DMD Bonus č. 5 pro 18. 4. 2021.

Lister kvetl. Na opuštěném vraku narazila jeho láska na něco, co zřejmě už velmi dlouho postrádala.

„Ty lahvičky! Těch vůní! Odkud mohou pocházet, Krytone?“
„Tipoval bych konec 22. století, slečno Kochanská. Ale být vámi, nedotýkal bych se těch flakónků.“
„Nechápeš ženy, Krytone,“ odsekla důstojnice a otevřela malou lahvičku. „Bože, to je ale zápach!“
„Hele, Kris, Kryton má pravdu. Neměla bys na to šahat. Může to bejt nebezpečný,“ domlouval jí Lister.

Neposlechla, otevřela další a nasála vůni. Začala bobtnat a zvětšovat se. Dave pokrčil rameny, uculoval se. Chtěla ho zabít pohledem. „Hele, Kris, víš co? Promluvíme si, až budeš zas malá."

Paull měl žaludek jako na vodě.
Někdo z chlapů Adamovi zacpal pusu kusem jakéhosi hadru a stále v bezvědomí ho přivázal k jednomu ze stromů, za kterými se schovávali. Paull od bezvládného vojáka nedokázal odtrhnout oči.
Každou chvíli by zpoza hradu měla vyjít dvojice mužů na stráži, Janick to hlídal osobně. Jakmile vojáci opět zmizí na druhé straně nádvoří, oni vyrazí ke kasárnám. Do té doby musí jen čekat.
Stáli tiše, schovaní ve stínech, a Paull měl pocit, že by slyšel mávnout motýla křídly na druhé straně města, kdyby jeho srdce nebilo tak nahlas.
V dálce se rozezněly kroky hlídky.

Jiří spěšně vešel do domu. Dnes se tedy stane poprvé otcem. V síni seděla nasupená Dorotka.
"Už?" kývl hlavou ke dveřím.
"Ne!" odsekla Dorotka. "A mne vyhodily."
"Jen nech být," pohlédl významně na Dorotčin široký pas, "brzy si toho užiješ dosyta. Je jich tam dost, i pro chůvu Máří jsem poslal."
Jiří se posadil vedle Dorotky a beze slova čekali.
Skoro za tmy vyšla Jiřího matka se zavinutým děťátkem a podala je Jiřímu.
"Tady máš synáčka," usmála se unaveně. "Svatava tě čeká."
Mladá matka se usmívala: "Ve snu mě maminka zlehoučka pohladila, jako když motýlek usedne, a požehnala našemu děťátku."

Být zpět v Bradavicích a procházet těmi známými chodbami byl zvláštní pocit. Ukrývaly tolik dávno zapomenutých vzpomínek, které se najednou začínaly znovu probouzet.
Tam si Sirius rozbil koleno. Tady si James poprvé pořádně všimnul Lilly. Od té doby nemluvil o ničem jiném. A támhle, schovaní pod neviditelným pláštěm, který si Sirius "vypůjčil" od Jamese, jsme se s Tichošlápkem poprvé líbali. Opilí adrenalinem z toho, když jsme McGonagallové ukradli výsledky testů na zbytek semestru. V té době jsme se neustále dostávali do průšvihů.
Teď jsem tady byl sám. Zamrkal jsem, abych potlačil slzy. Bylo na čase si vytvořit nové nezapomenutelné vzpomínky.

Chvíle napětí povolila. Pomalu otočil hlavu, aby spatřil motýla... „Žádný tu není!“
Antoine ustoupil, paže ve smířlivém gestu. „Vanessa atalanta tu nebyla, to je pravda, ale nějaký motýl ano. Znám jenom jednoho latinsky.“
Konstantin se rozesmál. „Vy jste lhář!“
„Rozhodně ne, jsem básník! A řezník se skalpelem v jedné podobě. Dokonalé ztělesnění duality moderního muže.“
Konstantin sám sebe pokáral. Tenhle se ti líbí? Lhář a breptal? Kde jsi nechal úroveň? Uprostřed hovoru nebylo ale pro filozofii místo.
„Těšilo mě, pane Rochi, již musím do zaměstnání.“
Francouz demonstroval lítost. „Já bohužel do nemocnice. Naše cesty se rozcházejí!“
„Na shledanou.“
„Na brzkou!“

Jako každý den, i včera ráno jsem jela do práce vlakem. Mám to relativně daleko a tak, kromě toho, že ušetřím, jak peníze, tak přírodu, stihnu cestou spoustu věcí. Včera jsem vyrazila stejně, jako vždy. Už u nádraží jsem ale potkala skupinu opilých lidí. Naneštěstí nasedli do stejného vlaku, jako já. Tenhle spoj má jen jeden vagón. Jediné volné místo bylo, samozřejmě, u té sebranky. Nejdřív si mě nijak zvlášť nevšímali, až po chvíli začali mít nepříliš příjemné řeči, vysmívali se mi a byli dost dotěrní. Pokusila jsem se najít jiné místo, po neúspěchu jsem raději na další stanici vystoupila.

Joseph Coel stál na chodníku a pozoroval dvě průmyslové kamery, které mířily jeho směrem. Povzdechl si. Od té doby, co byl povýšen a prošel bezpečnostní prověrkou se na ulici necítil vůbec dobře. Ještě si pamatoval, co mu na malé soukromé oslavě řekl jeden starší agent a jeho nový kolega:"Velké oko je všude. I tam, kde by ho nikdo nehledal. Nezapomeň." Teď už chápal všechny ty paranoidní bývalé špičkové agenty. Tíha vědění byla příliš velká a daň krutá. Být neustále pod dohledem je velmi, velmi únavné. A strýček Sam se ukrývá všude kolem nás. Dokonce i ve špičce injekční stříkačky.

Pro velký úspěch si cestu přívozem zopakují a vrátí se zpátky na pravý břeh, bohatší o zážitek i nové informace.
„Budeme se muset vrátit ke školce,“ představí plán dáma s kloboukem
„Oplavdu? Zase zpátky? Ty asi nejsi moc doblá agentka, babi,“ zhodnotí Julinka kriticky.
„A to se divíš, když mi celý tým utekl? S takovou sebrankou se špatně pátrá.“
Holčička se nad tím zamyslí, po chvíli rozhodně přikývne.
„Já neuteču. Netlefila bych pak domů.“
„To zní rozumně,“ usměje se babička. „A teď mě tak napadá, nemá někdo z tvých kamarádů za tátu řidiče?“
„Ne, ale Kuby táta je oplavdovej voják!“

Ve vlasech se mu třpytí léto a jeho slova jsou prosycena touhou, která by si dokázala podmanit svět.
Zakousne se do šťavnaté třešně, plivne pecku za zídku a nepatrně mávne hůlkou. Před očima jim vyroste třešeň.
„Nemuseli bychom se skrývat! Nebyli bychom vydáni napospas té sebrance,“ řekne a upřeně se mu podívá do očí.
Znejistí, v jiskře jeho očí spatří požár, a jeho vlastní chladný rozum se dotkne bušícího srdce.
„Všichni mudlové snad nejsou... Nejsou kvůli své... neznalosti nepřátelé,“ odvětí méně stroze, než by chtěl.
„Jistě že ne,“ pousměje se Gellert a nakloní se k němu. Chuť třešní přehluší otázky.

Vložil jsem nohu do třmenu.
Al mi utáhl popruh na zádech a pod rameny. Pak mě poplácal po přilbě na znamení, že jsem připraven.
Trochu neobratně jsem si nasadil těžké brýle na nos, ukazováčkem jsem si povolil utažení popruhů kolem krku a nakonec uchopil dvě hliníková madla.
Plátno na mých zádech se zachvělo, jak jsem se pohnul. Alova sestra jej pro nás sešívala několik týdnů. Doufám, že její stehy vydrží nápor větru.
Rukama jsem zapumpoval a madla uvedla do pohybu konstrukci na mých zádech. Dvě sady křídel, vpředu velké, vzadu malé.
Vzduch se vířil, křídla pracovala.
Rozběhl jsem se a...

„Mně se to nelíbí.“
„Já už jsem na tyhle novoty moc starej.“
„Co je jako špatnýho na tom, jak se to dělalo doteď? Proč se furt musí něco měnit?“
„Přijde mi to zbytečný.“
„Já tomu nerozumím, ale rozhodně to odmítám.“
„Mladý kvůli tomu úplně zpohodlní a zapomenou, jak vypadá skutečná práce. Ne, ne, pěkně se držme toho, jak se to dělalo vždycky. My jsme takovýhle vymoženosti neměli, a jsme taky v pohodě.“
Zub smutně sledoval, jak se rada starších rozchází.
Hvězda ho konejšivě objala a políbila.
„Netrap se tím,“ utěšovala ho. „Mně náhodou ten tvůj pěstní klín přijde fakt super.“

„Pane, máte tady poštu," řekl Ianto a podal mu dopis od Alice Thomas se srdcem nakresleným rtěnkou.
Snažil se netvářit nijak a probíral se další poštou.
***

Odpoledne mu donesl Ianto do pracovny kafe a rovnou se chystal odejít.
„Nezajdeme si na večeři nebo do kina po práci?" zeptal se jej Jack, než stihl vyjít ven.
„Nemám čas, pane."
„Dneska má noční službu Toshiko. Co se děje, Ianto?"
„Máte někoho jiného, nechci být ten třetí."
„Myslíš ten dopis? Je v koši. Píše mi už šedesát let. Byli jsme spolu jednou na rande."
„A nestačilo by nahlásit na poště, že tady nebydlíte?"

Byla rozmrzelá. Chápala to, šla po nich velká a finančně podporovaná skupina LOPAT. Těžko mohli někam vyvěsit: „Sejdeme se tehdy tady, přidejte se.“ Ale takhle nevěděla, jak se s nimi spojit.
Přemýšlela nad větou, která se před ní během hledání občas neočekávaně vynořila. Až budeš zase malá růžička.
Zamyšleně zírala na celistvou mapu Prahy. Co když to nebyl jen nesmyslný začátek říkanky?

O hodinu a půl později vcházela do kavárny U Zlaté růže na Malé Straně. Zamířila rovnou k pokladně.
„Budete si přát?“
„Už jsem malá růžička.“
Ani náznak zaujetí. „Rezervace na jméno ... ?“
Okamžik paniky. Pak řekla pevně: „Josef Beran.“

"Ha, Ivan!" zvolal Fanouš od stolu. "Přišel nečekán, nezván..." Když spatřil Ivanův výraz, zarazil se. "Co se děje, vole?"
"Budu se ženit, ty vole," oznámil Ivan pohřebním tónem.
"Ulovili tě na husí játříčka?" zachechtal se Saša.
"Kéž by. Byl jsem donucenej s Líziným otcem, dědou a strejcem pít slivovici."
"A co se stalo?"
"Po dvou flaškách strejc prohlásil, že jsem zkurvenej pražák a jestli si Lízinku nevezmu, zastřelí mě. Což by byla prdel, kdyby na mě pak nevyběh s malorážkou."
Sašovi zaskočilo pivo.
"No, myslím, že jsem dal rekord v horským crossu. Setřás jsem ho někde za ocasem lišky Bystroušky."

My dva si nelžeme.
Můj strach je jako zvíře, marně bije o mříže mé tváře. Rychle sbírám artefakty, na Markétině tváři krví kreslím ochranu, kterou déšť nesmyje.
Nenechám ho ti ublížit.
Vycházíme do tmy. Dva muži s pochodněmi, jeden nese Markétu. A já, oděná do své moci, zasloužené i ukradené, vybojované i darované.
My se nesoudíme.
Martin chtěl jít též. Odmítla jsem ho. Stojí opodál, strach – o koho? – mísí s prosbou. Měla bych odpustit, zapomenout. Zaslouží si to...
My dva si nelžeme.
Opouštím jeho tvář. Zbrojnoš pokládá děvčátko na promočenou zem před obludným dubem, oteklým mocí.
Nezapomenu. Ale zachráním vás.