Krutá budoucnost

Byl to naprosto převratný vynález, na který nejen odborná, ale i široká veřejnost čekala už dlouho. Výrobků bylo objednáno přes miliardu kusů ještě dřív, než byla jeho finální verse uvedena na světových technologických veletrzích. Média nešetřila chválou a mluvila o revoluci podobné, jako byl vznik knihtisku nebo internetu.
Malý datový čip se implementoval pod kůži na spánku a napojoval přímo na nervovou síť v mozku. Zároveň se dokázal připojit k internetu. K vědomostem!
Čip měl tvar patentky, proto „Zapni si patentek!“ se začalo výsměšně říkat těm, kdo se na něco ptali. A pak i všem těm, kdo nad něčím žasli.

Joseph Coel stál na chodníku a pozoroval dvě průmyslové kamery, které mířily jeho směrem. Povzdechl si. Od té doby, co byl povýšen a prošel bezpečnostní prověrkou se na ulici necítil vůbec dobře. Ještě si pamatoval, co mu na malé soukromé oslavě řekl jeden starší agent a jeho nový kolega:"Velké oko je všude. I tam, kde by ho nikdo nehledal. Nezapomeň." Teď už chápal všechny ty paranoidní bývalé špičkové agenty. Tíha vědění byla příliš velká a daň krutá. Být neustále pod dohledem je velmi, velmi únavné. A strýček Sam se ukrývá všude kolem nás. Dokonce i ve špičce injekční stříkačky.

Dnes na každoroční světové přehlídce vysoké módy 2121 máme nejnovější kolekci nejznámějších návrhářů z celé Sluneční soustavy, inspirovanou vznikem bájné České republiky. Modelové léta pracovali na tom, aby dosáhli nemožných standardů tehdejší krásy, a to především ideálního pivního pupku. Jejich nohy zdobí nádherná a praktická kombinace ponožek a sandálů. Dále mají klasické sportovní tříčtvrťáky a tílka se skvrnami od piva a jídla, odhalující chlupaté podpaží. Mezi oblečením je elegantně zakomponovaná ledvinka. V rukou třímají přesnou historickou rekonstrukci takzvané tašky ze supermarketu s lahváči. V ruce nesmí chybět pivo a mezi prsty cigareta. Obraz dovrší nepřekonatelný mullet. Vpředu byznys, vzadu párty!

“Ústřední komise schválila prodloužení nouzového stavu o dva týdny,” štěbetala moderátorka. "Generální tajemník slibuje, že jsou to opravdu už dva poslední týdny.”
Pepa usrkl piva z lahve. “Fuj… Máňo!” zavolal a potom si vzpomněl, že manželka je v samokaranténě. No jo, bude se muset podívat na recyklátor odpadu sám, pivo už se zase nedalo pít. Zakousl syntetickým uzenáčem a obrátil se zpět ke zprávám.
“Nyní několik pěkných statistik: proočkovanost dosáhla 26%, denní přírůstky nakažených klesají pod 66 tisíc a vytíženost nemocnic je pouhých 3698%. Tolik zprávy pro dvacátý květen roku 2053. Přeji Vám pěkný večer,” holografická hlasatelka zablikala a zhasla.

Popelem se táhla ojedinělá řádka stop. Vedla přes planiny od hor až k ruinám kdysi velkého města. Na jejím konci se vlekl muž v potrhaném koženém kabátu až na zem. Na zádech měl nacpaný batoh a pušku se známkami hojného použití.
Před ním se tyčily masivní kovová vrata, zasazená do betonového bloku. Nad nimi se tkvěl nápis: “Oáza”.
Muži stékali po špinavé tváři slzy. Konečně to dokázal, nalezl poslední výspu civilizace. Se skřípotem otevřel vrata bunkru a vstoupil do tmy.
Pod nohama mu zakřupaly kosti. V mihotavém světle baterky se rozhlédl po betonové hrobce.
Pustinou se rozlehlo osamocené burácení výstřelu.