DMD č. 3. pro 3. 4. 2016. Téma: Anonymní seznamka

Nic! Jen čísla, bez písem,
Zaškrtnout si lásku,
Dvě, tři noci, vyspím se,
Co je tohle za otázku?!

Jestli Sever, nebo Jih?!
Proč světové strany?
Muž, či žena v pantoflích?!
Otupí to hrany?

Beze slova, beze studu,
Co Ti papír řekne …
Co má vliv, a na co půjdu,
Mlčím, jak když utne!

Kde je cit, kde romantika?
Na papíře leží?
Na displeji, živě bliká!
A z nevinnosti těží!

Zeptejte se sami sebe,
Kam jste schopni zajít?
Náhrada za modré nebe?
Partnera si najít?

Zvyklosti jsou zkrátka jiné,
Jiný kraj, je jiný mrav,
Historie opomine
Kam kráčí dnes – tak sebejistý dav?!

Stál bez hnutí uprostřed lesa a neodvažoval se pohnout. Snažil se popadnout dech, ale nešlo to. Částečně šokem a nevolností z kouzla, do kterého vběhl. Částečně vzrušením.
Ještě nikdy, nikdy nenarazil na magii někoho jiného.
Jenomže tohle..! Opatrně magii kolem sebe ohmatával, zkoumal, ochutnával, očichával...
Měla hravou strukturu, skoro ženskou...
Pokusil se ji zkrotit, trochu si pohrát...
Mnohokrát o prvním setkání s jiným čarodějem snil a vždycky se trochu bál. Zejména toho, že je sám. Že žádná jiná magie prostě není. Představoval si, jaké to asi může být...

Prudce se předklonil a začal dávivě zvracet.
Tohle jsem si zrovna nepředstavoval...

Seděl jsem na fízlárně, tlustý příslušník hartusil.
"Co to máš na hlavě?" Prohrábnul mi číro a prudce škubnul. "Jakoby nestačily máničky, teď ještě tohle! Já bejt tvůj fotr, smrade..."
"Soudruhu, tohle snad není nutný," povídá druhý, "Alois se dostal na zcestí, ale je to rozumný mladík, Lojzíku, nás zajímá František Materna, když nám řekneš co dělá, necháme tě být..."
"Neznám..."
Jo, byl jsem odhodlán nic neříct, ale ta úleva, když vyslovili úplně neznámé jméno... Dusili mě asi hodinu a pustili mě.
V hospodě jsem kámoši Cvrčkovi vylíčil, co jsem zažil.
Napil se piva a povídá: "Vole, František Materna jsem já."

Vysoký, solidní a dobře zaopatřený tvor hledá mladou a krásnou dívku, se kterou by mohl bydlet. Měla by být velmi hezká a milá a nehledět příliš na jeho zevnějšek.
P. S.: Mám zámek.

Mladá, krásná a nezadaná dívka ze zchudlé rodiny hledá muže, ke kterému by se mohla ihned nastěhovat. Už to doma se sestrou nemůže vydržet ani minutu. Nezáleží jí na povaze, majetku, inteligenci ani vzhledu.
P. S.: Klidně ať je to zvíře, když bude mít byt.

Zvíře zamávalo novinami s inzeráty návštěvě před nosem: "No a takhle jsme se seznámili, žádný otec přespávající v zámku, to jsou nesmysly."

Bylo to podivné setkání.
Když se v Gallipoli, v druhém roce Velké války setkaly...
...no, holky.

Jedna z Německa, zrozená ve svitu pecí Kruppova koncernu a v hluku oceláren, strojíren a zbrojovek.

Druhá z Británie, ji na cestu vypravily holky od Vickerse, unavené z neustálého shonu v dílnách nějvětšího výrobce zbraní v zemi.

Cestovaly dlouho a čekaly ještě déle.

A kdo byl On?

Kluk z kolonií. Vytáhlý, uvyklý střelbě z lovu králíků a osmahlý sluncem.
Australan

Cosi ho kříslo do prsou a pak uviděl nejdivnější věc ve svém životě.
Kromě ptakopyska.
Na zemi ležely dvě střely, navzájem sražené v letu.

„On tě požádal o ruku?“ vypadl ze mě zcela evropský předpoklad, když mi Málikí svěřila, že se bude vdávat. Vytřeštila oči. Aha, domluvené sňatky, kdy se oba uvidí až při svatbě, jsem znala už z pražských přednášek. Jen jsem na ně tak úplně nevěřila.
„My se v Evropě domlouváme sami, jen ženich a nevěsta,“ snažila jsem se zamluvit faux-pas. Líčila jsem, že u nás nikdo neshání podrobné informace o práci, rodině a zdraví nastávajícího, ani nenavštíví s daty narození obou věštce.
„Takže vy se jen tak potkáte a vezmete?“ zeptala se nakonec starostlivě. „To o sobě ale vůbec nic nevíte...“

Pokaždý, když dorazili cizinci, aby zkusili štěstí v turnaji o zlatej kolt, strhla se hotová mela. Nejenže si člověk neměl v saloonu kam sednout, protože všichni místní chodili na čumendu, ale veškerá mládež jevila známky klesající inteligence a vzrůstajícího libida. A kdyby jenom mládež...
Vdova Bourdinová se neštítila udělat návrh dvěma švarným pistolníkům najednou.
Nevěděli o ní zhola nic. Netušili, že právě uspala svých čtrnáct ratolestí.
Následující rok už Bourdinová turnaj nesledovala s takovým zápalem. Nejspíš to souviselo s faktem, že její patnáctý dítě se narodilo bílý, zatímco šestnáctý jen pár minut po něm vykouklo na svět hnědý jako čokoláda.

Ležel jsem zbitý na dohled vesnice. Kousek ode mě byl v trávě oblázek. Před chvilkou jsem na něj seslal kletbu a od té doby čekal, kdo se chytí.
Nečekal jsem dlouho, objevil se mladík, oči jen pro kus horniny.
Přistoupil jsem k němu a přitáhl ho do téměř mileneckého objetí.
Jeho tvář se zkřivila bolestí, kůže zešedla. Oproti tomu mé rány se začaly zacelovat.
Když jsem s ním skončil, padl mládenec na mech, v očích němou výčitku.
Máchl jsem paží a roztrhl realitu. Ještě, než jsem prošel portálem, věnoval jsem mu povzbudivý úsměv.
Na naše dostaveníčko asi jen tak nezapomene.

Její partner byl překvapením. Na jeho profilu sice nebyla fotka, ale v elektronické konverzaci si dobře rozuměli. Muž, který na ni přes stůl hleděl, byl bledý jako křída, oblečen měl špatně padnoucí oblek s vysokým límcem a vlasy měl podivně uhlazeny dozadu. Trošku jí připomínal netopýra.
„Vladimíre…“
„Řikejté mi Vlad.“
„A čím se vlastně živíte?“
„Ja v índustialní vyróba. Ja napichovát.“
Opět se rozhostilo ticho. Její společník se na ni smutně usmál.
„Vité, vy moc krásna krčni tépna.“
Slečna se rozpačitě podívala na hodinky.
„Ale ne, to je hodin. Já už budu muset běžet. Ale děkuji vám za příjemný večer.“

Jenom na chvíli s někým mluvit a být sebou a nikým jiným, být sebou. Bezejmenně.
A přestat se na chvíli ztrácet.

– Hi.
– Hey.
– Well. This is... weird.
– That depends. What exactly r u looking for?
– I guess I just really wanted to escape somewhere... where nobody expects me to be... uh, whatever they want me to be. I just didn't want to feel so f*cking lonely for a moment.
– Don't we all. I mean... Besides those freaks and babies, simply the majority here.
– Stupid, ain't it.
– Not really. Feeling like nobody cares to see you?
– Always.

– You have disconnected. –

...zatraceně.

Zatímco oba čarodějové podezřívavě mlčeli a houba váhavě povyrostla, vyvolaný Viking otráveně zívl a začal mluvit.
„Zda znáte způsob jak ho poslat zpět, tak Edvin za něj kýbl zlata dá, neb schůzky slepé nikdy neměl rád.“ Mladšímu mágovi se zablýsklo v očích.
„Mé jméno je Edwin Odesseiron a pošlu tě, kam zasloužíš, („opičáku smradlavá“, zamumlal stranou) avšak nejdřív si žádám tvých služeb a taky té houby, kterou si nárokuje tady...“
„Raději bych ještě setrval v anonymitě, přátelé,“ oznámil zmíněný a laškovně si pohladil plnovous, „bude to zábavnější.“
Takže to sice pořád vypadalo trochu jako rande na slepo, ale dohodli se.

Nevěděl jsem o ní skoro nic. Znal jsem jen její věk a výšku. Ale všichni okolo ji chválili, jak prý je výjimečná! Byla o dost starší než já, ale tak už to chodí. A pak jsme se setkali. Byla to láska na první pohled...

A tak jsme se vzali. Myslel jsem, že na světě nemůže být nikdo šťastnější. Vždyť mám tu nejlepší ženu na světě! Doufal jsem, že ty chvíle nikdy neskončí.

Skončily...

Mou milovanou jsem přecenil. Je stejná jako všechny ostatní! Když zjistila, že čeká dítě, ve své slabosti se na mne mile usmála a následně mi ukousla hlavu!

„Tak mi laskavě řekni, co chceš! Mám mít dlouhý vlasy, krátký vlasy, velký kozy, malý kozy…“
Milena ječela a s každou frází měnila podobu podle toho, co řekla. Normálně ho tahle její schopnost fascinovala, ale ostatní hosté restaurace na ně civěli. Někteří s pobavením, jiní pohoršeně.
„Lásko, prosím tě…“ pokusil se ji Pavel zastavit.
„Jaký ‚lásko‘! To jsem mohla vědět, že mi zahneš!“ vřískala.
Věděl od začátku, že ten inzerát na seznamce je blbý nápad, ale že to vybuchne až takhle pekelně, to nečekal. Jenže…
„Mám ti připomenout, žes na ten inzerát odpověděla?“
Málokdo najde na anonymním serveru vlastní ženu.

„Proč se nikdy nezajdeš trochu pobavit s kolegy? To je pořád samá laboratoř, knihovna, spát, laboratoř, knihovna...“
Brigitta loupla po kamarádce okem. „Dovolili nám tu studovat, jenom když se ostříháme, oblečeme kutny a nepůjdeme rozeznat od mužů, pamatuješ?“
„A? Stydíš se za tu hrůzu, co máš na hlavě místo účesu?“
„To ne...“
Tissa si nakapala vlastnoručně vyrobený parfém za uši. „Můžu tě ujistit, že na kráse nebo beztvarosti hábitu vůbec nezáleží.“
„Ale...“
„Mistři nesmí přijít na to, že tě v tom někdo poznal,“ mrkla Tissa. „Dej si na hlavu kapuci a pojď.“
Šla.
O devět měsíců později toho trpce litovala.

Před týdnem mi dali inzerát na jejich web.

Jenom ta fotka, kolik mne stála času a úsilí. To bylo furt stát rovně, nevrtět se, koukat přímo do toho rybího oka a snažit se neslzet, když to blesklo.

A dotazník? Ten za mě museli vyplnit oni! Ani netušim, jestli tam napsali pravdu, nebo si něco přimysleli. Však v těhle věcech se vždycky trošku lže, nebo ne? Přikrášlit pravdu jenom pro lepší pocit. A lepší šanci.

Nevim, jestli je můj inzerát zajímavej. Já můžu jenom čekat. Čekat a doufat.

Doufat, že někdo přijde a

vysvobodí mne z noční můry jménem psí útulek.