DMD Bonus č. 3 pro 10. 4. 2022.

Krásnou ukázkou mravenčí práce je stroj od firmy ASML, který pomocí extrémní ultrafialové litografie dokáže na křemíku vytvořit struktury v rozlišení 3nm.

Pro mě nejzajímavější částí tohoto stoje je zdroj ultrafialového světla o specifické vlnové délce 13,5nm. Světlo o této vlnové délce vzniká z plazmy ostřelováním cínu laserem.

Spektrální účinnost takového pokusu je však jen 1%, abychom získaly desítky wattů světla o této specifické délce musíme použít inovativní přístup.

Jako řešení se ukázalo přesně trefit laserem padající kuličku cínu, čímž se vytvaruje do konkávního tvaru, to zvětší spektrální účinnost. Vytvarovaná kulička se vypaří větším laserem za produkce záření.

Cizinec doskočil na dlažbu uličky v zákrutách Kocouřího hrádku. Obratně zamaskoval stopy své přítomnosti, ale než nestačil zmizet, cestu mu zahradili Mirek Dušín s Jarkou Metelkou, Jindrou Hojerem a Červenáčkem.
“Víme že vydíráš Vláďu Dratuše. Takže nám teď vydáš jak ježka v kleci, tak ten dopis,” vybídl Cizince vůdce Rychlých šípů.
“Neexistuje způsob, kterým byste mě mohli přinutit ke spolupráci. A sami ten dopis nenajdete,” ušklíbl se Cizinec.
Mirek se usmál a zapískal. Zpoza rohu vyšel Rychlonožka a na vodítku držel mohutného rotvajlera. Uličkou se rozlehlo temné vrčení.
“Tohle je Bublina II, seznamte se.”
Rotvajlerovi od tlamy ukápla nažloutlá pěna.

Ležím tu před tebou nahá, nahá a nedočkavá.

Když jsi ze mě svlékal mé stříbrné šaty, samou touhou jsem tála pod tvými prsty, v představách to, co bude následovat. Tolik se těším, až se mě dotknou tvá ústa, nejspíš se ihned rozplynu samým blahem.
Stanu se součástí tvého těla a ty se mnou znovu načerpáš síly. Dobře víš, že i já tě umím potěšit. Vrátím Ti radost ze života, zaženu tvé splíny a dám ti zapomenout na všední starosti.
Ležím tu před tebou nahá a jsem jenom tvoje.
Tak už mě konečně ochutnej.

Tvá hořká čokoláda s kousky slaného karamelu

Vždycky jsme měli soudce. Nebylo nám to snad dost?
Kdysi jsem o tom nepochyboval.
Pak ale přišel ten, který slyší Boží hlas.
Utekl jsem, schoval jsem se.
Tehdy jsem ještě věděl, že moc znamená jen břímě, které jsem nebyl připraven nést.
Nebylo mi to nic platné, vyžadovali to ode mě.
Povinnosti proměnily tu dávnou kapku oleje na mé hlavě v dusivý vodopád pochyb, strachu... a zuřivosti.
Tóny harfy, původně tak konejšivé, zazněly posměšně.
Teď tu stojím, v ruce mě pálí uřezaný cíp vlastního pláště, jako poslední výčitka.
Výzva od mladšího, šťastnějšího soka.
Já na Božího pomazaného ruku nevztáhnu. A ty?

Lidské přesvědčení o vlastní pravdě připomíná stromy. Něčí se ohýbá jako břízka, něčí se bezdůvodně osikově třese. Něčí vyvrátí jen vichřice – i s kořeny daného člověka.
Sebejistota Esme Zlopočasné byla mimořádně tvrdý, staletý dub, který pevně stojí navzdory válkám, úmyslům pošetilých bouří i naivních farmářů, a na své pozici nehodlá nic měnit. Ne že by se na něm nikdy nevyskytl červík pochybností, nicméně jeho život býval... velice krátký.

„Neodbočila jsem špatně. Když člověk nejde po... správné cestě, ještě to neznamená, že se ztratil,“ ucedila Bábi.
Stařenka Oggová zavrtěla hlavou. Ještě navíc to umí podat tak, že ji lidi nadšeně citují.

Castiel se dávno nepovažoval za svatého. Během let ale nabyl jistoty, že svaté trpělivosti lze dojít i bez pomoci nebes, a byl odhodlaný toho dosáhnout.
Nikdy si nepřipustil, že by Dean mohl být ztracený případ. A kdykoli začínal pochybovat, dotyčný lovec mu – byť nevědomky – dokázal pravý opak. Každým nepatrným úsměvem, každým kouskem minulosti, se kterým se zvládl vypořádat. Ať se dělo cokoliv, Castiel mu neúnavně stál po boku.
Teď, když nebylo potřeba nasazovat dennodenně život v boji s monstry, se Dean musel postavit obyčejnému životu. A snad začínal věřit, že šance na spásu čeká na každého.
I na Deana Winchestera.

Druhý křesťanský kostel tak krátce po sobě, no nevím… zapochyboval. Nicméně Hermiona mu velmi důrazně vysvětlila, že když už se teda rozhodl poflakovat po světě, tohle místo v žádném případě nesmí vynechat.

Stál se zakloněnou hlavou a prohlížel si stropní výzdobu. Při pohledu na spoře oděné, respektive některé vůbec neoděné, navíc velmi… vyvinuté… ženy, ho napadaly myšlenky, které se na takto posvátné místo ani trochu nehodily.

Čas změnit lokál, uzavřel, vyšel na náměstí a prodral se davem turistů. Později odpoledne seděl v zapadlé vinárničce, poslouchal drmolení místních obyvatel a nasával atmosféru. Byl to větší zážitek, než ta ranní smršť památek.

Andrew neměl vernisáže nijak zvlášť v lásce. Neměl rád pozornost novinářů, kteří se více než o obrazy, které dělal, zajímali o jeho osobní život. A pak taky ty jejich věčné otázky, proč dělá série stejných obrazů a kolik to muselo dát práce.
Na poslední výstavě nedala novinářům spát stěna pokrytá tisky s různě barevným hmyzem.
„Co jim je do toho, jak dlouho jsem na tom strávil," stěžoval si Andy Nickymu.
„A představ si, jak by se tvářili, kdyby zjistili, že využíváš dětskou pracovní sílu?" narážel Nicky na jeho synovce, kteří vždy byli nadšeni, že jim Andy dovolil, aby mu pomáhali.

Říká se, že svět je modrá bublina. Bublina plná nožiček, které dělají ťapy ťap. Když nožičky ťapají, vzdouvají se pod nimi modré bubliny – nebo praskají. To není jisté. Nožičky sní o jedinečném ťapání, o nožičkách, které docela předejdou. Sní o spojení s jinými nožičkami – nebo s Nožičkou. S Nožičkou modrou, bezmezně zapuštěnou v povrchu, průzračnou jako bublina. Když se bubliny vzdouvají nebo praskají, sní. Sní o tom, že se sní. Že jsou nožičkami, které ťapají modrý svět. Že jsou modrou Nožičkou, která vším ťape, aniž ťape. Říká se, že modrá bublina je svět. Svět plný nožiček, které dělají ťapy ťap.

Skupina vstoupila do velké lodžie. Zde prohlídka začala být zajímavá. Raffaelovy fresky. Krásná, naštvaná Venuše na voze taženým holubicemi. Na stropě sněm bohů a svatba Amora a Psýché. Veliká nádhera, avšak pohanští bohové, těla veskrze odhalená.
Apa Daniel, tehdy jeden z dvanácti kandidátů na koptského papeže, situaci vyřešil elegantním úprkem prosklenými dveřmi na zahradu. Ostatní mniši zachovávali nenucenou konverzaci, snažíce se upírat zrak na nějaké pokud možno neutrální místo, které bylo ovšem těžko k nalezení. Pouze malý kulatý apa s fotoaparátem vesele fotografoval každý detail, než mu v tomto počínání zabránil spolubratr, který se všiml úsměvů na tvářích přítomných koptoložek.

Zastavili na kraji pole, klasy jemně šelestily v ranním vánku.
Poklekli a otec požádal o požehnání.
Potom nápřah a první náruč pokosu klesla k zemi.
Za otcem jako další žnec v řadě trochu nejistě vykročila Veruna. A pak už nikdo. Jen babička a děti s povřísly.

Krok za krokem, nápřah za nápřahem, hřbet zkřivený a dlaně rozedřené do krve. A jako sůl v ráně vzpomínka na žatvu doma v Karpatech, na dlouhou řadu mravenců ženců postupujících polem, na odebíračky za nimi, na písničky a smích.

Z úvah ji vytrhlo zakašlání. Na mezi smutný mládenec ukazoval kosou na žito: "Darf ich?"

Na dubovém stole ve společné lékařské studovně stála sklenice s preparátem. Appendix vermiformis, červovitý přívěsek slepého střeva. Antoine nahlížel střídavě na něj, střídavě na nákres téhož v učebnici anatomie. Opakování matka moudrosti.
„To je vaše svačina, Rochi?“ ozvalo se za ním posměšně. Sekundář chirurgie Stefanović.
Antoine hlubokým nádechem dusil vztek, který hrozil každým okamžikem vybublat na povrch.
„Jíte v Africe syrové apendixy? Nebo si je aspoň solíte?“ přisadil si, když se nedočkal žádné odezvy.
Antoine zavřel učebnici, zvedl preparát a odnesl ho zpět do vitríny. Pak teprve pohlédl Srbovi do tváře. „Solíme a pečeme. Syrovému říkáme přívěsek po srbském způsobu.“

Jsou chvíle, kdy se nechcete probudit.
Dvě hodiny po budíku v den státní zkoušky. V půl jedné ráno toho dne, kdy se máte ženit.

Jsou způsoby, jak se nechcete probudit.
Pláčem syna, který je to nejdražší, co v životě máte, a přesto v tu chvíli drtíte mezi zuby nadávky. Sirénami, které varují před bombardováním a ženou vás do krytu.

A pak jsou místa, kde se toto všechno spojuje.
Probouzíte se ve tři ráno. Nebo ve tři odpoledne. V místnostech bez oken je to brzy jedno a totéž.
Nelidským křikem mučeného. Vlastně, promiňte, vyslýchaného.
V temnotě a samotě cely.
Bez naděje.

Hodně Lunt, A Disproporční:
Ještě jste všichni otylí, ale huby se vám budou otevírat naprázdno!

Velice Agresivní Latentní Krutopřísná Animozita:
Pink! Kutululu! Zvrrrrrrrž! Hrrr na ně!

Monstrózně Ošklivý Ryboksicht:
A až umřete, budete hnusný!

Strašidelný Metalista Rytmického Tnutí:
.... More, co to je za pitomost?

"To bylo to první, co mě napadlo"! hájí se Mor.
"Mě to neba", přidává se Válka. "Nemůžeme už vyjet?"
"Ach jo. Vy jste materiál", zahazuje Smrt pergamen s budoucí antickou tragédií zvanou Potkali se u Sudoměře. "Tak to pojďme to vzít jako vždycky", mávne kosou a s veselým povykováním se pustí přímo směrem k bitevnímu poli.

Vesmír je nebezpečné místo. Chladné, neúsprosné, neodvratné. Jediný okamžik může změnit osud civilizací. Zrníčka prachu se nabalí, nanosekundu po nanosekundě, staletí po staletí.
Nechalo se ukolébat, myslelo, že je v bezpečí, nedotknutelné, šťastné. Pak se všechno sesypalo. Nezvládlo se zachránit celé. Vesmír pohlcoval, trhal a ničil.
Zavřelo se do bubliny, kterou postavilo, aby už nikdy nemuselo trpět a cítit smrt a strach, bolest ztrácení sebe sama.
Pak se objevili ti druzí a vesmír zaklepal na dveře bubliny. Vesmír a jeho smrt.
Bálo se. Nerozumělo. Ale nakonec bublinu opustilo, když zjistilo, že se ve jménu vlastní záchrany stalo vesmírem pro jiné.