Píseň ledu a ohně

Nebylo snadné nevidět zbité sluhy v jejich tvrzi, neposlouchat zvěsti o Gregorovi a těch dívkách, nemluvit o tom, jak přišel o sestru, otce a půl obličeje.
Sandor se ovšem učil rychle a Lannisterové našli pro jeho schopnosti využití.
Neviděl Cerseiny modřiny a Jamieho vztek. Neslyšel chichotání děvek v králových komnatách. Nemluvil o Joffových spádech. Neprotivil se příkazům. Když měl bojovat, bojoval. Když měl zabít, zabil. Gregor byl rytířem a svět byl plný svinstva.
Malá vlčice by to měla chápat a ne mu v jednom kuse předhazovat, že zabil toho řezníkova kluka.
Ptáček to měl pochopit a nezpívat mu o milosrdenství.

Edd se považoval za člověka s rozumným a objektivním přístupem k světu. Proto ho nepřekvapilo, že výsledkem dlouhodobých úspor Hlídky bylo, že měli skladiště plná a kasárny prázdné.
Zeď střežili slamění panáci.
Bratři na hlídce se nudili, a tak dávali panákům jména a říkali o nich příběhy.. Například Haryon byl špatně postavený a tak se opíral o svého bratra Garlana stejně tak, jako by byli milenci.
Dokonce i sázeli na výdrž slaměných bratří.
Když vypukla bitva, Edd se neměl čas nudit. Koutkem oka ale postřehl, že Haryon byl zasažen šípem a přepadl přes Zeď.
Edd svou sázku zas jednou prohrál.

Máte již plné zuby happyendů?
Toho jak všechny vaše oblíbené postavy trapně přežijí a skončí v náručí milované osoby? Předvídatelných a nenásilných románů?
Ano?
PAK MÁME PRÁVĚ NĚCO PRO VÁS!!!
George R. R. Martin, známý to sériový vrah, představuje ságu:
PÍSEŇ LEDU A OHNĚ!
Vraždění, čtvrcení, sekání, upalování NA POČKÁNÍ!

Být slepá dívka mělo své výhody. Lidé viděli její pásku přes oči a mívali sklony si myslet, že ani neslyší. Ona naopak slyšela mnohem lépe než kdy dřív.
Čich byl smysl, kterému nikdy dřív nepřikládala váhu. Teď cítila věci, zjišťovala, že každý člověk má svoji specifickou vůni.
Později dokázala vytušit, co se děje, i když se zdánlivě nic nedělo. Vnitřní zrak byl dar, který k ní přišel nečekán.
Občas ji přesto přepadal smutek.
Chtěla bych ještě jednou spatřit slunce zapadat nad Zimohradem… napadlo ji, ale hned se okřikla.
Pssst! To jsou nebezpečné myšlenky. Myšlenky mrtvé dívenky. Ty nejsi Arya Stark!

Eddard Stark každého vyplácel stejně. Spravedlnost musí být.
Robb, Jon a Theon chodili koledovat společně a docela si to užívali.
Sansa tuto "zábavu" brala s důstojností hodnou mladé dámy.
Arya ne. Sebrala Jonovi karabáč a honila ho po nádvoří do doby než zakopla.
Cersei každé Velikonoce předstírala, že ji bolí hlava a zůstávala ve svém pokoji. Všichni jí to spolkli. Jaime ne.
Tyrionovi to zábavné nepřipadalo. Šlehat někomu...hmm...nohy.
Joffrey si rád pletl pomlázku. Z ostružinových šlahounů. Poté, co se Myrcella rozbrečela, mu to zatrhli. Opakovaně.
Kraster tyto svátky neslavil. Než by to všechno vyšlehal, upadla by mu ruka.

„Nechte projít vládce Západozemí,“ sykla královna Cersei. „Chce se převléknout, aby všem ukázal, jak plave král.“
„A tím králem je Stannis,“ odvětil muž v letní košili s motivem cibulí.
„Na něhož se usmívá R'hllor!“ prohlásila královna Selyse.
Královna Cersei cosi odsekla, ale Sansa zachytila jenom „fififjonko“.
„Jsem dědic svého otce,“ zuřil Joffrey, „pavilónek je můj.“
„Vlasy a oči jsi po něm nezdědil,“ ucedil Stannis. „Já jsem jediným a pravým pánem pavilónku!“
Do toho se objevily čluny hatifnatů, kteří chtěli za pavilónek zaplatit železnou cenu.
Strhla se řež, při níž se zjistilo, že v pavilónku Čaroděj uchovával ohňostroje, a propuklo peklo.

Další večer, kdy tiše opustili tábor a vydali se lesem, až bylo jisté, že je nikdo neuslyší a nebude sledovat ztracenou světlušku jejich pochodě.
Měsíc ozařoval palouk a měnil kov jeho nové ruky jako alchymista.
Důvěrně známý zvuk tasených mečů ho zneklidnil. Kdysi mu zněl sladce.
Zaútočil proti Paynovi, který úder hladce vykryl.
Pár břinknutí mečů a Payne se smál tím dýchavičným chroptěním člověka zbaveného jazyka.
Na muže bez jazyka byl však stále velmi výřečný.
Břink!
Mrzáku.
Výpad.
Krvesmilníku.
Sek vedený zboku.
Paroháči.
Jamie instinktivně zvedl pravačku a schytal téměř hravou ránu.
Křivopřísežníku. Králokate. Ty hloupý, stupidní, slepý, zmrzačený blázne.

Vesla se téměř neslyšně ponořila do vody. Každý jejich pohyb ho posunul o trochu blíž k útesům a mohutnému hradu, který na nich stál.
Lilo, podzim právě skončil a Bouřlivý Konec si opět zasluhoval svoje jméno.
Díky silnému větru nevěděl kde přesně je. Hlavně doufal, že to neví nedaleká královská flotila.
Odvážil se zapálit svítilnu.
Hned její plamen zakryl zimou prokřehlýma rukama. Svých deset prstů už mockrát neuvidí.
Ve slabém světle viděl hromadu pytlů s tuřínem, mrkvemi, bramborami a cibulemi.
Doufal, že se mu jeho nebezpečí a nepohodlí jednou vyplatí.
Na vysoké věži ve větru plál prapor s korunovaným jelenem.

Ta chvíle je živější než skutečnost. Mačkající se těla. Křik.
Bude to tím pachem. Když sní s Nymerií, její nos je ostřejší. Možná proto je to pokaždé prudké, palčivé.
Ten muž ji svírá a tiskne ji k sobě a syčí na ni: „Neohlížej se. Dívej se na mě. Poznáváš mě, chlapče?“
Jeho dech je zkyslý vínem a muž najednou není cizí. Viděla ho mluvit s otcem.
S otcem.
Když se otočí, uvidí ho. Bude v pořádku, protože tohle je sen. Opakuje se tak často, že ho má prokouknutý. Může všechno změnit.
Stačí se ohlédnout. Ale Yoren ji znovu táhne pryč.

„Spikli jste se. Nebyl to spravedlivý boj!“ prohlásila Sansa, když je Jory odváděl celé olepené sněhem do hradu.
„Jsi větší,“ namítla Arya, „tak bys měla být rychlejší a silnější.“ Hlasitě popotáhla. „Dva malí proti jedné velké je čestné až dost.“
Druhý malý mezitím spokojeně vylezl na dřevěné zábradlí. Jory ho podvědomě chytil za ruku. Měl ji ledovou od házení koulí.
Když tři malé Starky předal chůvě a ta je usadila před krb, aby uschnuli, na starou ženu se snesla lavina proseb o příběh o bílých chodcích, ne, o udatných rytířích, kdepak, o divokých.
Jory zalitoval, že se musí vrátit ven.