Krutá budoucnost

U vchodu do školy se tvoří fronta. Než všichni žáci projdou vstupní kontrolou, chvíli to trvá. Jedna aktovka za druhou projíždí skenerem, školní komisařka pro bezpečnost a zdraví (dále jen ŠKBZ) odškrtává položky ve formulářích L-I-16 a P-4b. Žáci podepisují protokoly s informovaným souhlasem a prochází bezpečnostním rámem.
Všechno jde rutinně, dokud nezačne kvílet varovný signál. ŠKBZ připraví formulář L-II-16. Školník navlékne bezpečnostní rukavice a obratným hmatem vytáhne z tašky zbraň naší civilizované doby, zbraň, kterou asociální občané ohrožují nejen sami sebe a svoje zdraví, ale kterou obrací i proti svým nejdražším, proti svým dětem.
Housku s máslem a medem.

Člověk – Inteligentní forma života na bázi uhlíku. Vyznačuje se dvěma končetinami motorickými a dvěma chápavými. Centrální nervová soustava je umístěna v nejvyšším výběžku těla, spolu se senzorickými a komunikačními orgány. Původem ze třetí planety hvězdného systému KL398. Disponuje technologií pro krátké cesty vesmírem, ale až na několik návštěv přirozeného satelitu planety neaspiruje k vesmírnému cestování. Inteligence, sociální a kulturní vyspělost je hluboce pod průměrem galaxie. Projevuje sebedestrukční sklony, je znám rituálním poškozováním vlastní nervové soustavy opakovanou konzumací etylalkoholu. Oficiální kontakt vyloučen Radou Galaxie v rezoluci SX698756. Neoficiální kontakt navázán ve více než sto případech, většinou interpretován jako důsledek etylalkoholového rituálu.

7. 4. 2016 – Janoš Kotleba pozoruje jasný záblesk umělého původu pocházející z Europy, měsíce Jupiteru.
29. 4. 2016 – NASA potvrdila pozorování činnosti umělého původu na Europě.
23. 11. 2028 – Startuje expedice Cosmos s cílem Europa.
13. 7. 2029 – Expedice Cosmos navazuje kontakt s neznámou civilizací.
6. 10. 2029 – Země vítá delegaci Galaktické Aliance Inteligentních Ras a jednání o vstupu jsou zahájena.
5. 11. 2029 – Lidská rasa se stává součástí Galaktické Aliance Inteligentních Ras.
4. 5. 2030 – Lidská rasa je vyloučena z Galaktické Aliance Inteligentních Ras pro lhaní při vstupních jednáních, narušování galaktického klidu a míru, narušování morálky a veřejné pobouření.

Každý na světě má osudovou lásku, kterou pozná na první pohled. Zní to romanticky.
Problém je, že ji musí najít mezi třemi miliardami ostatních. Prakticky vyloučeno.
Proto byl v roce 2987 spuštěn ambiciózní projekt. Jezdící pás, na kterém proti sobě nepřetržitě jezdili lidé opačného pohlaví. Lidé tam žili a kolem projíždělo patnáct anonymních tváří za minutu.
Jack jel již třetím měsícem. Nudil se.
Přeskočil k náhodné dívce a políbil ji. Zatvářila se hrozně zmateně.
„Už mě to nudilo.“
Kývla. Žila s ním do konce života, ale jen proto, aby ten podvod nemuseli přiznat.
Anita na pásu umřela, Jacka se nedočkala.

Poslední krátký zážeh trysek a přistávací modul dosednul v oblaku prachu. Se zasyčením se otevřel průlez a astronaut ve skafandru těžkopádně prolezl ven. Zapnul clonu přilby a zahleděl se do dáli. Přímo před ním se široko daleko prostírala pustina, pokrytá ruinami starobylého města. Udělal pár kroků vpřed, když tu si všimnul něčeho pod nánosem jemného prachu. Chvíle hrabání odhalila do hladka větrem ohlazenou lebku nelidského tvaru. Astronaut se napřímil a sáhnul po vysílačce.
„Mateřská lodi, třináctá planeta hvězdy je taktéž bez života. Přišli jsme o pár tisíc let pozdě. Jen kosti a prach.“
"Rozumím. Zahajte návrat domů. Mateřská loď končí."

Farmář si zaclonil rukou oči a podíval se na po nebi se honící mračna. Když došel k závěru, že se schyluje k dešti, rychle si pospíšil do sadu. Nechtěl by, aby ho déšť zastihnul venku, dobře viděl, co ty břečky dokážou člověku udělat. Před ním se na malém pruhu zeminy kroutil půl tucet stromků, jeho pýcha. Dlouhá léta hned po té katastrofě nic nerostlo, ale vytrvalostí docílil konečně úspěchu. I když, nerad to přiznával, určitý podíl na tom měly i ty břečky shora. Když mu se sykotem na ruku dopadla první nažloutlá kapka, opustil svá hruškojabka a pádil se schovat.

Dopředu bylo vše jasné, ty dny jsem už zažil několikrát.
Včera jsem šel spát první já. Prošla kolem mě jako myška. Potají jsem se díval, jak se převléká. Únava byla silnější. Kdyby mi v krvi kolovalo víc vodky, možná bych se přemohl na to ji konečně něco říct. O nás dvou. Nebo něco udělat. Nebo jí udělat.
Zítra šla spát první ona. Naše pohledy se občas setkaly. Ruce nenápadně dotkly. Cítím, jak je ze mě nervózní. Nikdy to nebude jako dřív. "Kamarádi". Vím, že mě miluje. Ví to i ona o mně? I kdyby ano, co pak s moji manželkou..?

Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“
Popadnul jsem batoh a pádil o dvě místnosti dál, oblékaje se za běhu. Oknem do zahrady, ze zahrady přes plot a už jsem mizel v dál. Moje další kroky vedly do přístavu, musel jsem zmizet. Několik hodin jsem se potloukal po arkádách ukryt v davu. Jen co se na město začal snášet soumrak, zaskočil jsem pro transpondér za Rolfem. Tam mě ovšem opustilo štěstí, chlupatí mi byli v patách. Stačil jsem ještě aktivovat transpondér, když mi policejní střela vykousla krvavý koláč z košile. Vše se setmělo.
Probudilo mě bušení na dveře.
„Policie, otevřete!“

Když jsme se dostali ven, vypadalo to, jako by se vůbec nic nestalo.
Bledé paprsky slunce si probojovávaly cestu ranním oparem, tráva byla pořád stejně zelená, potůček vesele bublal... Dosaďte si další romantický kecy, já na tohle nikdy moc nebyl.
Když jsme se dostali ven, vypadalo to, jako by se vůbec nic nestalo.
Dokud jsme neuviděli první těla.
Nejprve jsme pohřbívali každého zvlášť. Než jsme pochopili, že na to je naše hrstka přeživších krátká a začali je pohřbívat hromadně.
Po svých prvních čtyřech tisících jsem začal pochybovat, jestli má nějaký nový začátek vůbec cenu.
Vždycky nakonec zůstanou jen mrtvá těla.

V jazykovém záhrobí vládla nervozita.
Langobarština, pečeněžtina a vandalština hrály poklidně senet, ale někteří proti vpádu vetřelců hlasitě protestovaly.
Zejména latina a starořečtina byly vzteky bez sebe.
„Je nás tu dvaasedmdesát! Jak se sem chcete všichni vejít?“
„Jen je nechte,“ broukla shovívavě stará horní němčina. „Už mají namále.“
„Představte se,“ zahromovala starořečtina.
„Well, já jsem angličtina...“
„COŽE?! Vždyť tebou mluví půlka světa! Nejsi mrtvý jazyk!“
„Jenže to už nejsem já,“ odsekla angličtina a zalezla do kouta, kde si sveřepě prozpěvovala God Save the Queen.
„Vo co go?“ ozval se jeden z nováčků.
„Bohové,“ zaúpěla zoufale praslovanština. „Spaste mě od příbuzných!“