejstro z inspekčního úřadu oznamující brzký příjezd někoho nepříjemného.
Zahleděl se na ty zasloužilé muže, povalující se v trávě a hledící na obzor. V hlavě se mu mihla úsporná žárovka.
„Inženýři, pozor!“ Před manažerem Zuchtem stála parta přírodovědců. Mají přeci bílé pláště, co se může pokazit?

Psychicky vyčerpaná a poznamenaná dnešním bonusem jsem tentokrát téma obešla.
Varování adeptkám (adeptům) učitelského povolání:
Jen co se na chvíli k tabuli otočí, ze třídy slyší řev, cuká jí v obočí. Obtloustlá Iveta žaluje na Zuzku, že prý ji ukradla pět kaček na zmrzku. Honza si na Petra otvírá pusu, vylil mu na sešit čtvrt litru džusu. Pak v zadních lavicích strhne se bitka, perou se ostošest zlotřilá dítka. Dalibor na kluka před sebou plive a holky vepředu broukají tklivé písničky z cédéčka Lucie Bílé. Po pěti minutách tady v té třídě její tvář barvou se podobá křídě. Horší než v horroru Alfréda Hitchcocka! 6.B vzdělávat je práce pro cvoka.

„Všichni sem, fofrem!“ ozval se neočekávaný, ale notně podrážděný ženský hlas silou prcka svrženého nad Hirošimou a naznačoval, že kdokoliv by si dovolil neposlechnout, dopadne podobně jako již zmíněná Hirošima.
„Kdo je za to zodpovědný?“ otázka byla vlastně řečnická, ale mířená na všechny čtyři, tedy pět, ale Leandros právě vyprovázel dámskou společnost zadním vchodem.
„To jsem byl asi já,“ udělal Viktor malátný krok vpřed a stabilitu našel až díky Jessiemu, „nezvedl jsem prkýnko.“ Prozradil nechápavým mužským obličejům.
„Proto je celý hajzl od krve?“
„Asi jsem si trochu ublinkl.“
„CELÝ od krve! Plus koupelna!“
„Hádám, že jsem si ublikl trochu víc…“

Poznámka: Fandom stejný jako u Rodinné podoby, ale návaznost to přímou nemá. Takže tohle drabble se neodehrává proto, že první drabble, ok? :))
______________________________________________
„Všichni na ranní nástup! Pohněte si!“
Kovové dveře se otevřely a na cele se rozsvítilo. Pět hodin - čas vstávat.
Jessica se otráveně přetočila na druhý bok. Ten Lexík, co si šlehla večer, ještě nejspíš účinkoval. Kurva!
Zkusila si stoupnout.
Hlava jí třeštila a žaludek měla vzhůru nohama, ale co mohla dělat?
Všechny její spolubydlící už byly venku. Dobře věděly, že do nástupu zbývá jen několik minut.
I Jessica to věděla. A ani ona nechtěla skončit na samotce. Znovu.
Ještě tepláky a vlasy sepnout do culíku.
Už na ni čekají dozorci, i ta odporná snídaně.
„Hurá do nového dne!“ zamumlala otráveně.
______________________________________________
Pozn.2: Lexík = Lexaurin (lék, který se používá proti úzkosti a depresivním stavům, utlumuje organismus, přináší příjemné pocity, je silně návykový; ve věznicích je samozřejmě zakázaný - jeho držení)