Píseň ledu a ohně

Drkotal zuby a oběma rukama objímal svá kolena, jak seděl schoulený v koutě velkého sálu.
Před obrovitým mužem s drsnou tváří většinou všichni strachem padali k zemi, ale nyní to byl on, kdo seděl namáčknutý u studené zdi a okousával spodní lem tapisérie.
Bílé světlo na zdech vykreslilo děsivé stíny a sálem se rozlehl hrůzu nahánějící zvuk.
Nebožák choulící se na zemi přitiskl kolena blíž ke svalnaté hrudi a vytřeštěnýma očima pozoroval otevírající se dveře.
Do sálu vstoupila menší postava, zamířila ke strachem ochromenému muži a zastavila se přímo nad ním.
„Nebojte se, sere Gregore, je to jen malá bouřka.“

Posel od kastelána právě opustil královský tábor. Nikoho nepřekvapilo, že Lorasova nabídka na ukončení oblehání čestným soubojem byla odmítnuta.
"Moc čte knížky," usoudil první voják v lannisterských barvách.
"Co bys taky čekal od chlapa, co má v erbu kytku," odpověděl druhý, taktéž pod znakem zlatého lva.
"Ser Loras Tyrell je největší rytíř naší doby," zareagoval chladně opodál stojící voják sloužící Tyrellům.
"Však se zítra ukáže."
Útok na Bouřný Konec si vyžádal tisícovku životů jen na straně krále Tommena. Z tří vojáků přežil jediný, ten ale musel při pohledu na zkrvavené a popálené Lorasovo tělo uznat, že Tyrellská růže vydrží leccos.

„Ona je opravdu milá a laskavá,“ uvědomila si Margaery. „A velice nešťastná.“
Když Sanse vyprávěla o Willasovi a přitom ji oslovila „sestro“, dívka na ni pohlédla s očima plnýma slz a prosila ji, aby si nebrala Joffreyho, protože jí ublíží.
Zpočátku nevěděla, co od bývalé snoubenky svého nynějšího nastávajícího čekat, ale tohle to nebylo. Willas si ji určitě zamiluje.
„Je od tebe statečné, že mě varuješ, ale Loras bude členem královské gardy, takže mě bude chránit nejlepší rytíř v Sedmi královstvích,“ ujistila Sansu.
A podle toho, jak se její babička tvářila na zvěsti o Joffreym, Loras nebude jediným jejím štítem.

Daenerys a Daario si vyměnili zamilované pohledy. Velitel Bouřovran natáhl ruku, královna propletla své prsty s jeho a na tváři se jí rozlil široký úsměv. Ten jí ale ihned zkysl, když se mezi ně protlačil Ser Jorah a jeho velká ruka překryla jejich dvě.
„Nepůjdeme do parku, má paní?“ svraštil obočí Daario. Daenerys chtěla odpovědět, ale exilový rytíř jí skočil do řeči.
„Skvělý nápad, pojďme se projít! Zrovna jsem si chtěl po obědě zajít na procházku.“
„Oběd?“ usmál se žoldák, „To mi připomíná, že jsme ještě nejedli. Hezkou procházku, sere Jorahu.“
Pár ruku v ruce odskotačil a rytíř zůstal sám.

Kdysi býval slabý a bezbranný. Nucený opustit domov poté, co ztratil otce, jenž byl poslední nitkou na které visel jeho život v blízkosti netvora, s nímž sdílel střechu nad hlavou i krev v žilách.
Dnes už nemusí svěřovat svůj život do ničích rukou, chrání ho ocel. Ocel na těle, ocel v ruce, ocel v srdci. Dnes už není tím, kdo tráví dny i noci ve strachu, to ostatní se bojí jeho. Právem.
Tak proč jenom každý večer pije potoky silného vína aby dokázal usnout bezesným spánkem? Proč jenom mu běhá mráz po zádech pokaždé, když zaslechne praskání polen v krbu?

„Řekli mi, že musím být Arya, nebo mě zabijí,“ naříkala tmavovláska.
„Jsi Jeyne Poole,“ ujistila ji Sansa.
„Tenkrát v Králově přístavišti, dal mě odvést do nevěstince. Učili mě,“ chrlila Jeyne horečnatě. „Potom mě poslali domů. Jako Aryu. Ale tam byla… ta zrůda.“ Najednou vytřeštila oči za Sansu. „To je on!“
„Kdo?“
„Ten, co mě dal odvést…“ Jeyne se zlomil hlas.
Sansa však věděla kam.
A věděla kdo.
Malíček vypadal překvapeně, když rytířům z Údolí přikázala, ať ho zajmou.
Ještě ohromeněji vypadal, když ji uposlechli.
„Nejsem proradná. Nejsem zrádkyně,“ vzlykala Jeyne.
„Já vím,“ řekla Sansa.
Jsi já, kdybych neměla správné příjmení.

Dothrakové brnění neuznávali.
V Braavosu se bez něho tamní mistři tanečního umění také obešli.
Černá hlídka dávala z pochopitelných důvodů přednost kožešinám.
Sevařané se odívali do kůže, kožichů a ledové ocelové pláty na sebe navlékali málokdy.
Muži z Železných ostrovů používali brnění jako dar pro Potopeného boha.
Na Harrenově bylo brnění užitečné v turnaji, ale ne pokud byl na obzoru drak.
Ve Vysoké zahradě bylo brnění zdobené a obdivuhodné.
V Králově přístavišti se nosili ozdobné přilbice vznešených rodů.
V Dorne dávali přednost něčemu... lehčímu. Především krásným ženám.
Ale když přišli Bílí chodci, bylo jim jedno, zda nosíte brnění či nikoli.

Boty, hnátnice, stehenní pláty.
Ze septonova hlasu ho bolela hlava. Rty vrabčáka, který ho oblékal, se pohybovaly v souladu s tím, co blábolil starý kněz.
Prošívanice, brnění.
Odplivl si. Bylo mu jedno, jestli vrabčáka trefí nebo ne.
Kyrys, poklopec, nárameníky.
Kvůli vedru a kadidlu bylo ve stanu dost dusno.
Chrániče do podpaží a nátepníky.
Vrabčák mu nedosáhl na hlavu, a tak mu přilbu pouze podal.
Septon konečně zmlkl.
Sandor si nasadil prostou přilbu.
"Je čas," oznámil herold.
Hruškou meče odhrnul stanový dílec a při zvuku trubek se zamračil.
Naproti stála obrovská postava s královskými praporci za zády.
Jeho velký bratr.

Byla to čest? Osud? Pomsta otcových nepřátel?
Nikdy o tom nepřemýšlel. Nosil zlatou zbroj a bílý plášť. Nosil je s hrdostí. Potom však začaly problémy.
Příliš mnoho přísah, příliš mnoho slov… Co když otec ubližuje nevinným? Když král chce zabít otce? Když zákony jsou špatné? Když tvoje sestra…
Co když zlaté zbroji přebývá jedna rukavice?
Chybějící ruka nebo žena považující se za rytíře? Kdo ho změnil víc?
Učil se být novým člověkem. Neschovávat se za své jméno. Nebyl Lannnister, který vždy platí své dluhy. Nebyl ani králokat. Byl Jaime.
Levou rukou uchopil svůj nový meč. V ocelové zbroji vypadal jinak.

Od chvíle, kdy ji viděla naposledy, se toho tolik stalo.
Arya poznala smrt. A to nejen ze Syriova učení. Na vlastní oči viděla, jak si bere jejího otce nebo Yorena, muže Noční hlídky a přítele.
Smrt si vzala i její nepřátele. Ser Gregor, Joffrey, Lechtač, Sladký Raff, Ser Meryn nebo Královna Cersei, … Ti všichni byli mrtví a Arya jako by byla také. Zasvětila svůj život smrti v braavoském Domě černé a bílé a denně na kůži cítila její studený dech.
Teď ale byla tady, v lesích u Trojzubce spolu s Nymerií, a po dlouhé době v žilách cítila teplo života.