DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2022.

Krásnou ukázkou mravenčí práce je stroj od firmy ASML, který pomocí extrémní ultrafialové litografie dokáže na křemíku vytvořit struktury v rozlišení 3nm.

Pro mě nejzajímavější částí tohoto stoje je zdroj ultrafialového světla o specifické vlnové délce 13,5nm. Světlo o této vlnové délce vzniká z plazmy ostřelováním cínu laserem.

Spektrální účinnost takového pokusu je však jen 1%, abychom získaly desítky wattů světla o této specifické délce musíme použít inovativní přístup.

Jako řešení se ukázalo přesně trefit laserem padající kuličku cínu, čímž se vytvaruje do konkávního tvaru, to zvětší spektrální účinnost. Vytvarovaná kulička se vypaří větším laserem za produkce záření.

Dva čeští dělníci nad tím seděli a nestačili poulit oči: “Tohle ve svém království ona nestrpí,” poznamenal jeden.
Krovky, makadla, tykadla, hlavohrudě... Všechno rozeseto všude kolem.
Sršeň roztrhaný jak pětka z diktátu, tekutiny útrob okolo...
Ze dvou ploštic zbyly jen barevné krunýře. Jako slupky, nebo skořápky po vysrklých mušlích...
Bestiální výjev.
Včelí dělníci náhle uslyšeli hluboký baryton přilétající helikoptéry. To na stébla dosedal čmelák - ochránce frýdecko-místecké louky. I s pomocníkem.
Pavouk mezitím využil okamžiku a kradmo obcházel místo činu.
“Co to mohlo způsobit?” Zabzučel čmelí pomocník při pohledu na krveprolití.
“Jó, člověče, tohle bude mravenčí prácička.” Zaburácel v odpověď čmelák.

Cizinec doskočil na dlažbu uličky v zákrutách Kocouřího hrádku. Obratně zamaskoval stopy své přítomnosti, ale než nestačil zmizet, cestu mu zahradili Mirek Dušín s Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem a Červenáčkem.
“Víme že vydíráš Vláďu Dratuše. Takže nám teď vydáš jak ježka v kleci, tak ten dopis,” vybídl Cizince vůdce Rychlých šípů.
“Neexistuje způsob, kterým byste mě mohli přinutit ke spolupráci. A sami ten dopis nenajdete,” ušklíbl se Cizinec.
Mirek se usmál a zapískal. Zpoza rohu vyšel Rychlonožka a na vodítku držel mohutného rotvajlera. Uličkou se rozlehlo temné vrčení.
“Tohle je Bublina II, seznamte se.”
Rotvajlerovi od tlamy ukápla nažloutlá pěna.

Seděla ve stínu pod verandou, když si k ní přisedl její soused.
“Na to, jak je tu krásně vypadáš dost sklesle,” poznamenal.
“Mám dojem, že hrozně stagnuju a můj život se nikam neposouvá,” odpověděla ploše.
“Whoa. Já čekal absenci nápadu na drabble a ona existenční krize.”
“To jde ruku v ruce,” zasmála se.
“Rozjímání má svůj čas. Teď je na čase se trochu bavit.”
“V tu chvíli kolem s jekotem proběhly dvě nahé postavy a zmizely za rohem.
Zamrkala.
“Pravda nebo výzva,” vysvětlil.
“Hej, drabblistko! Máme tu pro tebe volné místo!” zahalekal odkudsi Mravenec.
Dlaní si zakryla oči. “Oh, Glórie.”

Ležím tu před tebou nahá, nahá a nedočkavá.

Když jsi ze mě svlékal mé stříbrné šaty, samou touhou jsem tála pod tvými prsty, v představách to, co bude následovat. Tolik se těším, až se mě dotknou tvá ústa, nejspíš se ihned rozplynu samým blahem.
Stanu se součástí tvého těla a ty se mnou znovu načerpáš síly. Dobře víš, že i já tě umím potěšit. Vrátím Ti radost ze života, zaženu tvé splíny a dám ti zapomenout na všední starosti.
Ležím tu před tebou nahá a jsem jenom tvoje.
Tak už mě konečně ochutnej.

Tvá hořká čokoláda s kousky slaného karamelu

The old man basked in the glow of the aftenoon sun. His peace and quiet didn't last long, though. The quite rude interruption came in the form of three teenagers loudly blasting music on a phone. Music might be a generous term, to the old man it sounded like a modem starting up.
"Will you shut down this infernal racket? Oh, when I was young..."
"When you were young, there were dinosaurs around!"
He didn't reply. He just took off his sunglasses, which somehow made the teenagers turn and run.
He put the sunglasses back over his unblinking, reptillian eyes.

Vždycky jsme měli soudce. Nebylo nám to snad dost?
Kdysi jsem o tom nepochyboval.
Pak ale přišel ten, který slyší Boží hlas.
Utekl jsem, schoval jsem se.
Tehdy jsem ještě věděl, že moc znamená jen břímě, které jsem nebyl připraven nést.
Nebylo mi to nic platné, vyžadovali to ode mě.
Povinnosti proměnily tu dávnou kapku oleje na mé hlavě v dusivý vodopád pochyb, strachu... a zuřivosti.
Tóny harfy, původně tak konejšivé, zazněly posměšně.
Teď tu stojím, v ruce mě pálí uřezaný cíp vlastního pláště, jako poslední výčitka.
Výzva od mladšího, šťastnějšího soka.
Já na Božího pomazaného ruku nevztáhnu. A ty?

V pondělí se rozhodl.
V úterý jí přinesl půlmetrový stoh s výběrem toho nejlepšího z Mladých hlasatelů za posledních pět let. Byl na tuhle svoji sbírku doopravdy hrdý.
Ve středu zkusil TAM-TAM (možná by to chtělo něco osobnějšího, usoudil).
Ve čtvrtek, již lehce znervózněn, přitáhl klubovou kroniku.
V pátek to zkusil s trofejemi. Knoflíky za bobříky, vybarvená okénka z Modrého života, žlutý špendlík ze Stínadel...
V sobotu totálně zpanikařil a přivlekl stanovou plachtu, herbář a Červenáčkovu čepici.
V neděli otevřel dveře a Bětka tam stála úplně nahá.
"Říkala jsem si, že to urychlím, než dojde na Mirkovy trencle," konstatovala věcně.

Lidské přesvědčení o vlastní pravdě připomíná stromy. Něčí se ohýbá jako břízka, něčí se bezdůvodně osikově třese. Něčí vyvrátí jen vichřice – i s kořeny daného člověka.
Sebejistota Esme Zlopočasné byla mimořádně tvrdý, staletý dub, který pevně stojí navzdory válkám, úmyslům pošetilých bouří i naivních farmářů, a na své pozici nehodlá nic měnit. Ne že by se na něm nikdy nevyskytl červík pochybností, nicméně jeho život býval... velice krátký.

„Neodbočila jsem špatně. Když člověk nejde po... správné cestě, ještě to neznamená, že se ztratil,“ ucedila Bábi.
Stařenka Oggová zavrtěla hlavou. Ještě navíc to umí podat tak, že ji lidi nadšeně citují.