Krutá budoucnost

“Je mi ctí převzít předsednictví feministické internacionály.”
Mluvčí v čele stolu si přerovnala poznámky.
“Bylo mi naznačeno, že existují nějaké problémy,” pokračovala.
Tajemnice na druhém konci stolu se ujala slova: “Dochází k problémům se špinavým nádobím, je to pod úroveň svobodné ženy. Do médií se nic nedostalo, ale nejméně tři města už byla zavalena… Vysávání… Prach…”
***
Předsednice zničeně seděla za stolem. Jeden rok od vyhlazení mužského pohlaví a civilizace byla v troskách.
***
“Jste si jistá že to bude fungovat?”
“Určitě,” odpověděla vědkyně.
Ze skleněného válce vypadl muž. Klon, ale muž.
“Tohle je koště, tohle je hadra. Zvykej si.”
Muž přikývl.

Přežít v totalitním státě bylo těžké. Přežít v totalitním státě zmítaném pandemií je pro mě téměř nemožné. Zpočátku jsem si dělala legraci, že na sobě příznaky nemůžu poznat, protože mám rýmu psychosomatickou a z nosu mi teče pořád. Teď už mě žertování přešlo.

Jestli mě někdo zmerčí smrkat, budu v pořádném průšvihu. Udání, obvinění, deportace. Což je jen hezké slovo pro vystrčení ven a nejistou smrt.
A jestli kýchnu, a v tom jsem jako dynamit a vždycky pětkrát, no... viděla jsem, jak dopadl můj otec. Měl alergii na prach a respirátor nosil dřív, než pandemie vůbec vystrčila růžky. Jistá smrt.

„Dovnitř a zavři dveře a okna.“
Farmář Jack se vrátil z cesty do městečka a slyšel podivné zprávy.
„Co se děje?“ zeptala se ho manželka.
Muž mlčky přešel do obýváku a zapnul televizi.
„Očití svědci potvrzují zprávy, že mrtví vstávají z hrobů. Úřady doporučují občanům nevycházet.“
„To je hrozné! Ale tady nám snad nic nehrozí, tady není hřbitov na míle daleko.“
„Nikdy nevíš…“
Jako na zavolanou hřebec Apač strčil hlavu oknem do místnosti. Jediný problém byl, že Apač zcepeněl před několika měsíci.
„ÍHAHAHAHA,“ zaržála rozkládající se koňská hlava.
Jack strhnul ze stěny kulovnici a začal páskovat zásobník třesoucími se prsty.

„Honzíku! Co tady děláš? Přijdeš pozdě do školy. Proč brečíš?“
Maminka našla uplakaného chlapečka sedět na posteli. Sehnula se k němu a začala mu utírat slzičky
„Já nechci do školy!“ vykřikl chlapec.
„Proč prosím tě?“
„Ostatní děti se mi smějí. Smějí se tomu, jak vypadám.“
Mamince přelétl náznak rozhořčení po tváři, ale potom mu začala jemně domlouvat: „Každý v dnešní bláznivé době nějak vypadá, nic si z nich nedělej. Tak má naše rodina tři oči, co má být. Někteří tvoji spolužáci zase mají čtyři ruce nebo klepítka místo prstů. Prostě si jich nevšímej. Nebo jim v nejhorším šlápni na chapadla.“

„Vítejte v centrální Zoo. Mé jméno je Daniela a dnes budu vaším průvodcem,“ mladá žena přivítala novou várku návštěvníků. „Prosím následujte mě do oddělení zvěře mírného podnebí.“
„Jééé, co to je?“ vykřikl rozrušeně malý chlapec hned u prvního výběhu.
„To je Canis Lupus. Dnes samozřejmě vyhynulý, nedokázal se přizpůsobit toxickému prostředí dvacátého třetího století. Ale naši vědci díky technologii cest časem dokázali několik exemplářů zachránit.
Daniela poukázala na mihotavou bariéru: „Celá smečka je udržována v permanentní stázi časového pole.“
Vtom v celé budově zhasla světla.
„Prosím zachovejte klid, jde pravděpodobně pouze o dočasný výpadek.“
Ze tmy se ozvalo hluboké zavrčení.

„Podívej, padá hvězda. Něco si přej.“
Mladý pár se vydal na procházku ve svitu měsíce. Nyní seděli na stráni v rosou zborcené trávě a pozorovali hvězdnou oblohu.
„Přála bych si, aby tenhle okamžik trval navždy.“
„Nesmíš nahlas, to se potom nesplní. Hele, támhle je další. A ještě jedna. Támhle,“ chlapec ukázal na svítící bod nad hlavou. Ještě chvíli sledovali, jak padá, než zmizela za obzorem.
Noční obloha zahořela jasem tisíců sluncí. Země se otřásla a krajinou prošla tlaková vlna následovaná ohněm a žárem. Ve světle dalších výbuchů k nebi stoupal přízračný hřib kouře.
Nic z toho už mladý pár neviděl.

„Je to potvrdené,“ povedal šéf vedeckého tímu s dotknutým výrazom človeka, ktorému dlho nechceli veriť. „Tie ionizujúce výboje v atmosfére budú stále silnieť. Ostáva nám maximálne dvadsať rokov, potom už bude kolónia neobývateľná. Vypracovali sme plány na presun obyvateľstva...“
„Rozumiem,“ povedal prezident s hraným pokojom. „A náš nový domov bude...?“
„Máme zoznam niekoľkých potenciálne vhodných exoplanét.“
Prezident si kriticky prezrel snímky niekoľkých slnečných sústav červených a hnedých trpaslíkov.
„Nejakú žiarivejšiu hviezdu tam nemáte? Čo tá...“ zalovil v pamäti, „Eta Carinae?“
Vedec si vzdychol. Ako to tomu politikovi vysvetliť tak, aby to naozaj pochopil?
„Tie erupcie by nás usmažili na škvarku!“