Píseň ledu a ohně

Vždycky chtěl být rytířem, proslavit se chrabrými skutky a projet celý svět s Létem po boku.
Místo toho byl mrzákem s hlavou plnou obrazů, které se mu tlačily za víčka.
Provázela ho. Tříoká vrána, která bývala mužem s tisícem a jedním okem, mu zabodla zobák do mysli. Leť, nebo zemři, řekla.
Provázel ho.
Mladík z bažin se starým pohledem v pronikavě zelených očích a tolika tajemstvími na jazyku.
Dál a dál za Zeď.
Podivný muž se zčernalýma ledovýma rukama, jehož následovali mrazivou pustinou.
Teď však roztáhl křídla, sklonil ještěrčí hlavu a Jon vztáhl ruku a dotkl se jeho šupinaté kůže.

Kdysi dávno, v dobách, kdy ještě Západozemím neprocházela vysokorychlostní železnice propojující Černý hrad se Slunečním oštěpem a kdy nebylo možné dostat se do Svobodných měst přímým leteckým spojem z Králova přístaviště, zkrátka a dobře v dobách temného středověku, zažilo Západozemí takzvanou Invazi Vlídných.
Vlídní postupovali směrem na jih, napravovali zločince, urovnávali spory a ukončovali krvavé války zuřící mezi západozemskými šlechtickými rody odnepaměti. Všude, kudy Vlídní prošli, lidé se stávali laskavými, až do Králova přístaviště. Tam vládl král tak krutý a zkažený, že jed jeho duše Vlídné zahubil. Bez dobroty Vlídných se pak Západozemí brzy propadlo zpět do své původní prohnilosti.

Princ Joffrey vytasil svůj meč a zuřivě se vrhl na purpurový závěs.
„Někde to tady je.“ Zavrčel a odsekl další kousek těžkého sametu. Sandor Clegane obrátil oči v sloup.
„Ale já to najdu.“ Bublal Joffrey. „Na mě si nepřijdou.“
K obědu dostaly Lannisterovic děti po jednom koláči. Joff, jako vždycky, snědl nejen svůj, ale i ten Tommenův. Myrcella se ale rozhodla tomuto zvyku vzpříčit a plačícímu Tommenovi věnovala půlku svého.
Takovou vzpouru ale Joffrey nedovolí. Zjistí, kam koláč schovali.
Fascinován vynalézavostí svých sourozenců obrátil Tommenovu komnatu vzhůru nohama.
Jediné místo, kam se nepodíval by tác s koláčem na nočním stolku.

Seděla na tvrdé židli z dubu a přemýšlela nad svým osudem. Nyní konečně uvěřila, že se poslední roky mýlila. Vsadila na špatného koně. Její srdce bolelo a tmavě rudý kámen barvy krve na jejím krku jí způsoboval nesnesitelnou bolest.
Jak se mohla odvážit pochybovat o svém poslání. O cíli jejího pána.
Naposledy se zahleděla do zrcadla, sňala svůj náhrdelník.
Její tělo ve chvíli zestárlo. V odraze viděla prošedivělé vlasy, vrásky v obličeji a povislá prsa. Její pravá podoba.
Smutně se na odraz podívala a ulehla na studené lože. Sama. Pouze stíny tančící na zdi dávaly vzpomenout jejímu krásnému mladému tělu.

Cibulový rytíř scénu sledoval s hrůzou. Tak rád by zasáhl…
Starý Cressen byl jeho přítel, věrný spojenec. Rudé kněžce nevěřil ani nos mezi jejíma pronikavýma očima.
Jenže si omotala Stannise kolem prstu. Netušil, jak tohle dokázala, ale byl to nepopiratelný fakt. Postavit se jí napřímo bylo bláznovství. Sebevražda, kterou právě dobrovolně páchal Cressen.
„Připijete si se mnou, paní Melisandro? Na počest vašeho velkého Pána světla?“ zeptal se, v napřažené ruce číši s otráveným vínem.
„Pokud na tom trváte,“ přikývla.
Stíny tančily, noc se zakrádala. Cressen umíral.
„Ochraňuj nás, o velký R´hllore, neboť noc je temná a plná hrůz!“ zvolala ďáblice.

To, jak se Brienne ztuhle držela v sedle a uhýbala pohledem, když ho vedla lesem, ho zneklidňovalo.
Tvář jí hyzdila odporná jizva. Její oči jako by ztratily jas. Jamie slyšel, že se Sandor Clegane stal násilníkem a vrahem, ale uvěřil tomu až teď.
„Brienne,“ oslovil ji, jako by hovořil k vyděšenému dítěti. „Co se stalo?“
Trhla sebou.
Vtom les kolem ožil muži ozbrojenými luky a meči.
Brienne byla bledá jako smrt. „Odpusť mi, Jamie. Chtěla oběsit Podricka a Loveckého.“
„Chtěla? Ohař se skutečně musel změnit k nepoznání,“ prohodil.
Chytila se za hrdlo, na němž si až teď všiml zarudlé čáry.

Slunce již zapadlo, ale vysoké vše stravující plameny dál ozařovaly krajinu. Oranžové světlo vykreslovalo pod okolními stromy stíny, které jako by tančily v rytmu, jímž vítr pohupoval visícími těly. Vzduch byl prosycen dusivým černým kouřem, který stoupal do výše, kde se mísil s těžkými temnými mračny, jež zahalila oblohu na sklonku tak chmurného dne. Zahřmělo a z nebe začaly padat obrovské kapky syčící a praskající v ohnivém pekle, které na ně na zemi čekalo. Tywin Lannister sledoval, jak se pyšné sídlo před jeho očima mění v hromadu zčernalých kamenů a na jeho tváři se rozlil jeden z tolik vzácných úsměvů.

Podepsal listinu a připojil k ní královskou pečeť. Hotovo. Nový zákon je na světě. Zákon, který zajistí, že už žádné dítě v Západozemí nebude muset trpět tak jako kdysi on. Otřásl se při vzpomínce na tu odpornou chuť, které býval s železnou pravidelností nucen čelit.
"...tímto prohlašuji řípu za zapovězenou a přikazuji aby každý, kdo by tuto opovrženíhodnou rostlinu pěstoval, s ní obchodoval, pod svou střechou ji přechovával, jedl či dokonce k jejímu pozření jinou osobu nutil, bude ztrestán na hrdle.
Podepsán Tommen z rodu Baratheonů, první svého jména, Král Andalů a prvních lidí, lord Sedmi královstí a protektor říše."

Nad Štítem zuřila bouře. Kapky deště dopadaly na střechy věží a mořské vlny narážely do kamenných stěn pevnosti. Provazový most spojující dvě věže se nebezpečně houpal.
Balon Greyjoy toho nedbal. Byl Železný. V žilách mu kolovalo moře. Bouře byla jeho život.
I přes hustý déšť si všiml, že na mostě někdo stojí. Pán Štítu k postavě neohroženě zamířil, ale jak se přibližoval, jeho krok zpomaloval. Nemohl nepoznat tvář svého bratra.
„Proč jsi přišel?“ zastavil se přímo před ním.
„Přišel jsem si vzít to, co je moje.“ Odpověděl s úsměvem Vraní oko.
„A co to je?“
„Štít, ostrovy i království. Všechno!“

Celým táborem se rozléhalo kvílení strážních rohů. Vojáci zmateně pobíhali sem tam a ve spěchu si připevňovali zbroj.
Obyčejní vojáci a důstojníci se překřikovali v nastalém zmatku.
„Ze stanu lorda Tywina byl slyšet křik! Něco se mu stalo!“ zavolal někdo z davu.
„Démon!“ odpověděl další výkřik. Všichni měli v živé paměti, co se povídalo o smrti Renlyho Baratheona. Je možné, aby takový osud potkal i Strážce západu?
Skupinka nejodvážnějších mužů se protlačila až k velitelskému stanu. Připraveni bít se za svého lorda vrazili dovnitř.
Lord Tywin stál na stole a zuřivě ukazoval na pavouka na podlaze.
„Zabte toho pavouka! Rychle!“