DMD č. 18. pro 18. 4. 2015. Téma: Zítřek jsem prožil včera

Řada lidí čekala na odbavení. Můj problém byl,že já jsem už seděl na místě a vychutnával drink před odletem. Tohle se mi dělo pořád. Moje vědomí se narodilo napřed. Zatímco jsem už dvě hodiny řval na svět, tělo se ještě plácalo v placentě. Dnešní mise byla přenést citlivá data na flešce. Bylo to bezpečnější, než přes síťový protokol. V terénu totiž nepracovali tak inteligentní lidi a oproti nim jsem byl vždycky napřed, i když jsem vypadal jako retard. Jasně, že jsem si to uvědomoval a uměl jsem toho naprosto dokonale využít. Dneska to bude klidný, už jsem totiž přistál.

>"Sakra kámo, kam to zase ležeš, vždyť ti říkám, že máš jít rovně, a pak vyjít na ten kopec, ne doprava a do díry!"
"A to si jako myslíš, že tě budu poslouchat?"
>"Říkám ti, že je to tak skutečně správně,. Přesně tohle musíš udělat, aby zejtra mohly stát ty události, co nás všechny posunou dál. Musím to vědět, vždyť jsem včerejšek už celej prožil zítra, o tý naší konverzaci v různých časech jsem ti už říkal."
"Jo, potom cos mě o dva dny poslal na smrt a já se musel vrátit zpátky do včerejška, ti fakt hodně věřím."
>"Sakrá..."

"Nervous, Mrs. Thornton?" her sister-in-law's smile made Margaret blush.
Her upcoming wedding night brought a lot of emotions - nervousness not among them.
John took her to visit Hellstone the day before, to take her mind off the wedding.
There was just one free room at the inn.
The innkeeper wished "Mr. and Mrs." Thornton good night.
"I've never been alone with a man before," Margaret confided.
"It's new for me too," he caressed her cheek. "We've the rest of our life to get used to it."
It turned out they only needed one night.
Thought of repetition made Margaret smile.

Sotva vylezli na břeh a zjistili, že včely je již nepronásledují, začali ze sebe všichni tři dobrodruhové vysloveně animálně oklepávat vodu a v rámci slušnosti si stěžovali.
„To byl teda nápad,“ fňukalo Prasátko a hledalo hadřík na osušení.
„Nejhorší sobota za poslední léta, tohleto,“ prskal Tygr, „a to mají tygři soboty ze všeho nejradši.“
[„Sobota?“] podivil se Simbacca, protože si jasně pamatoval, že z akademie startoval v pondělí.
„No, prostě takové to, co je po pátku,“ přitakal Tygr, který výjimečně dával pozor.
[„Tak to je v pohodě, zítra už jsem byl a nic horšího se tam nestalo.“]
Nikdo mu nerozuměl.

"Královská koruna zmizela?" Zeptal se Dan, oči velké jak talíře.
"Ano." Přikývl hospodský. "Pochopitelně se kolem toho vynořila spousta teorií."
"Teorií?"
"Samozřejmě. Víš, traduje se o něm, že byl velice opatrný, jeho heslo bylo prožívat zítřek včera, aby měl pokrytý všechny plány. Divný, že nepomyslel na tak důležitou věc jako dostat korunu do bezpečí."
"Jaký teorie?" Dan vzrušením skoro poskakoval.
"Obvyklé. Že ji někde schoval, aby nepadla do ruk nepříteli. Nebo ze ji dal svému nástupci, a ten byl taky zabit. Vyber si." pokrčil hospodský rameny.
Možná ji nechal tady, pomyslel si Dan, když si vybavil, kde leží Mlhavé údolí...

„Vždycky jsem měl problém vyznat se v našem římském kalendáři. Zvlášť po té pitomé reformě. Ano, mojí reformě. Rok zmatků a tak, vždyť jste v tom jeli se mnou. Kdyby se mi ti alexandrijští astronomové dostali do rukou… No nic, zatím to funguje, přestupné roky by se nějakou dobu mohly používat a jestli se do toho někomu bude chtít fušovat, tak prosím. Já jsem spokojen.
Akorát teď se trochu ztrácím, jak už jsem řekl. Březnové idy, březnové idy… Byly včera, nebo budou až zítra? Který zatracený den si mám dávat bacha?!“
„Upokoj se, Caesare, byly už včera, třináctého.“
„Díky, Brute.“

Z pohledu na krajinu padla na Edvina taková deprese, že by se opil benzínem, kdyby ho neměli málo. Opuštěné domy, rozpadlé fabriky, pole porostlá ne vždy pozemským plevelem; bylo naprosto zjevné, že se Zemí se do budoucnosti moc nepočítá.
Když konečně dorazili do jedné ze základen hnutí odporu, Malachiáš konečně využil nejzachovalejší součástku dodávky, ruční brzdu, a vítal uvítací výbor.
„Slyšte, slyšte, neseme skvělé zprávy a světlejší zítřky!“
„Bez urážky, šéfe,“ ohradil se jeden z mužů, „ale to samý říkal včera náš kuchař a celej světlejší zejtřek sem strávil na latríně.“
A to ještě nevěděli, že budou muset projít Ravenholm.

Všechno hoří. Plameny pálí na kůži a všude je horko jako v sauně. Pot se jí řine po tvářích i těle. Těžko se dýchá. A potom se zřítí ten jediný trám, který ještě všechno drží pohromadě. Je konec.
Když se Anna ráno probudí, její oči jsou prázdné. Vzdala to. Už to prožila tolikrát, aby pochopila, že se s tím nedá bojovat. Ten pocit selhání je potom o tolik horší.
Sešla dolů, aby se nasnídala. Má celý den před sebou. Dům ji ven nepustí. A až se setmí, on znovu přijde. Aby ten dům zapálil. A ona v něm uhoří zaživa.

Na každé přednášce seděla dívka hrající s přívěskem na krk. Všechny přednášející děsila otázkami.
Muž, který vystoupil z modré budky, si po chvilkovém pobíhání nadšeně mumlal něco o „těch jejich roztomilých nesmyslných představách“.
U vchodu se chvíli motal zametající stařík rozdávající moudra.
Pár hipsterů se snažilo vykřikovat hlášky z Návratu do budoucnosti.
„Zítřek jsem prožil včera,“ zavrtěl nad rozpisem přednášek vytáhlý muž hlavou, „typicky populistické nepochopení! Čekal jsem víc. Leonard...“
„Existují ovšem zážitky, kdy vnímání času funguje jinak,“ pravil velmi přátelsky muž v poněkud retro kabátě, „můžu vám názorně...“
„Experiment! Konečně něco vědeckého! Bude víc účastníků?“
„Snad ano,“ zazubil se.