Hetalie

„Co si čteš?“
Nepřekvapilo ji, že bratr ani nezaklepal.
„Knížku o koních. Teď, v moderní době, hodně pokročily metody drezury. Nerada bych se dopustila nějakých omylů v moderní drezuře.“
„Ty a omyly u koní?“ Arthur se upřímně podivil. „Děláš chyby spíš v životě, vůbec ne v práci nebo u zvířat, Cass. Zvířata u tebe na ranči tě úplně zbožňují. No a drezuru znáš, moc dobře. Nepotřebuješ se zaměřovat na omyly, když zrovna u koní máš pevnou ruku a cit. Zaměř se spíš na rozšíření ranče jako takového a sežeň si pomocníky. Jsi na všechno sama.“
„Hlásíš se dobrovolně?“
„Já?“ Zaskočeně.

Častokrát netušil, co od života čekat. Vystřídal spoustu rolí i zaměstnání. Byl školákem, pomocníkem, poslíčkem. V mafiánské hierarchii se vypracoval od píky, nehledě na to, že byl syn dona. Nic nedostal zadarmo.
Brzy po návratu z rodinné dovolené na Havaji obdržel povolávací rozkaz. Na svůj osobní seznam si přidal další položky: bisexuál a voják. Tím to neskončilo. Roky ubíhaly a on se pokoušel žít svůj život, jak nejlépe mohl. Stálo to nervy a úsilí. Po otci se stal novou hlavou rodiny, donem, získal si respekt. Nestačilo to.
Teď ho čekala nová role, partnera a otce. Byl to výlet do prázdna.

Cítil se nepatřičně kamkoliv přišel. Za světové války byl raději na frontě než ve velení. Nebavilo ho plánovat někde v bezpečí, když na bojišti umírali lidé.
„Johne? V pohodě?“
Arthurův hlas ho vytrhl z myšlenek, pospával v křesle.
„Jo, jen… s tím, co se děje… nejsem dvakrát nadšený.“
„Bude to dobrý. Rozvedete se a půjdete si oba po svém.“
„Snad máš pravdu,“ promnul si oči. Jeho výrazným poznávacím znamením byla snědší kůže.
„Pořád si všude připadáš jako vetřelec?“
„Hm… na mně je indiánská krev poznat,“ smiřoval se s tím dlouhé roky. Vydobyl si i uznání jako jeden z Ocelových velitelů.

Nesnášeli školení, většina z nich byla nezáživných, nudných, pro všechny bez rozdílu. Jediným světlým bodem byla možnost jít pohromadě do hospody, ovšem tentokrát to byla jiná liga.
Gilbert je vzal do sladovny, ne jedné z těch moderních, ale do staré, spojené s pivovarem.
Dostali možnost projít si prostory, ochutnat různé druhy piva, i se něco nového dozvědět.
Průvodcova otázka však většinu přítomných, mužských národů zanechala v rozpačitém mlčení.
„Retenční schopnost sladu?“
Žili staletí, byli nesmrtelní, ale tohle slovo neznali.
„Nevíte, pánové?“ Průvodce viděl bezradné pohledy.
Netušili, ani Gilbert s Ludwigem ne.
Čekal je zábavný, dovzdělávací večer plný piva a sladu.

Když Rakousko rozdělil Itálii na poloviny, nechal si tu poslušnější. Španělsko vyfasoval staršího, podstatně uječenějšího, drzouna. Tehdy byl mladý. Chtěl služku pro všechno, jenže nepočítal s Romanovou tvrdou palicí.

Dokázal se dostat do všelijakých malérů. Antonia polilo horko, když si vzpomněl na potyčky s roztouženým Francouzem nebo na den, kdy doslova vyrval Romana z pařátů Osmanské říše. Ne, že by se za to dočkal nějakého vděku.

Ale všechno mu vynahradil pohled do očí malého drzounka, když k němu, zmoženému starostmi, přišel malý trapitel s plátnem a zamumlal: „Namaluj mi svět.“ Takových dnů přibývalo a jejich svět měl stále více krás.

Ruka udělala tah štětcem po plátně. Pod obratnými prsty malíře vznikala kombinace malby a částečné fotografie. Pomalu namočil štětec do zelené barvy, opatrně nanášel vrstvu po vrstvě. Dával si záležet i na detailu pouhého oka, potřeboval, aby barvou odpovídalo oku muže na fotografii.
Ve válce múzy mlčí, vybavil si latinské přísloví. Inter arma silent Musae bylo pravdivé. Za války po štětci a plátnu nesáhl, nemohl. Přenášet na plátno tyhle vzpomínky bylo bolestivé i pro něj, národ.
Tak… poodstoupil od stojanu. Zítra dodělám poslední detaily. Obraz měl rozpracovaný delší dobu. Na výstavě se vydraží… litoval, že Arthur Kirkland se toho nedožil.